Patří u nás k dobrému tónu číst Střet civilizací od Samuela Huntingtona. Mnozí považují dnes již klasickou studii dokonce za neutrální učebnici. Přitom je Huntington vyhraněný konzervativní myslitel, nikoli neutrální badatel, a „střet civilizací“ představuje navýsost ideologický konstrukt. Immanuel Wallerstein patří na západ od nás do stejné kategorie velikánů jako Huntington. U nás je ale poměrně neznámou postavou, která se jen občas v několika řádcích objeví v nějakém shrnujícím přehledu.
Neznat Wallersteina zde není prohřeškem, a to i přesto, že jeho teorie pomáhají k pochopení současnosti minimálně stejně jako teorie Huntingtonovy. Wallerstein je ikonou levice, teoretikem ovlivněným marxismem, což u nás pořád znamená stigma. Spolu s Noamem Chomským a před několika lety zesnulým Pierrem Bourdieuem patří ke kritikům současné podoby globalizace a k mizející tradici levicových intelektuálů s jasně formulovanými radikálními myšlenkami.
Nakladatelství SLON již před sedmi lety vydalo pod názvem Kam směřují sociální vědy? zprávu Gulbenkianovy komise o restrukturalizaci sociálních věd, kterou vedl právě Wallerstein. Až letos se však český čtenář dočkal knihy, která shrnuje teorie jednoho z nejvýznamnějších sociálních vědců uplynulých třiceti let.
11. září – útok na psychiku
„Jedenácté září 2001 bylo dramatickým a šokujícím okamžikem amerických dějin. Nebylo však okamžikem určujícím. Bylo pouze důležitou událostí na trajektorii, která začala mnohem dříve a bude pokračovat dál po několik desetiletí, po dlouhé údobí, jež můžeme nazvat obdobím úpadku hegemonie USA v chaotickém světě.“
První řádky knihy hned naznačují Wallersteinův úhel pohledu na současné události, který autor vyžaduje též po svých čtenářích a po politicích: jasnozřivý pohled z perspektivy desetiletí, nikoli krátkozraké a ukvapené reakce. Jedenácté září nic nezměnilo, jen urychlilo dlouhodobé trendy, které vedou k oslabování pozice USA. Velmoci přicházejí a odcházejí a „americké století“ pomalu, ale jistě končí. Vrchol americké moci spadá do poválečných let – studená válka sice stvořila komunistického vyzyvatele, ve skutečnosti si však mohl Sovětský svaz jen vykračovat v kleci uvnitř „amerického“ světa.
Americký pád je dle Wallersteina nezastavitelný již od šedesátých let, kdy nejprve Evropa a poté Japonsko dohnaly americkou ekonomiku. Legitimitou americké hegemonie nakonec otřásl pád Sovětského svazu, který se před čtrnácti lety zdál být triumfem USA. Dění posledních patnácti let pak dle autora prokazuje, že i vojenská moc USA, dnes již takřka poslední opravdový zdroj její mocenské převahy, nestačí na výzvy měnícího se světa. Američané a příznivci její politiky si to zatím nechtějí uvědomit, neboť „nic tak nezaslepuje jako úspěch“.
„Neexistuje jediná americká tradice ani jediný americký soubor hodnot. Existuje a vždy existovalo mnoho Amerik.“ Dnes však mezi svobodnými občany ve volbách vítězí Amerika jestřábů a „siláků“. Amerika, která zná hlavně vojenskou moc a myslí si, že ti jiní budou stejně jen mluvit a mluvit, ale silné Americe v ničem nezabrání. Ovšem co svět světem stojí, k udržení nadřazenosti nikdy nestačila samotná vojenská síla. Legitimita má zásadní význam, přinejmenším legitimita uznávaná značnou částí světa. Američtí jestřábi svou preventivní válkou podkopali nárok USA na legitimitu v jeho samých základech. Nenapravitelně tím oslabili Spojené státy v geopolitické aréně.
Wallerstein je však bohužel obětí starých levicových chyb. Mluví-li o „nevyhnutelném“ pádu americké moci, neunikne posměšku. Levicoví autoři přeci už předvídali tolik „nevyhnutelných“ budoucností. Nutno dodat, že „nevyhnutelnost“, která nakonec nenastala, byla i lépe odůvodněna než Wallersteinem načrtnutá „nevyhnutelnost“ brzkého pádu Ameriky. Wallerstein se však drží nejen „nevyhnutelnosti“ amerického pádu, kterou možná potvrzuje i mnoho událostí posledních tří let. Nevzdává se ani dalšího levicového klišé: „krize kapitalismu“.
Propojený světosystém
Wallerstein ve svých knihách neanalyzuje západní Evropu ani Afriku, jižní Asii či jiný region. Vždy zkoumá svět jako celek, jako jeden propojený „světosystém“, což je termín, který autor již třicet let pro potřeby analýzy současnosti propaguje. „Světosystém“ podle něj není nějakou novinkou éry globalizace, naopak. Řeči o „globalizaci“ považuje Wallerstein za matoucí, protože v jednom propojeném „světosystému“ lidstvo žije již od poloviny patnáctého století. Pod vedením a kontrolou Evropanů tehdy pomalu vznikala kapitalistická „světoekonomika“, která do sebe postupně vtáhla všechny kouty planety. Při tomto přístupu nelze izolovaně hovořit o vyspělých společnostech s širokou střední třídou, které překonaly „zlo“ kapitalismu 19. století. Wallerstein se totiž na třídní rozvrstvení dívá z celosvětového pohledu a při započtení šesti miliard obyvatel kapitalistického „světosystému“ mu vycházejí stejně škaredá čísla jako Marxovi v 19. století při pohledu na tehdejší Velkou Británii: 1 % elit, 19 % střední třídy koncentrované do relativně malých regionů (USA, Evropa, Japonsko a okolní malé státy a ostrůvky blahobytu v rozvojových zemích) a 80 % lidí na okraji.
V analýze kapitalismu Wallerstein nezapře své dva „mentory“. Pod vlivem Marxe hledá a zkoumá „krizi“ systému a nesoustředí se na kulturní a ideové dějiny, které jsou podle něj opravdu jen „nadstavbou“ ekonomických makroprocesů. Pod vlivem Ferdinanda Braudela, a to je pro pochopení Wallersteinovy koncepce kapitalismu klíčové, pak odděluje dva různé časy – životní cyklus „světoekonomiky“ a krátké cykly.
Životní cyklus značí celý vývoj kapitalistického „světosystému“ od jeho počátků, postupného celosvětového rozšíření přes stabilizaci globálního kapitalismu až po jeho nevyhnutelnou krizi a pád. Podle autora není důvod, proč by kapitalistický „světosystém“ nebyl jednou nahrazen jiným systémem, tak jak tomu zatím v dějinách bývalo vždy.
Krátké cykly neprobíhají v řádu staletí, nýbrž desetiletí v cyklech konjunktury a recese. S překvapivou pravidelností se v dějinách kapitalistické „světoekonomiky“ střídají zhruba třicetiletá období globálního růstu a globální recese či stagnace. Období recese se projevují zvýšeným podílem spekulativní finanční ekonomiky na hospodářství, sníženou celkovou mírou akumulovaného zisku, který vede k přesouvání výroby do levnějších regionů, a celkově zvýšenou nezaměstnaností, kterou se na sebe státy snaží vzájemně přesouvat.
Nadchází „věk přeměny“
Wallerstein považuje kapitalistickou „světoekonomiku“ za špatný systém, který vytvořil největší polarizaci bohatství a chudoby v dějinách. Přesto se spolu s liberálním filosofem a ekonomem Schumpeterem domnívá, že „kapitalismus se nezhroutí v důsledku svých selhání, ale v důsledku svých úspěchů“. V příštích desetiletích bychom dle Wallersteina měli být svědky závěrečné krize kapitalistického „světosystému“. V dobách krátkodobých cyklických krizí si v minulosti spálilo prsty mnoho levicových teoretiků, kteří hned zbrkle předvídali zánik celého systému. Tentokráte ovšem nenadchází cyklická krize, může klidně přijít další éra cyklické konjunktury. Určitě však přichází závěrečná, strukturální krize systému, který dle Wallersteina dosáhl svých hranic.
Kapitalismus spočívá v neustálé akumulaci zisku. Občané pracující uvnitř tohoto systému však žádají stále vyšší platy a lepší veřejné služby, což zvyšuje tlak na zvyšování daní. Tyto požadavky vedou ke snižování akumulovaného zisku. Jediným způsobem přežití systému je jeho expanze a zahrnutí nových pracovníků, kteří dosud stáli mimo kapitalistickou „světoekonomiku“ a kteří mají nízké nároky. Dříve bývali do systému postupně začleňováni venkované „západních“ zemí, nyní koncerny expandují do nových a nových „nezápadních“ regionů. Jednoho dne však kapitalistický „světosystém“ zahrne všechny obyvatele planety a ti všichni budou žádat vysoké platy, dobré pracovní podmínky a lepší veřejné služby. Akumulace zisku se tím nevyhnutelně radikálně sníží a systém už nebude moci fungovat podle svých pravidel. V příštím století podle Wallersteina zažijeme tuto konečnou fázi a nadejde okamžik tvorby nového „světosystému“.
Věk přeměny dá lidem poprvé po 500 letech možnost „změnit svět“, může být nespravedlivější anebo lidštější než dnes, záleží jen na nás všech. Všechny dosavadní pokusy o revoluce či radikální reformy měly omezený úspěch, neboť k nim docházelo uvnitř kapitalistického „světosystému“, který velké změny nepřipouštěl. Proto selhaly plány emancipačního hnutí ve „třetím světě“, proto byly sociálnědemokratické reformy kosmetické a omezené na nejbohatší státy, a proto se z komunistických ideálů v praxi brzy stal utlačovatelský „státní kapitalismus“. Dnes však začíná či již začalo dlouhodobé ideové a politické soupeření o nový systém, který bude kostrou příštích několika staletí. Především levice by se měla brzy ideově vzpamatovat, aby nepropásla šanci realizovat své dávné ideály, které byly až dosud opravdu jen „idealistické“.
Ve Wallersteinově knize zaráží tempo, jakým autor sází jeden sebevědomý, přitom radikální názor za druhým. Je to způsobeno tím, že autor své myšlenky podrobně zkoumal na mnoha tisících stran, které byly vydány v minulých desetiletích. Nová kniha je jakýmsi sborníkem jeho názorů na současnost, takže se občas stíhá jen letmo dotknout důležitých a radikálních myšlenek. Často pak čtenáři opravdu nezbývá než říci ono: „Tak schválně! Uvidíme za padesát let…“ Z hlediska vědeckého je to jistě potíž, neboť všechny závěry sociálního vědce by podle empirické teorie měly být ověřitelné. To ve Wallersteinově případě bohužel nelze udělat. „Nevyhnutelnost“ – tzv. historismus, který Karl Popper odsoudil jako naprosto nevědecký a scestný, znamená velké nebezpečí: hrozí, že obzvláště „postkomunistického“ čtenáře po několika stránkách odradí. A ten pak přijde o smršť podnětných myšlenek jednoho z nejvýznamnějších sociálních vědců současnosti, které mu mohou pomoci zasadit každodenní chaos událostí do sice radikálního, ovšem smysluplného a brilantně promyšleného rámce.
Autor je student FHS UK.
Immanuel Wallerstein: Úpadek americké moci. Z originálu The Decline of American Power. The U. S. in a Chaotic World přeložil Rudolf Převrátil. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2005, 286 stran.