Komunální volby byly letos ve znamení drtivého nástupu ODS, stagnace sociální demokracie a poměrně výrazného poklesu preferencí pro komunisty a lidovce. Volební zisk Strany zelených je příležitostí k úvaze o jejich myšlenkové identitě.
Může být zajímavé položit si otázku, zda výsledky, jichž dosáhli zelení, je řadí spíše k vítězům, anebo k poraženým. Zatímco v minulých komunálních volbách zelení dostali jen 1,4 % hlasů, letos jim voliči nadělili plných 5,3 %. Srovnání procenta získaných mandátů nám prozrazuje, kde se nadělovalo. V roce 2002 získali zelení v komunálních volbách pouze 0,16 % ze všech rozdaných mandátů. V letošním roce, kdy v počtu hlasů překročili pětiprocentní hranici, získali přesto pouze 0,6 % z rozdaných mandátů. Konkrétně obsadili na radnicích zhruba 400 míst zastupitelů v situaci, kdy se jich rozdělovalo celkem 62 500.
Zelení bodovali především, ne-li téměř výhradně, ve velkých městech, ať již krajských či ostatních statutárních. Jejich hlavní baštou jsou Praha, Brno a z měst statutárních pak ještě Liberec, Chomutov a Přerov.
O čem toto rozložení svědčí? Zelení se zčistajasna vynořili právě na těch místech, kde v minulých komunálních volbách dosahovali svých osmi až deseti procent voliči Unie svobody (a ještě pár let před nimi voliči ODA). Tam, kde Unie svobody výjimečně postavila svoji kandidátku i letos (například v Opavě), se zelení nevyskytli. Nedostali se většinou na radnice ani tam, kde se bývalí unionisté přeskupili a přejmenovali na různá „sdružení nezávislých“ či „voleb pro město“ apod. (Zlín, Hradec Králové, Děčín, Frýdek-Místek aj.). V některých městech se zelení na radnici dostali díky tomu, že s přejmenovanými unionisty vytvořili volební koalici (Přerov, Pardubice aj.).
Jestliže tedy naše politická mapa právě v roce 2006 mírně zezelenala, není to bohužel tím, že by se v národě náhle projevilo vzedmuté ekologické povědomí. Je to pouze tím, že středoví liberálové, bývalí voliči ODA a zejména unionistů, po krachu svých stran hledají novou identitu. Stěží kvůli tomu začali třídit odpady, studovat poslední knihu Jamese Lovelocka, či dokonce omezovat jízdu autem. Nikdo to po nich ani nebude chtít. Význam celého manévru je totiž v něčem jiném.
Poté, co se v době „sarajevského atentátu“ oddělila od ODS část pravicově orientovaných politiků a voličů, kteří nemohli strávit záhady a podivnosti spojené například s financováním Klausovy strany a se záhadnými úkazy kolem privatizace, znamenalo to otevření prostoru pro sociální demokracii. Ta ve spojení s odpadlíky a s lavírujícími lidovci na dlouhá léta obsadila vrcholné politické a hospodářské funkce.
Když se část pravicových voličů otřesených ze zmíněných šoků a z úsporných balíčků konečně vzpamatovala, byla cesta zpět do ODS už uzavřena. Čtyřkoalice byla pokusem zkonstruovat novou pravici pod heslem „Normální je nelhat“. Tento pokus ztroskotal. Snad proto, že je velice obtížné být zároveň v politice, být úplně normální a přitom ani trochu nelhat.
Rozložení voličů Bursíkových zelených se z velké míry překrývá s rozložením bývalých unionistů. Jsou to titíž lidé, maskovaní pro tentokrát pod zeleným nátěrem. Jsou pravicoví, ale nemohou zpět k ODS. Se stranou Mirka Topolánka je spojuje antikomunismus a některé rysy konzervatismu, dělí je však od ní vstřícný postoj k Evropské unii a výhrady vůči pokleslému pragmatismu Václava Klause. Právě z těchto rysů pro ně vedení zelených vyrobilo program šitý přímo na míru. O nějaké větrné elektrárny v něm zas tak moc nejde.
Převtělení unionistů do zelených nemá nic společného s trvale udržitelným rozvojem. Je to však docela chytrý manévr, jak opět spojit již po deset let rozhádanou pravici, aniž by musela ODS přijmout zpět na modrou hruď své ztracené syny a aniž by unionisté (pardon: zelení) museli přiznat, že s tím odporem ke lhaní v politice to svého času tak trochu přehnali. V zeleném hábitu zůstávají spolehlivě odlišeni od ODS a zároveň mohou Topolánkově straně nabídnout bez okolků ruku ke spolupráci. Doba, kdy nebrali občanským demokratům telefony, je už dávno pryč. V přestrojení za zelené mohou konečně přestat brát telefony sociálním demokratům a tím vrátit historii v tunelu času naráz o celých deset let zpátky.
Je to docela šikovný kousek, který má snad jen jednu jedinou vadu. V naší zemi pořád chybí, na rozdíl od zemí vyspělých, autentická ekologická strana.
Heslo kvality života, které si naši zelení dali do znaku, má tu výhodu, že se k němu mohou hlásit i lidé bez nejmenších ekologických aspirací. Pro někoho kvalita života znamená možnost zvesela ujíždět po široké dálnici bez obav, že uvíznu v dopravní zácpě. Pro jiného zase představuje vidinu klidného života daleko od přecpaných králíkáren, přímo uprostřed dříve chráněného zemědělského půdního fondu. Další si zase pod kvalitou života představují přihrádky v supermarketech přeplněné zdravou ekologickou výživou, kterou ve dne v noci (s výjimkou neděle odpoledne, kdy se jezdí z chaty), přepravují až přímo pod nos spotřebitele obří kamiony. Kvalita života může mít také podobu sjezdovek v prostoru CHKO, noční provoz a hudbu z reproduktorů přímo v ceně. Ti, kteří si pletou kvalitu života s dobrovolnou skromností, jen ojediněle zdobí kandidátky Strany zelených.
Strana zelených může plnit své poslání sjednotitele rozhádané pravice nejlépe za předpokladu, že její elektorát se bude pohybovat někde mezi osmi až patnácti procenty. Pokud by měli méně, nepřinesli by ODS tolik hlasů, kolik je třeba na pohodlnou většinu ve sněmovně. Pokud by získali více, těžko by vysvětlovali, proč ze svého programu plní v rámci nutných kompromisů spíše jen okrajové věci. Museli by pak začít něco dělat s přebujelou automobilovou dopravou, se zneužíváním chráněných krajinných území pro potřeby sportovního byznysu, s úbytkem půdního fondu, s energetickou plýtvavostí naší výroby a se spoustou dalších věcí, které skutečně rozhodují o kvalitě našeho života. Proč by se ale přebarvení unionisté těmito věcmi měli vůbec zabývat?
Autor je sociolog.