Katedra germanistiky Pedagogické fakulty J. E. Purkyně ve spolupráci s katedrou germanistiky Vídeňské univerzity, Univerzitou v Mannheimu a Muzeem Ústí nad Labem pořádala 12. až 16. 10. v Ústí na Labem konferenci Wende – Bruch – Kontinuum. Die moderne österreichische Literatur und ihre Paradigmen des Wandels. Probíhala částečně v nové budově Univerzity, částečně v supermoderním přednáškovém sále hotelu Vladimír a přilehlých prostorách, které na způsob uzavřeného kruhu z obou stran do sálu ústí. Stačí stisknutí tlačítka a žaluzie se tiše začne spouštět a posuvné dveře zavírat. Prostor pluje jako vzdušný šíf ve výši devátého patra a okna, táhnoucí se podél dvou stěn, otvírala pohled na podzimně zbarvené ústecké kopce.
Program trochu utrpěl historickou šíří: téma „zvrat – zlom – kontinuum“ pojalo celé století: fin de siècle, léta 1914, 1918, 1938, začátek druhé světové války, přelom tisíciletí. Vynikající byl referát pražské germanistky Alice Staškové o dnes již klasickém středoevropském románu Hermanna Brocha Náměsíčníci, protkaném esejem o krizi evropských hodnot, či příspěvek Thomase Stahla, německého lektora z Plzně, o románu Morbus Kithahara Rakušana Christofera Ransmayra, jenž je současně nadčasovým historickým podobenstvím i literární realizací „možné“ budoucnosti poražených po druhé světové válce: v zajetí věčného koloběhu viny a odplaty. Salcburský germanista Hans Höller zase hledá zlom v tvorbě Petera Handleno (1942), Rakušana, po matce slovinského původu, žijícího ve Francii. Bez moralizování se profesor Höller snaží rozlišovat právě tam, kde býváme v pokušení vidět neblahou kontinuitu. Chce odlišit „motiv brutality v Handkeho díle (který bývá v jeho prózách často rozbuškou děje) a z něj plynoucí určité pochopení iracionálního násilí a zla“ (Jugoslávie); a zlo holocaustu, „páchané, od psacího stolu“.
Výraznější – v mnohém smyslu – pro mě byla návštěva Malé pevnosti Terezín. Dlouho jsem předtím váhala a na pokoji bizarního hotelu, kde dveře na chodbě vypadají jako řada dvířek do kurníku – natřené tmavě hnědou olejovou omyvatelnou barvou –, jsem četla vzpomínky Georga Taboriho, pasáž, kde píše, jak po letech hledá stopy po svém otci v Osvětimi – nějaké znamení. Ale žádné stopy nenajde. Pak se vrátí do hotelu a má sen: na chodbě potká nacistu a vidí svého mrtvého tatínka. Nacista vtrhne k nim do pokoje a oba je zkope. Tabori leží v popelu, v který se tatínek rozpadl. Nikdy jsem neměla odvahu se do Terezína vypravit., toto byla má první návštěva. Dva mí prarodiče tam byli vězněni, babička od roku 1942 až do konce války, dědečka poslali brzy do koncentračního tábora Flosinbürg, přežil pochod smrti.
Jako účastníci konference navštívíme po Malé pevnosti Terezín muzeum v bývalém ghettu, kde jsou vystavena umělecká díla židovských obyvatel z doby, než byli odesláni do Osvětimi. V podvečer se v Litoměřicích z věže ve tvaru kalicha díváme na nádherné barokizované město s „příliš mnoha kostely“ (jak poznamenala profesorka, přednášející o literatuře v Terezíně). A v místním sklípku končí konference a tím i pracovní stres pro hlavní organizátorku Renatu Cornejo, zástupkyni vedoucí germanistiky ústecké Univerzity, i jejího mexického manžela, jenž nás s nesmlouvavým výrazem Aztéka po celou dobu fotografoval.