Hry a mystifikace

Stana často objevíme na současném trhu vizuálních médií. Podepsal se na image karlovarského filmového festivalu – spolu s bratry Cabanovými a grafikem Alešem Najbrtem. Billboardy s použitím jeho fotografií nebanálně oživovaly veřejný prostor. Letmá vzpomínka na sugestivní tvář muže-promítače či zřízence kina... byla to tvář mystifikující, okupující mou pozornost, kdykoliv jsem se dostal do její blízkosti.

A Stanova osobní tvorba? Před několika léty (2001) ji představil na výstavě s názvem Fascinace. Fotografie atraktivních modelů (mladé ženy – mladí mužové!) pojednaných v přírodních exteriérech. Těla vyhovující současným představám krásy a zdraví předváděla svou erotickou přitažlivost a nevázanost v „lůně“ přírody. V paměti mi utkvěly dvě fotografie. První: svlečené dívky ležící na sněhu (pocit přesahu do existenciálna, evokace znásilnění!). Druhá: muž a žena, on s ní „zápasí“ v pomyslném milostném duelu, pozvedá ji ze země a její intimita okamžitě poutá naši pozornost. Kompozice těl a prostoru vůbec je velmi přirozená. Tato působivá fotografie se dotýká „nejchoulostivějšího území“: vagina je zde synonymum intimnosti – vrací se na dalších a dalších Stanových fotografiích.

Jiné kreace z výstavy Fascinace připomínaly erotickou atmosféru proslulého filmu Gustava Machatého Extase (nahá Hedy Kieslerová ve vodě!) či styl až kýčovité fotografické přitažlivosti, provozované Studiem Menassé ve Vídni let třicátých. U skupinových aranžmá Stanovy snímky připomněly německou fotografii aktů před druhou světovou válkou – mám na mysli skupinovou nahotu symbolizující krásu, zdraví a plodnost. Četl jsem z nich také výzvu k „hedonismu“, vyhlášení války konvenci, obavy z volného sexuálního života. Začít si užívat radosti z “lehkého“ bytí, zatřást s lunárním cyklem a jistou předurčeností. Stano se tady stává vizuálním kouzelníkem, iniciátorem, který se pokouší svými fotografiemi vyjevit kýženou hravost, humor, bezstarostnost, mírnost a paradoxně také uhlazenost. Bere si na pomoc exteriéry, jež vypadají jako divoká příroda, nicméně mísí se tam setrvale i něco z virtuální reality. Obnažená sexualita, erotická přitažlivost tu nakonec nepřekračují rámec „slušných“ vztahů nebo „skrytých“ obav, předávaných úspěšně po generace maminkami a babičkami, z těla do dalšího těla, z duše do duše.

Tonu Stanovi je věnován 19. svazek edice Fototorst. Výběr a řazení fotografií si udělal autor sám spolu s grafikem Alešem Naj­brtem. První dojmy: Stano si vybírá dívčí modely, pracuje s nimi uvolněně, beze stopy nejistoty, ostychu. Dodejme k tomu něco z mezinárodního kontextu: fotografování intimity, skryté či otevřené sexuality prošlo značným vývojem. Nalezneme je v optice minulosti i přítomnosti: dříve akty žen Angličana Billa Brandta (žena jako zjevení!), dnes šokující autorské fotografie Japonce Arakiho, pojednávající svět žen „uprostřed“ jejich „nenaplněné“ touhy, archetypální aranžmá fotografií Američana Joela P. Witkina, film Francouze Patrice Chéraua Intimita, anebo sugestivní kniha-výpověď Vagina monology od Američanky Eve Anslerové. Laťka nastavená vysoko.

Tradičních zábran, které tabuizovaly téma, jak se dostat tělesnosti a sexualitě “na kobylku“, ubylo. Ptejme se: kde se nyní nalézá rozměr „spirituality“ ve Stanových fotografiích? Nechybí mi v jeho nepředstírané vizuální hravosti, hledání…, avšak nedostává se jí, když fotografuje „the girls“, ty „věčně“ mladé ženy, žádoucí, nepokořené tíhou života… a tím pádem nenabízející zralost, jedinečnost osobnosti.

Zrání, stárnutí, fyzickým změnám se Stano důsledně vyhýbá. Nabízí nám jen symboliku či simulaci. Jeho dívky-ženy jsou vlastně současné idoly krásy, zosobňují značnou sexuál­ní přitažlivost. Štíhlá těla, velké výmluvné oči, vědomí vlastní tělesné jedinečnosti (nakonec potvrzené fotografem – jeho volbou!). Zde se ocitáme v marketingovém světě poptávky a nabídky. Takový trh se nestará o jinou kvalitu, než je ta prodejní. O jinou než mladou atraktivní tělesnost nejeví zájem. Možná ještě sáhne po „bizarní“ korpulentnosti současných mladých žen, jako je tomu v Americe. Stano si vybavuje scénu z Felliniho filmu Roma s plnoštíhlou trafikantkou, která se předvádí masturbujícím klukům… ta nese podobu se skutečným životem!

Stanova fotografie s titulkem Anděl (1983) se pokouší zachytit sexuální iniciaci, vstup „naostro“ do světa sexuality mezi mužem a ženou. Všichni tu vypadají nenuceně a elegantně. Připomíná se nám zde i provozování „galantních“ her… prostor je aseptický. Ale pozor, právě v blízkosti těchto fotografií jsou další, které se mi jeví jako vrchol Stanova optického snažení. Myslím třeba snímky s názvy Smutná a dost (1983), Polibek (1983), Poslední výskok (1985), Chladný vztah (1987) – zvlášť cením vizualitu a meta­foričnost na fotografii Smysl (1992). Tady jsme v doméně, která je vizuálně hluboce autorská, osobní, nepředstíraná. Pozoruhodná je práce s elementem bílé tekutiny, evokující různé kontexty, což se hlavně týká snímku Lokální napouštění II (1995).

Naproti tomu Stáří v klíně (1995) znamená kompromis, který postrádá humor. Snímky Akumulátor či Wickedbaar s datací 2005 nepostrádají hravost jako klíčový znak Stanovy spirituality. Ve Wickedbaarovi pozoruje mladou ženu – šperk připravený k iniciačnímu rituálu, který by z ní udělal bohyni.

V devadesátých letech často publikované fotografie Nahoře (1994), Dole (1994) nebo Pohádková figura (1995), Člověk a kříž (1993) neztratily nic ze své ikonografické přitažlivosti, mohou setrvale zdobit interiéry.

Přístup Tona Stana k problematice těla, sexuality lze označit jako „chlapecký“. Upřednostňuje štíhlé ženy (dominující lesklým časopisům), ženy-přítelkyně. Platí však za to krutou daň: ženy, které se vymykají kašírovanosti, trendům, se mezi jeho modely neobjevují. Zdá se, že hledání podobenství, korespondující s momentem vyjevené pravdy, té, která se vymyká inscenování, zatím není jeho téma. Výstavou Fascinace se Tono Stano pokusil vykročit do otevřeného prostoru přírodních elementů a nabídnout tak jiný pohled; tehdy se objevila místy i kýžená otevřenost a neuhlazenost. Leč nakonec i ona byla překryta „současnými“ trendy, nikoliv archetypální hloubkou.

Publikace z Torstu je obsahově uhlazená, brilantní, bohužel vyhýbá se třecím plochám či hlubšímu ponoru do „rizikového“ území lidské tělesnosti a sexuality. Krátce: je málo autorská.

Autor je fotograf.