USA jsou antickým Argosem, G. W. Bush Agamemnónem, první dáma Klytaiméstrou, válka v Iráku trojskou válkou, vězeň z Abú Ghraíb Kasandrou, řečnický pult trůnem, stylizovaní novináři a lid chórem. Tak vypadá současná aktualizace první části Aischylovy Orestei. Pro režiséra Thomase Zielinského a celé umělecké vedení Divadla Rokoko je projekt Oresteia první profilovou inscenací, na které chtějí vystavět novou tvář této scény. Jenomže nově vzniklá situace v Městských divadlech pražských nejspíše způsobí, že tento projekt bude jejich posledním.
„Prostě přijde Agamemnón živej a pak je mrtvej, Klytaiméstra nejdřív není vražedkyně a pak je. Je to jednoznačný, není to psychologický drama, není to Ibsen.“
Tomáš Svoboda, režisér a umělecký šéf Divadla Rokoko
Jednou z největších předností plakátově koncipované inscenace je nápadité využívaní prostorů celého divadla. Znuděný americký voják (Posel) odříkává svůj monolog o průběhu trojské války v lóži divadla s příznačně slepeným pornočasopisem v rukou. Na scéně, která zůstává po celou dobu neměnná, vidíme na bočních promítacích panelech záběry vybuchujících ropných věží v Iráku. Příjezdem vítězného vládce začíná cosi jako tisková konference. Antický text se v intonaci Václava Mareše jako Agamemnóna (Bushe) mění v charakteristickou směs sterilní bodrosti a vyprázdněných frází. Přízeň bohů je samozřejmá, protože Bůh je vždy na straně síly a vítězů. Válečná kořist Kasandra (Jana Stryková), zahalená do burky, je obdobnou bodrostí zesměšňována pro svou jinakost. Chór hrající svůj part ve foyeru divadla je promítán na boční panely. Dialogy Agamemnóna, do uniformního kostýmku oblečené Klytaiméstry (Alena Štréblová) a chóru, sestávajícího z pracovnice fastfoodu, řidiče kamionu, vesnického burana a dalších ikon amerického koloritu (v nápaditých kostýmech Terezy Šímové), jsou vedeny bezduchostí politické fráze – i tak lze nahlédnout Aischylův text. Řečnický pult, na kterém nechybí znak USA, je zasazen do rudých kulis, odkazujících k nacistické ikonografii (scéna Jaroslav Bönisch). Znak na rudém poli čelní stěny je bílý kruh s převráceným symbolem vítězství. Toto kontroverzní propojení mocenských ikonografií dotváří křišťálový lustr – jako znak přepychu procházející téměř všemi estetikami moci. Úvodní i závěrečný výrazový tanec Klytaiméstry a do kovbojského kostýmu stylizovaného Aigistha (Hynek Chmelař) je pak další alegorií moci. Ty gradují aktem ponížení Kasandry, jako vystřižené z amatérských záběrů amerických vojáků ponižujících irácké vězně. Burky zbavená Kasandra s papírovým pytlem přes hlavu je svým strážcem odváděna a na památku fotografována. Po zavraždění Agamemnóna přichází nový vládce Aigisthos, kulisy zůstávají, mění se jen jméno. Při Aigisthově závěrečném převzetí moci opustí chór foyer a vmísí se mezi diváky. Finále, zvuk hymny a projekce vlající americké vlajky přesvědčí i nejnatvrdlejšího diváka, že antický Argos jsou USA.
Množství nápadů dokázalo rozproudit statickou předlohu, ale také roztříštit divákovu pozornost. Nápadité je využití chóru, který bez patosu komentuje, diskutuje a vykřikuje své party. Ty jsou ale kvůli jejich „rozjuchanosti“ často nesrozumitelné, což lze vnímat také jako záměr. Díky promyšlené koncepci spolu aktualizovaná forma a obsah klasického textu dobře korespondují. Herectví je založeno na karikaturním podání a nadsázce. Touto formou charakterizuje své odpozorované vzory, které nejsou z oblasti dramatu, ale politiky. Plakátový, prvoplánově politický záměr je ale také slabinou, protože nenabízí o moc více, než co ukazuje. Obecnější varování před nebezpečím zvůle moci je znemožněno konkretizovanými reáliemi. Oresteia/Agamemnón je první částí zamýšlené trilogie, lze ji tedy vnímat jako torzo, které plné kvality dosáhne až po svém dokončení. První provokativní část je toho příslibem.
Autor je student katedry divadelní vědy FF UK.