Elias Canetti: pes své doby

Nakladatelství Prostor vydalo v jednom svazku dvě mimořádná díla Eliase Canettiho: Hlasy Marrákeše s podtitulem Zápisky po jedné cestě, a eseje Svědomí slov. Tomu, kdo četl Canettiho nejznámější román Zaslepení, který vyšel v roce 1935 německy a už o dva roky později v českém překladu, mohou ostatní autorovy knihy připadat jenom jako komentáře a poznámky k onomu velkolepému dílu. Rozumí se, že od nositele Nobelovy ceny za literaturu to budou komentáře bystré a inspirující. Hlasy Marrákeše i Svědomí slov nedosahují podobné pronikavosti a uhrančivosti jako Zaslepení, ale přinášejí neméně důležité svědectví o různorodosti a principech Canettiho tvorby.

Noční bar Šeherezáda

Zápiskům Hlasy Marrákeše připadá ve spisovatelově díle výjimečné postavení nejen proto, že spolu s autobiografií Zachráněný jazyk představují jeho nejčtenější a nejpřístupnější prozaický text. Vypovídají především o základních motivech i vnitřních bojích vystudovaného chemika, který se literatuře začal plně věnovat až po roce 1929.

Canetti pobýval v Maroku tři týdny v březnu 1954 se štábem anglických filmařů a valnou část této doby strávil právě v Marrákeši, půlmilionovém městě na úpatí Vysokého Atlasu. Své zápisky začal koncipovat okamžitě po návratu, ale výsledný tvar se přinutil dát svému textu až v roce 1967 na nátlak vedení nakladatelství Hanser. Spisovatelovo domovské nakladatelství totiž plánovalo vydat jako první svazek nové edice právě nějaký Canettiho text a volba padla na Hlasy Marrákeše. Žlutočerná brožura v ceně 5,80 DM, upravená Hein­zem Edelmannem, autorem slavného grafického návrhu desky Yellow Submarine skupiny Beat­les, nebyla posledním Canettiho textem v této edici: jubilejní padesátý svazek zahrnoval spisovatelovy Zápisky z let 1949–1960, a v roce 1972 vyšly v téže řadě eseje Rozštěpená budoucnost jako sto jedenáctý svazek.

Hlasy Marrákeše tvoří čtrnáct postřehů nebo črt, v nichž se setkáváme se smutnými velbloudy a veselým oslem, slepými žebráky, zahalenými ženami, starými Židy, arabskými obchodníky, Francouzi a Američany, Angličany nebo s nočním barem Šeherezáda, kde se vypije mnoho alkoholu, ale málo mátového čaje. Ze všech povídek cítíme vůni ostrého koření na trhu nebo smrad velbloudího dechu, vnímáme, jak pronikavě černé jsou oči vyhlížející z čádoru. Až na několik recenzentů, kteří Canettimu předhazovali, že „jeho Marrákeš“ není zajímavé město, protože ji vidí v rámci turistických stereotypů a klišé o orien­tálním městě v pozdní nebo postkoloniální éře (Karl Heinz Kramberg), byli tehdejší čtenáři uchváceni. Tato zdánlivě krátká cesta měla pro bytostného cestovatele zásadní význam, protože, jak sám pravil, byla „nejpozoruhodnější cestou jeho života“. V té době Canetti pracoval na svém hlavním teoretickém pojednání Masa a moc, jenže kvůli složitosti tématu, jež si žádalo specifický jazyk, práce vázla. Cesta do Maroka tak připomíná východisko z tvůrčí krize, snahu o znovunalezení ztracené jistoty. Není to jen „sentimentální cesta“ do severní Afriky, jak čtenáře okamžitě napadne, nýbrž pečlivě prokomponovaný text. Jádro knihy tvoří črty Návštěva v malle a Rodina Dahanova, tedy sedmá a osmá povídka. Na tyto texty a kolem nich se jako letokruhy tematicky i motivicky vážou další povídky či zápisky: například šestá povídka odkazuje na devátou nebo pátá na desátou. Jak se ale vážou ony dvě ústřední povídky k celku knihy? Právě v nich se cestovatel Canetti vydává do židovského města a prožívá své vlastní židovství (Canetti pocházel z rodiny sefardských Židů z bulharského Rusu), jeho cesta tak nemá význam „jen“ literární, nýbrž i hluboce osobní. Oba významy se pak prolnou v povídce Vypravěči a písaři, v níž nejde jen o střet negramotné berberské rodiny se vzdělaným písařem, kterému diktují svůj příběh. Právě v této povídce se střetá kultura židovská s křesťanskou na pozadí vztahu mluvené a psané řeči, kdy židovská touha se váže k psaném slovu, k fixaci, zatímco křesťanská je spjata s důvěrou v mluvené slovo, ve smysl.

„Na cestách se člověk se vším smiřuje, pobouření zůstává doma. Dívá se, poslouchá, i tím nejstrašnějším je nadšen, protože je to nové. Dobří cestovatelé nemají srdce,“ říká Canetti v próze Volání slepců. Možná právě Canetti není ten nejlepší cestovatel, neboť svou fascinaci děsem, chudobou i bolestí dokáže pokaždé přetavit ve zprávu o jedinečnosti člověka a ve víru v životní sílu, kterou vnímá ve slepém žebrákovi cucajícím mince stejně jako v zuboženém oslu, který najednou pocítí ohromné vzrušení. Hlasy Marrákeše jsou v miniaturnosti své formy nádhernou vzpo mínkou na místo, kde jazyk Berberů, přestože neznámý, zní tak důvěrně, zatímco angličtina nebo francouzština turistů je najednou jazykem známým, a přesto odcizeným.

Vzdorování smrti

Druhou část knihy tvoří soubor čtrnácti esejů nazvaný Svědomí slov, které nevycházejí v českém překladu poprvé. V roce 1988 vyšly ještě v samizdatové edici Expedice, o čtyři roky později je pak ve stejném překladu Zdeňka Jančaříka vydalo pražské nakladatelství Torst. Nynější překlad Jiřího Stromšíka, předního znalce a překladatele Canettiho díla, působí svěže, sleduje autorův styl, opírající se o řečovost na jedné straně a současně vybroušenost esejistického stylu na straně druhé. Texty zařazené do této sbírky vycházely v letech 1936 až 1976 a Canetti se v nich věnuje dílu a myšlenkovému odkazu Karla Krause, Hermanna Brocha, L. N. Tolstého nebo Adolfa Hitlera. Součástí původního vydání je i text o Franzi Kafkovi (Druhý proces. Kafkovy dopisy Felici). Protože však v nakladatelství Prostor vyšel samo­statně už vloni v překladu Violy Fischerové, nebyl do nynějšího výboru zařazen.

Canettiho ústředním tématem, které prosvítá všemi texty, je motiv vzepření se smrti. Ovšem nikoli ve smyslu hledání vlastní nesmrtelnosti, jak mu bylo často předhazováno, nýbrž v podobě vzdorování této nutnosti prostřednictvím slov. Jeho texty jsou primárně vázány na slovo. Canetti ve svých textech vědomě prochází napříč nejrůznějšími rovinami: metaforickými, dokumentárními, fiktivními i realistickými. Jeho neakademický a poutavý projev sice mnohému čtenáři usnadňuje porozumění a souznění s autorem, ale na druhé straně mimořádně komplikuje pochopení teoretických textů, jako je například rozsáhlé pojednání Masa a moc.

Když mladý Canetti formuloval řeč k padesátým narozeninám romanopisce Hermanna Brocha, charakterizoval tři vlastnosti, které musí mít pravý básník: musí propadnout své době jako pes, být schopen svým dílem shrnout celou epochu čili tíhnout k univerzálnosti a nakonec se všemi svými prostředky proti této době postavit. „Jeho protest musí být hlasitý; nesmí ustrnout nebo mlčky rezignovat. Musí křičet a dupat jako malé dítě…“ Elias Canetti tak už v devětadvaceti nevědomky nalezl slova, která můžeme beze studu použít právě na něho samého, na psa své doby.

Autor je pedagog a germanista.