Nostalgické ohlédnutí za opiovými sny mládí

... v Benátkách Stříbrným lvem za režii a Cenou za kameru.

Garrelův film by se koneckonců mohl jmenovat Po revoluci, protože se odehrává převážně v roce 1969, po neslavném konci takzvaného Pařížského máje. Evokací scén stavění barikád v Latinské čtvrti v máji 1968, výjevy z demonstrací a bitek s policií ostatně připomene jiný film Bernarda Bertolucciho, podstatně pozdější Snílky (2003). S ním jej spojuje i jeden z hlavních představitelů Louis Garrel, u Berto­lucciho Theo, zahrávající si s incestem. Ve filmu jeho otce Philippa Garrela se tentýž herec jmenuje François a místo filmu ho zajímá poezie, ale také sny o revoluci...

Zatímco u Bertolucciho tvoří politika jen kulisu k soukromému příběhu trojice postav s explicitním důrazem na efektní erotiku, Garrelovo nostalgické ohlédnutí za přelomovým rokem 1968 více a nepochybně výstižněji tlumočí nálady a postoje tehdejších dvacetiletých, jejich romantické okouzlení utopickými myšlenkami nápravy společnosti. V nekonečných debatách, proč se nepodařilo onu nápravu uskutečnit, vedených v bytě bohatého Antoina, zazní mimo jiné věta: „Můžeme revoluci vnucovat proletariátu i proti jeho vůli?“ jako jedna z klíčových otázek, jež si kladli mladí intelektuálové na Západě na přelomu 60. a 70. let. Ale nevedou se jen řeči o nových plánech, o maoismu, o zradě revoluce, hlavně se mluví o umění, o přátelství a o lásce i jejím novém pojetí. François začne chodit s krásnou dlouhovlasou Lilie (Clotilde Hesnová) a pro všechny ostatní se stanou uznávanou dvojicí, nicméně když se ho dívka jednou po milování zeptá, jestli by mu nevadilo, kdyby se vyspala s jiným chlapcem, který se jí líbí, François nehne brvou a řekne: „Jasně, bez problému.“ Své pocity pak potlačí sáhnutím po dýmce s opiem, jehož štědrým dodavatelem je Antoine.

Vstřícnosti hostitele a jeho zásob opia využívá celá skupina pravidelných návštěvníků, z nichž mnozí se v některém z mnoha pokojů jeho bytu dočasně usídlili. Mluvit otevřeně o sexu, nečinit si majetnický nárok na druhého je jedna ze zásad „amour fou“, lásky bez hranic, jednoho z posunů v myšlení, které tehdy, před více než třiceti lety rozdělily generaci otců a synů. Čas běží, Lilie se k Françoisovi vrátí, ale vychází z bytu častěji než její milý, který se se svými básněmi a opiovými sny čím dál víc uzavírá před vnějším světem. Když Antoine, pragmaticky hlásající, že pro něj se revoluce uskutečnila díky zděděnému jmění, prodá pařížský byt a odjede do Maroka, je to pro jeho přátele nejen zrada, ale i opravdová pohroma. Zatímco Lilie se už před časem postavila na vlastní nohy a o své lásce ujišťuje Françoise dopisy z dalekého New Yorku, François svému pocitu osamění a své závislosti podlehá.

Kdo zná některý ze starších filmů Philippa Garrela (nar. 1948), nepochybuje o tom, že tu hovoří nejen o vlastních zkušenostech a prožitcích sklonku 60. let, ale i o svých niterných pocitech osamělosti. Režisér, který začínal natáčet už v šestnácti letech a svůj první celovečerní film Le lit de la vierge (Panenské lože) realizoval v době, do níž je situován děj jeho nového díla, je ve francouzské kinematografii skutečným solitérem. Jeho rané filmy, podobající se portrétům – ať už portrétům milované Nico, zpěvačky Velvet Under­ground (pravým jménem Christa Pfagenová), jež byla Garrelovou ženou a Múzou a jejíž smrt ho zdrtila (La cicatrice intérieure, Athanor), nebo portrétům vlastní generace (Marie pour mémoire, Le berceau de cristal a nyní Les amants réguliers), či portrétu otce, herce Maurice Garrela (Un ange passe) – si pro svou výlučnost nezískaly valnou oblibu u francouzského publika. Téma osamění, lásky a smrti rozvíjí Philippe Garrel i v těch filmech, jež mu vynesly už několik pozvání na festival do Benátek – J’entends plus la guitare (Už neslyším kytaru, Stříbrný lev 1991), Le vent de la nuit (Noční vítr, 1999), Sauvage innocence (Divošská nevinnost, Cena FIPRESCI 2001) a letos dvakrát ocenění Pravidelní milenci. Třebaže bývá označován za jediného skutečného dědice nové vlny ve Francii a hlásí se zejména ke Godardovi a Truffautovi, vyjádřením skepse a depresivního pocitu z reality evokuje spíš jména Maurice Pialat či Jean Eustache. Tak jako nejslavnější film druhého z nich La maman et la putaine (Maminka a děvka, Zvláštní cena poroty v Cannes1973) je i nový Garrelův film snímán černobíle a fotografie Williama Lubtchanského je vedle velmi uvážlivého použití hudby a samozřejmě hereckých výkonů jedním z hlavních nástrojů režijního mistrovství Philippa Garrela. Možná by téměř tříhodinovému filmu prospělo trochu víc odhodlání u střihačského stolu, ale i tak jde o vynikající dílo, jehož tvůrce se nostalgicky ohlíží za vlastním mládím, aniž si zastírá naivitu tehdejšího blouznění, propojujícího privátní sféru s politikou, zaměňujícího svobodu s anarchismem, drogami a nevázaností.

Jaký bude mít nový Garrelův film ohlas u francouzského publika, to ukážou teprve příští týdny, až bude uveden na domácím trhu. V Benátkách na něj ale stáli mladí diváci fronty a stal se i přes svou délku alespoň pro 61. ročník nejstaršího světového festivalu dílem takřka kultovním.

Autorka je programová ředitelka karlovarského festivalu.