USA na to musej vlítnout

Arsenio je skutečný šéf boarding home. Pan Curbelo sice chodí každý den (kromě sobot a nedělí), ale zůstává tady tři hodiny a pak jde pryč. Uvaří kaši, připraví denní příděl prášků, napíše něco do tlustého sešitu a potom jde pryč. Arsenio je tady čtyřiadvacet hodin denně, nikam nechodí, ani na roh pro cigarety. Když chce kouřit, pošle jednoho z bláznů do trafiky. Když má hlad, pošle Pina, svého bláznivého poslíčka, do hospody na rohu pro jídlo. Taky si nechává nosit pivo, spoustu piva, protože Arsenio je celý den úplně namol. Jeho kamarádi mu říkají Budweiser, což je značka, kterou pije nejvíc. Když pije, jeho oči zezlomyslní, jeho hlas (ještě víc!) ztěžko­pádní a jeho pohyby zhrubnou a začnou být neomalené. Kope do jednookého Reyese; otvírá šuplíky, komu si zamane, a hledá peníze; prochází se po celém boarding home s nabroušeným nožem u pasu. Občas ten nůž vezme, strčí ho do ruky mentálovi Renému a s prstem namířeným na jednookého Reyese řekne: „Zapíchni ho!“ A vysvětluje mu: „Bodni ho do krku, tam je to nejměkčí.“ Mentál René vezme nůž do nejisté ruky a vrhá se na jednookého starce. Ale i když bodá naslepo, nikdy ho neprobodne, protože na to nemá dost sil. Arsenio ho pak posadí ke stolu, přinese prázdnou plechovku od piva a zabodne nůž do plechovky: „Takhle se bodá nožem!“ vysvětluje Renému. „Takhle, takhle, takhle!“ a bodá do plechovky, dokud není plná děr. Potom si nůž znovu strčí za pas, divoce nakopne jednookého starce do zadku a zase se usadí v kanceláři pana Curbela, aby si mohl dát další pivo. „Hildo!“ zavolá za chvíli. A přichází Hilda, senilní bába smrdící močí. Arse­nio se přes oblečení dotkne jejího pohlaví a řekne: „Dneska si ji umyj!“

„Ruce pryč, chlape!“ protestuje pobouřená Hilda. A Arsenio se dává do smíchu. Jeho ústa jsou také plná zkažených zubů jako všechna ústa v boarding home. A jeho hruď, hranatá a zpocená, je rozrytá jizvou, která se táhne od prsou až po pupek. Je to od rány nožem, kterou mu zasadili před pěti lety ve vězení, když seděl za zlodějnu. Pan Curbelo mu platí sedmdesát pesos týdně. Ale Arsenio je spokojený. Nemá žádnou rodinu, neumí žádné řemeslo, nemá v životě žádné ambice a tady v boarding home je z něj velký šéf. Poprvé v životě má někde Arsenio pocit, že se našel. Navíc ví, že ho Curbelo nikdy nevyrazí. „Jsem pro něj všechno,“ říkává. „Nikdy nenajde nikoho, jako jsem já.“ A je to pravda. Za sedmdesát pesos týdně Curbelo nenajde v celých Spojených státech takového zástupce, jako je Arsenio. Nenajde.

Probudil jsem se. Usnul jsem v rozviklaném křesle a probral jsem se kolem sedmé. Zdálo se mi, že jsem připoutaný ke skále a že moje nehty jsou dlouhé a žluté jako nehty nějakého fakíra. Za trest mě takhle připoutali lidé, ale zároveň jsem měl v tom snu obrovskou moc nad všemi zvířaty světa. „Chobotnice!“ křičel jsem. „Přineste mi mušli, na jejímž povrchu bude vyrytá socha Svobody.“ A ohromné chrupavčité chobotnice se mohly se svými chapadly přetrhnout, aby tu mušli našly mezi miliony a miliony mušlí, které v moři jsou. Potom ji našly, pracně ji vynesly na skálu, kde jsem byl spoutaný, a odevzdaly mi ji s velkou úctou a pokorou. Podíval jsem se na mušli, rozchechtal jsem se a s pořádným opovržením jsem ji zahodil do prázdna. Chobotnicím nad mou krutostí tekly z očí obrovské krystalické slzy. Ale já jsem se pláči chobotnic smál a hrozným hlasem jsem křičel: „Přineste mi ještě jednu takovou.“

Je osm ráno. Arsenio se neprobudil, aby podal snídani. Hladoví blázni se shlukují v hale s televizí.

„Senio…!“ křičí mentál Pepe. „Nídaně! Nídaně! Kdy bude nídaně?“

Ale Arsenio, pořád ještě opilý, dál chrápe ve svém pokoji s otevřenou pusou. Jeden z bláznů zapne televizi. Objeví se kazatel a mluví o Bohu. Říká, že byl v Jeruzalémě. Že viděl Getsemanskou zahradu. V televizi jsou vidět fotky těch míst, kudy chodil Bůh. Je vidět řeka Jordán, o jejíchž čistých a klidných vodách kazatel tvrdí, že se na ně nedá zapomenout. „Byl jsem tam,“ říká kazatel. „Pod dvou tisících letech jsem vdechoval Ježíšovu přítomnost.“ A kazatel pláče. Jeho hlas se láme bolestí. „Aleluja!“ řekne. Blázen přepne na jiný kanál. Tentokrát na nějaký hispánský. Teď je tam nějaký kubánský komentátor, který mluví o mezinárodní politice.

„Spojené státy musí přitvrdit,“ říká. „Do této společnosti pronikl komunismus. Je cítit na univerzitách, v novinách, mezi intelektuá­ly. Musíme se vrátit do velkých časů prezidenta Eisenhowera.“

„Přesně!“ prohlásí vedle mě blázen řečený Eddy. „Spojený státy nesměj bejt posraný a vlítnout na to. Nejdřív musí padnout Mexiko, to je plný komoušů. Potom Panama. Pak Nikaragua. A kdekoli narazej na komouše, musej ho pověsit za koule do průvanu. Mně komunisti vzali všechno. Všechno!“

„Co ti vzali, Eddy?“ zeptá se Ida, vznešená dáma, co přišla na mizinu.

Eddy odpoví:

„Vzali mi třicet kavalérií půdy, kde měly růst mangovníky, cukrová třtina, kokosové palmy… Všechno!“

„Mému manželovi vzali hotel a šest domů v Havaně,“ řekne Ida. „Jo, a tři obchody, továrnu na punčochy a restauraci.“

„Jsou to kurvy!“ řekne Eddy. „Proto na to musej Spojený státy vlítnout. Hodit na ně pět nebo šest atomovek. Srovnat je se zemí!“

Eddy se začíná třást.

„Srovnat se zemí!“ řekne. „Srovnat se zemí!“

Hrozně se třese. Třese se tak silně, že spadne ze židle a dál se třese na podlaze.

„Srovnat se zemí!“ řekne zezdola.

Ida křičí:

„Arsenio! Eddy má záchvat.“

Ale Arsenio neodpovídá. A tak jde mlčenlivý blázen Pino až k umyvadlu a vrací se se sklenicí vody, kterou vylije Eddymu na hlavu.

„Už je to dobrý,“ řekne Ida. „Už je to dobrý. Vypněte tu televizi.“

Vypínají ji. Vstávám. Jdu se vymočit na záchod. Mísa je ucpaná prostěradlem, které někdo strčil dovnitř. Močím na prostěradlo. Potom si umyji obličej kouskem mýdla, které najdu na umyvadle. Jdu se osušit do pokoje. V pokoji si blázen, který po nocích pracuje v pizzerii, počítá peníze.

„Vydělal jsem šest pesos,“ řekne a schová si svůj výdělek do peněženky. „Taky mi dali pizzu a kokakolu.“

„To mám radost,“ řeknu a utřu se ručníkem.

Náhle se prudce otevřou dveře a objeví se Arsenio. Právě vstal. Jeho drátěné vlasy jsou zježené a jeho oči špinavé a vyvalené.

„Hele,“ řekne bláznovi. „Dej mi tři pesa.“

„Ne.“

Arsenio dojde až k němu, jednou rukou ho chytne pod krkem a druhou mu prohledá kapsy. Narazí na peněženku. Vytáhne čtyři pesa a zbylá dvě hodí na postel. Potom se otočí na mě a řekne mi:

„Jestli chceš, klidně řekni Curbelovi o všem, co jsi tady viděl. Vsadím se deset ku jedné, že vyhraju.“

Vyjde z pokoje, nechá otevřené dveře a zařve na chodbě:

„Snídaně!“

A blázni za ním jdou jak stádo ke stolům v jídelně.

Blázen, který pracuje v pizzerii, popadne zbylá dvě pesa. Usmívá se a radostně volá:

„Snídaně! To je skvělé! Mám takový hlad.“

Jde taky ven. Já si ještě otírám zbytek obličeje. Dívám se na sebe do zrcadla posetého šedivými skvrnami, které stojí v pokoji. Před patnácti lety jsem býval hezký. Měl jsem spoustu žen. Arogantně jsem stavěl svoji tvář na odiv. Dnes… dnes…

Beru si knihu anglických básníků a jdu se najíst.

Arsenio podává snídani. Studené mléko. Blázni si stěžují, že k tomu nejsou cornflakesy.

„Řekněte to Curbelovi,“ prohlásí Arsenio lhostejně. Potom s odporem popadne karafu s mlékem a začne netečně naplňovat sklenice. Polovina mléka vytéká na zem. Popadnu sklenici a na místě ji vestoje vypiji na jeden lok. Odcházím z jídelny. Znovu jdu do velkého sálu a sedám si do stejného rozviklaného křesla. Ale nejdřív zapnu televizi. Objeví se slavný zpěvák, kterému se říká Puma. Ženy v Miami ho milují. Puma kroutí boky. Zpívá: „Ať žije, ať žije, ať žije svoboda.“ To je Puma, jeden z mužů, kteří rozechvívají miamské ženy. Ty ženy, které se na mě ani nepodívají, když jdu kolem, a pokud si mě všimnou, sevřou ještě pevněji své kabelky a strachy přidají do kroku. Tak tady ho máme: náš Puma. Neví, kdo je to Joyce, ani ho to nezajímá. Nikdy si nepřečte Coleridge, ani to nepotřebuje. Nikdy si neprostuduje Marxův 18. brumaire. Nikdy se zoufale nevrhne do náručí nějaké ideologie a nebude mít pak pocit, že ho zradila. Jeho srdce nikdy nezlomí myšlenka, ve kterou pevně, zoufale věřil. Nedozví se, kdo to byl Lunačarskij, Bulganin, Trockij, Kameněv nebo Zinovjev. Nikdy nezakusí nadšení nad tím, že je členem nějaké revoluce, a potom úzkost z toho, že ho pohltila. Nikdy se nedoví, co je to Mašinérie. Nikdy se to nedoví.

(...)

Pan Curbelo přijel v deset hodin ráno ve svém malém šedém automobilu. Tváří se spokojeně. Mulatka Caridad, která rozdává bláznům jídlo, mu podlézá a chválí ho, jak mladě a elegantně dnes vypadá.

„To proto, že jsem získal pěkné čtvrté místo,“ řekne pan Curbelo.

A potom vysvětlí:

„V podmořském rybolovu. Získal jsem čtvrté místo. Ulovil jsem dvě máčky, každá vážila osmnáct kilo.“

„Óó!“ usmívá se mulatka Caridad.

Pan Curbelo vchází do boarding home. Okam­žitě se k němu nahrnou všichni blázni a chtějí po něm cigaretu. Pan Curbelo vytahuje krabičku pallmallek a rozdává bláznům cigarety. Na nikoho se nedívá. Cigarety rozdává rychle a netrpělivě, se stejným podrážděním, s jakým Arsenio podává ráno snídani. Blázni poprvé za celý den kouří. Pan Curbelo denně kupuje jednu krabičku cigaret a každé ráno je po příjezdu rozdává. Z laskavosti? Nic takového. Podle zákona americké vlády musí pan Curbelo měsíčně dávat každému bláznovi
třicet osm pesos na cigarety a další drobnosti. Ale on je nedává. Místo toho každý den kupuje jednu krabičku cigaret pro všechny, aby se blázni nedostali na úplný pokraj zoufalství. Pan Curbelo takhle okrádá blázny o víc než sedm set pesos měsíčně. Ale blázni, i když o tom vědí, nejsou schopni o své peníze požádat. Ulice je drsná…

„Pane Curbelo,“ řeknu a přiblížím se k němu.

„Teď se ti nemůžu věnovat,“ řekne a otevře lékárničku.

„Ukradli mi televizi,“ řeknu.

Nevšímá si mě. Otvírá šuplík ve skříni a vytahuje tucty lahviček s léky, které rozestaví na stůl. Hledá ty moje. Melleril, sto gramů. Bere jeden prášek do ruky.

„Otevři pusu,“ řekne.

Otevřu ji. Hodí mi do ní prášek.

„Polkni,“ řekne.

Arsenio se dívá, jak polykám. Usmívá se. Ale když se na něj upřeně podívám, přestane se usmívat a strčí si do pusy cigaretu. Není třeba pátrat dál. Vím naprosto přesně, že televizi mi ukradl samotný Arsenio. Chápu, že stěžovat si u Curbela mi k ničemu nebude. Viník se nikdy nenajde. Otáčím se a jdu do vestibulu. Přicházím ve chvíli, kdy jednooký stařec Reyes vytahuje svůj malý, vrásčitý penis a začíná močit na podlahu. Eddy, blázen zběhlý v mezinárodní politice, vstane ze židle, dojde až k němu a uštědří mu brutální ránu do žeber.

„Ty hnusáku!“ řekne Eddy. „Jednou tě zabiju.“

Jednooký stařec ustupuje. Chvěje se, ale nepřestává močit. Potom ani penis nezastrčí zpátky, zhroutí se na židli a zvedne z podlahy sklenici vody. Pije a vychutnává si vodu, jako by to bylo martini.

„Áá!“ uleví si spokojeně.

Odcházím z vestibulu. Jdu na ulici, kde jsou vítězové. Ulice plná velkých a rychlých aut se zavřenými okny z tlustého kouřového skla, aby vandráci jako já nemohli šmírovat. Když procházím kolem jedné kavárny, slyším, jak na mě někdo křičí:

„Blázne!“

Rychle se otočím. Ale nikdo se na mě nedívá. Hosté v tichosti popíjejí své nápoje, kupují si cigarety, listují novinami. Dochází mi, že je to ten hlas, který slýchám už patnáct let. Zatracený hlas, který mě neustále uráží. Hlas, který se ozývá z neznámého, ale velmi blízkého místa. Hlas. Jdu dál. Na sever? Na jih? Co na tom záleží! Jdu dál. A jak jdu dál, vidím odraz svého těla ve výkladních skříních obchodů. Mé neduživé tělo. Má zmrzačená ústa. Mé špinavé a nuzné oblečení. Jdu dál. Na jednom rohu stojí dvě ženy ze Svědků Jehovových a prodávají časopis Probuď se. Vrhají se na každého, ale mě nechávají projít beze slova. Království není pro trhany, jako jsem já. Jdu dál. Někdo se směje za mými zády, vztekle otáčím hlavu. Není to na mě. Nějaká stařena se raduje z novorozeněte. Bože můj! Znovu vyrážím. Přicházím k hrozně dlouhému mostu, pod kterým teče zkalená řeka. Opírám se o zábradlí, abych si odpočinul. Kolem zběsile projíždějí auta vítězů. Někteří mají naplno puštěné rádio a ozývají se kvílivé rockové písničky.

„Mně budete říkat něco o rocku!“ křičím na auta. „Mně, který přijel do téhle země s fotkou Chucka Berryho v kapse u košile.“

Jdu dál. Přicházím na místo, kterému se říká Down Town, plné šedivých a natěsnaných budov. Jsou tam elegantně oblečení černí a bílí Američané, kteří si odskočili z práce, aby si snědli hot dog a zapili ho kokakolou. Jdu dál mezi nimi a stydím se za svou chatrnou kostkovanou košili a za staré kalhoty, které mi plandají na bocích. Nakonec vcházím do domu, kde prodávají pornografické časopisy. Jdu k regálu a jeden z nich vytáhnu. Listuji v něm. Cítím, že můj penis trochu tuhne, a krčím se k podlaze, abych erekci zakryl. Bože můj! Ženy. Nahé ženy ve všech představitelných polohách. Krásné ženy milionářů. Zavírám časopis a chvíli čekám, než mě přejde vzrušení. Když přejde, narovnám se, založím časopis zpátky na místo a vycházím ven. Jdu dál. Jdu do středu Down Townu. Až se unaveně zastavím a uvědomím si, že je načase vrátit se do boarding home.

(...)

Znovu se vracím do vestibulu. Když už jsem skoro tam, zavolá na mě někdo z jídelny. Je to Arsenio, zástupce ředitele boarding home. Nemá na sobě košili a pod stolem ukrývá plechovku piva, protože by nebylo vhodné, aby psychiatr, který je tu dnes na návštěvě, viděl, jak pije.

„Pojď sem,“ řekne mi a ukáže na židli.

Vejdu dovnitř. Kromě něho a mne není v jídelně nikdo. Podívá se na knihy, které si nesu, a rozchechtá se.

„Poslyš…“ řekne a upije z plechovky. „Já jsem tě pořádně pozoroval.“

„Jo? A k čemu jsi došel?“

„Že ty nejsi blázen,“ řekne a nepřestává se přitom usmívat.

„A na jakýpak psychiatrický škole jsi studoval?“ ptám se podrážděně.

„Na žádný,“ odpovídá. „Já mám zmáknutou psychologii ulice. A znova ti říkám, že ty nejsi blázen! Schválně,“ řekne potom, „vezmi si tohle cigáro a spal si jazyk.“

Dělá se mi zle z jeho blbosti. Z jeho břečkovitého těla, z ohromné jizvy, která se mu táhne od prsou až po pupek.

„Vidíš?“ řekne a přihne si piva. „Vidíš, že nejsi blázen?“

A potom se usmívá pusou plnou zkažených zubů. Jdu pryč. Úklid skončil a už je možné jít dovnitř. Blázni se koukají na televizi. Procházím halou a konečně zalézám do svého pokoje. Prásknu za sebou dveřmi. Jsem rozčilený a nevím proč. Blázen, který pracuje v pizzerii, chrápe na své posteli jako motorová pila rozřezávající prkno. Rozčiluje mě to ještě víc. Jdu k němu a nakopnu ho do zadku. Vyděšeně se probudí a schoulí se do rohu.

„Poslouchej, ty potrate,“ řeknu mu. „Přestaň chrápat.“

Při pohledu na jeho strach můj vztek opadne. Znovu si sedám na postel. Smrdím. Popadnu ručník a mýdlo a zamířím do koupelny. Po cestě zahlédnu jednookého starce Reyese, jak pokradmu močí v koutě. Rozhlédnu se na všechny strany. Nikde nikdo. Jdu k Reyesovi a pevně ho chytím pod krkem. Nakopnu ho do varlat. Třísknu mu hlavou o zeď.

„Promiňte… promiňte…“ řekne Reyes.

Zhnuseně se na něj podívám. Krvácí na čele. Pociťuji při tom pohledu zvláštní rozkoš. Vezmu ručník, zkroutím ho a šlehnu ho s ním po vyzáblé hrudi.

„Milost…“ prosí Reyes.

„Přestaň se pochcávat!“ řeknu zuřivě.

Když se otočím směrem k chodbě, všimnu si, že tam stojí Arsenio opřený o zeď.

Přeložil Petr Zavadil.

Galerie

Projevy excentrických duší lidí trpících psychickými poruchami, spiritistických médií či osob nacházejících se v extrémních životních situacích mívají maximálně silný náboj. Paul Eluard mluví o „říši svobody“, v níž přebývá nitro lidí tvořících mimo normy.

Původní umění se totiž dere na povrch z hlubin duše a nezná překážek. Tvořit, když mě to samo žene, znamená být prost jakýchkoliv pout. Uvolnění od tradic zobrazování, od vzorů, technik a oddávání se spontánnímu projevu, to je motto těchto tvůrců.

Medijní kresba z 30. let minulého století značená jako F. Rofelín je příkladem tvorby, kdy ruka je vedena neviditelnou silou. Bez kontroly rozumu, tradice či dovednosti, získané na základě nějakého školení, pustil se autor do záznamu čar, které nabývají určitého tvaru svým zhušťováním nebo paprskovitým vnořováním se do hloubky. Kresba nám tak evokuje nějaké známé tvary či pocity, ale není snadno uchopitelná. Trochu pohlcuje a trochu děsí. Můžeme si představit, jaká obrovská síla vedla ruku Vincenta van Gogha, který energickými tahy štětce hnětl pastózní nánosy barvy. Jak přetlak duše pohání práci těla. Tento výbuch vnitřního motoru, který může zničit jak duši, tak tělo, výjimečně zanechá hmatatelný záznam v podobě výtvarného díla. Na plátně, papíře či jinde máme tak zhmotněnou energii, která zaznamenána, zůstává zastavena v čase a čeká na vnímavého diváka, aby se prostřednictvím díla vylila na něj. Vzniká tak koloběh emotivní síly, která z tvůrce přes dílo prostupuje vnímatele. Ten ji pak postupuje dále kosmu prostřednictvím libovolné činnosti. Nepochopitelné a neuchopitelné duševní procesy, které jsou hnacím motorem syrové divoké tvorby, v mnoha lidech vyvolávají děs z neznámého. Proto se často tato neuhlazená tvorba setkává s nepochopením až agresivním odmítnutím. V okolí Nové Paky v Pod­krkonoší vznikla v 19. století svérázná subkultura lidového spiritismu a kolem časopisu Posel záhrobní se sešlo mnoho medijních tvůrců a podobně smýšlejících lidí. Ač byli tehdy i v minulosti zcela nedávné pronásledováni církví, jejich výtvory se nám zachovaly dodnes. Doufejme, že nepochopení a netolerance nikdy nezvítězí nad tvůrčí silou. A tak slovy S. J. Bělohradského: „Pozvedněme vždy vysoko myšlenky své, abychom přivábili k sobě inspirující vznešené duchy síly dobra a krásna!”

Ľuba Portelová