Dvojí tvář exotismů

Exotismy ve výtvarném umění 20. století v Čechách a na Moravě představují široké téma. Nejenže zasahují do všech oblastí výtvarného umění a vizuální kultury, ale současně se diferencují na několik bezprostředně souvisejících typů. Je kladem současného projektu, že se snaží jednotlivé příklady vymezit a popsat jejich elementární charakter. Z tohoto rozdělení vyplývá základní struktura výstavy. Její autorky od sebe nejprve oddělují oblasti volné tvorby, užitého umění a architektury, aby mohly poté definovat již konkrétní exotické vlivy.

Téma

Exotismus, popisovaný nejčastěji jako zá­liba v cizokrajných oblastech, přirozeně a nená­silně boří formální rozdíly mezi uměleckými stylovými tendencemi. Výběr představených prací v expozici vede k sympatickému rušení a relativizování zavedených stylových kategorií. Tato skutečnost přináší možnosti v instalaci ne zcela využitých konfrontací.

Ačkoli katalog výstavy nerozvíjí kritickou diskusi o pojmu exotismu, což je jedním z jeho nedostatků, přináší stručnou a zároveň užitečnou stať Josefa Kanderta o historii cestovatelství do exotických krajin a sběratelství mimoevropských předmětů v českých zemích. Tímto textem je připravena půda k výkladu hlavní oblasti výstavy, jíž je sekce volného umění, sestavená a interpretovaná Alenou Potůčkovou. Zastoupený materiál autorka rozděluje do několika kapitol. Z geografického hlediska, které není jediným klíčem výběru a uspořádání expozice, jde v zásadě o inspirace Čínou, Japonskem, Dálným a Předním východem, Egyptem a prostředím stejně jako uměním přírodních národů. Exotismus se v tomto rozdělení stává zastřešujícím pojmem především pro fenomény tzv. orientalismu a primitivismu.

Pokrývá-li volná tvorba na výstavě období celého 20. a počátku 21. století, mají obdobnou ambici i samostatně situované části s užitým uměním a architekturou. První z jmenovaných připravila Alena Křížová, a to v široké škále od plakátu a ilustrací přes nejrůznější nádoby a vázy až k vitrážím, hračkám a dekorativním figurkám. Citelným limitem této části expozice je nepřítomnost ilustrační a typografické tvorby z okruhu meziválečné avantgardy.

Pestrou škálu uměleckých výkonů přináší i sekce věnovaná architektuře. Ladislava Horňáková v ní shromáždila materiál, který přehledně dokumentuje nejdůležitější oblasti, do nichž exotismus v architektonických realizacích pronikal. Kromě soukromých rodinných domů a vil šlo především o prostředí kaváren a chrámové exteriéry a interiéry. Zvláštní pozornost je zaměřena na dnes nepříliš známé architekty Jana Letzela a Anonina Raymonda, kteří pracovali přímo v Japonsku. Stejně jako u zbylých částí výstavy, jsou i zde zařazeny příklady současných inspirací exotismem.

Z hlediska jednotlivých uměleckých oborů v expozici je nedostatkem nepřítomnost fotografie. Vedle množství dokumentárních snímků z cest se pro některé tvůrce staly exotické objekty samostatným předmětem zájmu. K nejpozoruhodnějším realizacím patří Sudkova zátiší s maskami z Pobřeží slonoviny z let 1932–33 a ženské akty rovněž s africkými maskami, které vytvořil v roce 1944 Václav Zykmund a jež představují pozoruhodný ohlas slavných fotografií Man Raye. Dlužno podotknout, že na výstavě se také některé masky přírodních národů a další etnické předměty nalézají, jejich výběr však odpovídá spíše snaze o dotvoření celkové atmosféry instalace než hlubší koncepci.

Výstava dvojí tváře

Jestliže katalog uvádí, že o zvoleném tématu neexistuje v českém prostředí žádná souhrnná práce, je to nejen pravdivé, ale i výhodné tvrzení. Výstava totiž na jedné straně přináší širší veřejnosti ne zcela známý materiál, nainstalovaný se snahou postihnout určité dynamické vztahy. Proto se také může stát poměrně úspěšnou přehlídkou, proti níž nemusí mít divák žádných zásadních námitek (snad s výjimkou poukazu na nepřítomnost doprovodných textů, které by vystaveným dílům dodaly příslušný kontext přímo v expozici).

Neexistence souborné monografie o exotismech v Čechách a na Moravě je výhodná i pro stávající katalog, který je možné brát jako prvotní pokus o zpracování dané problematiky. Poměrně obsáhlý poznámkový aparát u jednotlivých textů naznačuje, že si kniha klade jisté vědecké ambice. V tomto smyslu však selhává, což se nakonec odráží i v nedostatcích instalace, které nejsou viditelné na první pohled.

Největší díl na přípravě projektu nesla Alena Potůčková. Její teoretický výkon bohužel zůstává na půli cesty mezi studií, která odráží současný úhel pohledu, a textem, který tyto ambice nenaplňuje. Je zřejmé, že autorka se v diskursu o exotismu v českých zemích pohybuje s nejistotou, kterou zapříčiňuje buď neznalost, nebo neschopnost využít všech podstatných primárních pramenů i sekundární literatury. Vede to k řadě nepřesností, které zde není nutné vyjmenovávat.

Je škoda, že nebyla zhodnocena bohatá zahraniční literatura o problematice recepce mimoevropských kultur. Tyto knihy obsahují přínosné pohledy, které sice není nezbytné mechanicky kopírovat, avšak jen stěží je možné se jim úplně vyhnout. Nabízejí totiž klíč k interpretaci určitých jevů, které zůstávají bez jejich znalosti nepovšimnuty. Postkoloniální studia zřetelně ukazují, s jakými aspekty byly inspirace exotickými kulturami spojeny. Jejich závěry je třeba brát v úvahu a vystavit domácí materiály zkoušce jejich platnosti. Jedině tak je možné dojít k hlubšímu pochopení, co vlastně fenomén exotismů znamenal a jakou rétorikou byl zatížen. Mám zde na mysli především známé výzkumy primitivistického a orientalistického diskursu, v němž kritická teorie stopuje momenty hegemonického uplatňování moci, rasové a genderové stereotypy a další aspekty, které s evropským pohledem na cizokrajné oblasti souvisely. Některé dílčí studie již přitom prokázaly, že byla těmito předsudky zatížena i díla českých umělců. V tomto bodě má zřejmě přístup Aleny Potůčkové největší slabiny a neodpovídá současnému stavu poznání. Vzhledem k tomu dostává jeden z cílů výstavy, „přispět k pěstování kultury respektu k jiným světům“, výrazné trhliny. Tvrzení autorů, že se nesnaží o vyčerpávající obraz, ale pouze o zkratkovité ilustrování specifických tendencí, nedostatky celého projektu příliš neomlouvá.

Autor je historik umění, působí v Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i.