Věčné pokušení samoty

Když v roce 2002 získala Goncourtovu cenu trilogie Pascala Quignarda Poslední království, jejíž první díl Bludné stíny nedávno vyšel česky, vyvolalo to ve francouzských intelektuálních kruzích značnou odezvu. Zdálo se, že francouzská literární scéna získala prostřednictvím autora, který přiznává, že jeho snem je „zapracovat [Montaignovy] Eseje do Pohádek tisíce a jedné noci“, novou dávku čerstvé inspirace.

Pascal Quignard (1948), milovník hudby a starých jazyků, přítel Célana, Austera a Michauxe, přitom se svými více než čtyřiceti vydanými tituly nebyl v té době na literárním poli nováčkem. Od esejistického debutu z roku 1969 až do konce osmdesátých let se sice náklady jeho knih pohybovaly řádově ve stovkách výtisků, ale většího čtenářského ohlasu dosáhl až po vydání románu Le Salon du Wurtemberg, 1986. Stejně vřelého přijetí se dočkal i další jeho román Všechna jitra světa (1991, č. 1998), jehož filmová adaptace byla zvolena nejlepším filmem roku. Jenomže v roce 1994 Quignard, který se vedle literární tvorby podílel na organizaci festivalu barokního divadla a hudby ve Versailles a zároveň zastával vysoké místo v Gallimardu, všechny znovu překvapil. Zatímco ve Všech jitrech světa o životě v ústraní jen píše, o tři roky později rezignuje na všechny společenské funkce a pokouší se ho prakticky naplnit.

Žít v koutě světa

Šestačtyřicetiletý Quignard odchází na venkov. Později prohlásí: „Vynález samoty (zároveň název románu P. Austera) je věc, na níž jsem hodně pracoval, klopýtal kolem ní.“ Stahuje se do ticha, kde obklopen knihami nepřestává psát, neboť „ten, kdo píše, se snaží vyplatit zástavu. Osvobodit jazyk. Přerušit dialog. Vymanit se z poroby. Vyvléci se ze sevření otčiny a frátrie. Vyvázat se ze svazku náboženství (re-ligio).“ V úplné samotě padají veškeré žánrové i společenské konvence.

To se v Bludných stínech, které nejsou snadné čtení, projevuje plnou měrou. Quignard se pokouší namísto knihy-žánru vytvořit knihu-svět, knihu jako bloudění. „Ve čtení je skryto očekávání, které nehledá ukojení. Číst znamená bloudit, toulat se bez jasného cíle, ale s otevřeností vůči dobrodružstvím.“ K tomu užívá postup, který přirovnává k technice intarzie, spočívající v důmyslném propojení různorodých žánrů. Tak tu vedle esejistických meditací o počátcích jazyka, umění a času nacházíme auto­biografické črty, aforismy, hymny, úryvky příběhů, baladu i pokusy o čistou poezii. Stačí knihu kdekoliv otevřít. Při pevné tematické jednotě je formální stavba záměrně otevřená: „Přirozená, původní různorodost – to je úděl umění. Fragmentace je podstatou umění.“ Jedním z Quignardových cílů je neautoritativnost takového způsobu psaní, které nechce argumentovat, ale podněcovat a je si vědomo své podvratnosti. „Pochopte: má poustevna není pevná. Na tom, co píšu, se nedá nic vystavět. Ruka, jež píše, je jako ruka, kterou rozklepala vichřice. Když se potápí loď, je třeba hodit náklad do moře.“

Bludné stíny by se daly přirovnat k nesoustavné encyklopedii, která se v 55 krátkých kapitolách snaží vydat výběrový výčet prvků naší kultury. Tradice, o níž se tu píše, je nutně prořezaná, ale ne vykleštěná. Základním tématem je jazyk, jehož konkrétní podobu tu představuje především latina a řečtina. Quignard prostřednictvím mrtvých jazyků proniká do života současných i zmizelých světů. Vedle etymologických her („Latinské slovo vulgus je překladem řeckého démos. Hrubost je naše podstata: každodenní, hovorový jazyk – langue vulgaire.“) vystupuje do popředí vědomí nesamozřejmosti a křehkosti řeči, především té psané. „Struktuře jazyka je vlastní, že je sama sobě třetí osobou. Spisovatel stejně jako filosof ví, kdo je v něm tím skutečným vypravěčem: samo vyjadřování. V tom spočívá má práce: zacházet s vážícím, rozvažujícím, klonícím se, vynakládajícím se jazykem.“

Quignardův styl se vyznačuje oproštěností a strohostí literárního jansenisty, z každého slova vyzařuje touha po přesnosti. Cítíme tu vliv antických klasiků, jejichž ctnosti – jasnost, střídmost, jednoduchost – Quignard úspěšně rozvíjí. Jako náruživý čtenář vědeckých časopisů se ovšem nebrání ani vpádu odborné terminologie – především z oblasti biologie a fyziky.

Obrana mizejících stínů

„Minulost je hromada odpovědí: potopa. Minulost je hromadící se odpověď. Čas je tryskající otázka. (…) Jsme jen jednoduché hádanky. Hádanka je otázka, která si vyžaduje odpověď, na níž je vystavěna. Odpověď předchází otázce. Hádající ví, že odpověď je vždy minulostí.“ Ale teprve jazyk umožňuje spisovateli i čtenáři vydat se za dobrodružstvím naší identity, otevírá cestu dějinám i kultuře. Bludné stíny obsahují tři oblasti, kolem nichž autor soustředěně krouží: pozdní antiku, raný novověk a Dálný východ. Pozdním antickým klasikům, žijícím v předtuše přicházejícího soumraku, kterému vzdorují zbytky helénského světla, zůstává Quignard věrný od počátku své tvorby. Do tohoto období je v knize zasazena většina příběhů – ať už je to příběh smrti posledního římského krále Syagria a jeho sekretáře Sofiia, příběh falešného obvinění sv. Brikcia, nebo franského krále Chlodvíka a ukradeného poháru.

Stejně trvale je Quignard fascinován jansenismem a skupinou věřících okolo kláštera Port-Royal. Z čelných představitelů Saint-Cyrana a A. Arnaulda, podobně jako ze slečny de Joncoux, která po smrti Ludvíka XIV. usiluje o propuštění uvězněných souvěrců, vytvoří hlavní hrdiny dalších epizod. Autor aranžuje tyto krátké příběhy prostřednictvím náznaků a subtilních detailů. Způsobem,
který klade značné nároky na čtenářovu erudici a znalost dobového pozadí, bez níž jejich výmluvnou stručnost nelze dostatečně ocenit.

Poslední okruh reprezentuje především japonský spisovatel Džuničiró Tanizaki, na jehož oslavu stínu a zanikající staré kultury Quignard navazuje svými úvahami o vztahu viditelného a neviditelného světa. Stín je podle něj posledním útočištěm intimity a erotiky. Život ve stínu se snaží přiblížit času před časem, prvnímu království před zrozením, před světlem a před jazykem. Mezi tímto královstvím a světem světla existuje spojnice v podobě tichého vnitřního hlasu – tím hlasem je kniha, ale také mýtus, pohádka a sen.

Quignard v Bludných stínech vystupuje jako důsledný obránce logocentrismu, ohroženého v dnešní době kulturou obrazů, které opět získaly „hypnotickou moc nad našimi lebečními dutinami“. Jeho cesta je cestou slova, imaginace a myšlení, na jejímž počátku stojí nejen Pascal, Montaigne a Epikúros, ale také Apuleiův Zlatý osel a Pohádky tisíce a jedné noci. Tímto neskromným literárním záběrem připomíná jiného knižního solitéra – J. L. Borgese.

Navíc Quignard přiznává fascinaci deziluzivním myšlením Hobbese, Spinozy a Marxe a ve své rozhořčenosti, která se nebojí být aktuální (nevyhýbá se ani událostem 11. září) místy vystupuje jako nesmiřitelný Kazatel soudící z odstupu své samoty naši současnost. Svými výpady proti amerikanizaci, nadvládě obrazů a kapitalismu se někdy dostává až na hranici pamfletu (který čtenáři možná občas připomene dikci jiné doby a jiného režimu): „Strašlivá ruka zasáhla zprudka zemi: ruka jednotné směny, jež nemá jiný cíl než její úplné dobytí, jež nemá jiný prostředek než tlak, který vyvíjí, jež nezná jiný rytmus než monotónní růst. Tato ruka světu vnutila svůj smír – smír tyranské shovívavosti.“ Nezbývá než doufat, že se brzy nad zbylými dvěma díly trilogie – pojmenovanými O dávných časech a Hlubiny – sejdeme, každý v nakažlivé a opojné samotě svého čtenářského bloudění.

Autor je student komparatistiky a filmové vědy na FF UK.