Ledabylé portréty bolševických vůdců

Historiografická produkce nakladatelství Paseka je kvalitní a respektovaná. Kniha Karla Kaplana a Pavla Kosatíka Gottwaldovi muži tvoří výjimku: jedná se o zřejmý omyl.

Nad prací přinášející biografie nejmocnějších představitelů zakladatelského období komunistického režimu v Československu – K. Gottwalda, R. Slánského, A. Čepičky, A. Zápotockého, V. Kopeckého a A. Novotného – spojili síly historik a publicista. Pavel Kosatík patří k špičkovým popularizárorům, jeho poctivě odvedené životopisy (např. F. Peroutky, bankéře J. Preisse ad.) u nás nemají ve svém žánru konkurenci. Bohužel se zdá, že tentokrát se jeho přínos omezil na uhlazení Kaplanova typického toporného stylu. Kniha totiž vykazuje všechny nectnosti, kterým Kaplanův čtenář za léta uvykl. Historik (ročník 1928), proslulý především pílí, s níž opisuje archivní fondy zleva doprava a odshora dolů, prakticky ignoruje odbornou literaturu (přinejmenším na ni neodkazuje), neklade otázky (a když, tedy řečnické) a začasté pronáší tvrzení a soudy postrádající oporu. Jako jeden z mála privilegovaných pronikl v šedesátých letech 20. století k běžně nedostupným materiálům – naneštěstí se vnucuje domněnka, že základní korpus svého poznání (samozřejmě těch témat, která tehdy prostudoval) od té doby nerozšířil. Malé srovnání: například o Klementu Gottwaldovi psal krom poslední práce rovněž v knihách Dans les archives du Comité Central (Paris 1978) a Mocní a bezmocní (Toronto 1989). Během čtvrtstoletí se proměnil tón, přesunuly se důrazy, ale materie zůstala stejná. S ničím novým Kaplan nepřišel.

Kaplanova a Kosatíkova kniha je zavádějící už svým názvem. Nejde v ní ani tolik o „Gottwaldovy muže“ jako o „Gottwalda a muže okolo něho“ v letech 1948–1953. Jinak by mezi šesticí portrétovaných těžko figurovali Antonín Novotný, jehož je nutné počítat z mnoha důvodů až k postgottwaldovské politické generaci, a Antonín Zápotocký, který se zase obrazu, respektive typo­logii zbylých představitelů zakladatelské garnitury poněkud vzpírá. „Karlínští kluci“ ho ostatně mezi sebe nikdy docela nepřijali, udělivše mu nálepku „historická pravice“. Vrcholu zmatení je čtenář svědkem v předmluvě, kde Kaplan s Kosatíkem vysvětlují, že „šest mužů, o nichž pojednává tato kniha, nese za poměry, které se v té době utvořily [tj. po únoru 1948], hlavní odpovědnost... Plus pár ostatních, kteří se do této knihy zatím nevešli: Viliam Široký, Zdeněk Fierlinger, Zdeněk Nejedlý a další.“ Při vší úctě: bývalý diplomat a levicový sociální demokrat Fierlinger a Nejedlý jsou zajímavými historickými postavami, ale na podobu režimu neměli absolutně žádný vliv, nesloužili mu než jako stafáž. Autoři by si měli ujasnit, zda zamýšleli (či ještě zamýšlejí) popsat osudy klíčových osobností režimu, anebo vytvořit příručku „Kdo byl kdo v KSČ 1948–1953“. Není to totéž.

Bída Kaplanova a Kosatíkova konvolutu vyjde najevo při každém soustředěnějším čtení textu: drobné omyly, nepřesnosti, povrchní zobecnění, fráze, klepy. Setrváme-li byť jen u medailonu K. Gottwalda, zaznamenáme těchto prohřešků víc než dost. Na straně 15 autoři tvrdí, že se po roce 1925 „neujala idea stranou ovládaných Rudých odborů“. Rudé odbory ovšem patří do let třicátých, předtím existovala organizace s kryptokomunistickým názvem Mezinárodní všeodborový svaz (a vedla si relativně zdatně). Na s. 17 autoři fakticky přebírají mýtus o úspěšné mostecké stávce (přičemž nezmiňují, že „postup s ostatními dělnickými stranami“ znamenal v neposlední řadě spolupráci s prenacistickou DNSAP H. Krebse a R. Junga). Na s. 20 naproti tomu zamlčují, že velká část ilegální KSČ v protektorátu odmítla (v době mezi paktem Ribbentrop-Molotov a napadením SSSR) účelovou, nesmyslnou tezi o válce jako oboustranně imperialistické, hlásanou z Moskvy, a spolupracovala s občanským odbojem. Historka ze s. 22 líčící, jak Gottwalda těžkosti (způsobené nedostatky v zásobování) při opatřování lahví alko­holu v sovětském exilu vedly k názoru, že „nedovolí likvidaci soukromých živnostníků“, není samozřejmě opatřena odkazem. Odkud se vzala? Jak ji ověřit? Na s. 31 Kaplan s Kosatíkem píší, že Gottwald „se Stalinem... jednal i o perspektivě zvláštní československé cesty k socialismu“. Muriel Blaive (Promarněná příležitost. Československo a rok 1956, Praha 2001) přece jasně dokázala, že Gottwald o ničem jednat nemusel – v případě „specifické cesty k socialismu“ šlo po válce o Stalinovu taktiku a totéž v téže době poslušně papouškovali i Thorez, Togliatti, Gomulka ad. Skutečná obludnost se nachází na s. 49: podle Kaplana a Kosatíka se mnozí soudruzi obávali Gottwaldova odchodu na Hrad (ve funkci prezidenta), protože za něj ve straně neexistovala adekvátní náhrada. K tomu citace Gottwaldovy sekretářky: „Byla jsem nešťastná, zdálo se mi, že jde soudruh Gottwald do ústraní, že se ho Slánský takto zbavuje.“ Jako pramen je uvedena „Komise II“, tedy pravděpodobně takzvaná druhá Barákova komise, jejíž zadání bylo v zásadě jediné: dokázat, že Slánský, přese všechna pochybení vyšetřovatelů, byl odsouzen po právu, protože „jednal jako Berija“ (srov. Blaive, s. 111). Co chtějí autoři svědectvím takového původu, nadto vytrženým z kontextu, proboha dokumentovat? Výčet dalších příkladů je bezpředmětný...

Úhrnem: Kaplanova a Kosatíkova práce je jednoduše špatná. Sama se diskvalifikuje už svým nakládáním s prameny, všudypřítomnou nedbalostí, téměř vše bylo řečena jinde, lépe a dřív (a to i Kaplanem samým – srov. např. Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, Praha 1992). Je dobré, že připomněla postavy, jako byl Alexej Čepička nebo Václav Kopecký, ale seriózní badatelské úsilí spíš diskredituje. O podivném apendixu, závěrečném rozhovoru P. Kosatíka s K. Kaplanem jakožto pamětníkem ani nemá smysl mluvit, vše už vyslovil historik P. Zídek, a tímto na něj odkazuji (Lidové noviny 11. 12. 2004).

Autor je historik.