Píše se rok 1992. Berlín. Nedaleko Alexanderplatzu v tradičně nejlevicovějším berlínském divadle Volksbühne ve třetím patře zkouší britský režisér Jeremy Weller svou hru Zamořeno. Vedle profesionálních herců na scéně stane též skupinka berlínských bezdomovců. Inscenace vzniká na motivy veršů Jürgena, který pracoval jako řezník na jatkách, ale rozvíjí se dále na základě osobních zkušeností účinkujících. Jednoznačný úspěch projektu potvrdí množství vyprodaných repríz.
Berlín byl po Mnichově druhou zastávkou tažení britského experimentátora spíše tradičně orientovaným německým divadelním světem. Wellerova divadelní společnost Grass Market má – jak jinak – svůj původ v metropoli fringe (experimentální divadla na okraji, divadla malých forem), ve skotském Edinburghu. Stylově se Grass Market Company pod Wellerovým vedením orientovala jednoznačně na théâtre vérité. Inscenace vycházejí z životních osudů lidí na okraji společnosti – bezdomovců, duševně chorých, vězňů nebo členů pouličních gangů. Jeremymu Wellerovi šlo však především o to, aby se lidé, kteří takové osudy prožili, ocitli ve společnosti profesionálních herců přímo na scéně. „Divadlo je pro mě opravdovým morálním kolbištěm,“ říká Weller, „svoboda daná divadlu musí sloužit vyššímu účelu, tedy přesnému pozorování toho, co se kolem nás děje.“ Ne náhodou britská dramatička školy coolness Sarah Kaneová napsala o Wellerově inscenaci Mad 11, že to byl „jediný divadelní kus, který změnil můj život“.
Wellerovo divadlo nezměnilo život pouze Sarah Kaneové, nýbrž také berlínským bezdomovcům. Po triumfálním úspěchu britský režisér opět zmizel a herci z řad bezdomovců nadobro osiřeli. Místo vyprodaného divadelního sálu měli opět na vybranou pouze mezi nesčetnými stanicemi berlínského metra a opuštěnými domy ve východní části města. V Berlíně sice zůstala také jedna australská herečka, kterou s sebou britský režisér přivezl, ale nejdůležitější bylo v té chvíli nalézt člověka, který by nastoupil na Wellerovo místo. Tím se nakonec stal jeho asistent režie Roland Brus. Z bývalých účinkujících jednoho experimentálního projektu tak vznikl první berlínský bezdomovecký divadelní ansámbl, který si dal jméno Ratten 07, tedy Krysy 07.
Zachraňte Krysy
Na pomoc osiřelým bezdomovcům se zformovala skupina jejich nových kolegů, herců Volksbühne, kteří založili Spolek přátel Krys 07. Soubor tak dostal jako vklad do začátku možnost vystupovat v prostorách Volksühne a s tím i trvalý kontakt s profesionálním divadelním světem.
Znovusjednocené město nad Sprévou si tehdy začalo uvědomovat akutní problém bezdomovectví. Mnohem dřív, než Berlín převzal od Bonnu titul hlavního města sjednoceného Německa, tak získal primát metropole bezdomovců. Důvodů bylo hned několik. Hlavní město Německa je spádovou oblastí tradičně nejchudších částí země – Braniborska a Pomořanska. Navíc se třímilionové město stalo, jako ve svých počátcích, magnetem pro přistěhovalce z polského Slezska a vůbec celého východního bloku, zejména pak ze zemí bývalého Sovětského svazu. Vzdor tomu, že je Berlín snad jedinou evropskou metropolí s dostatkem bytů, nápor těch nejchudších, kteří sem přišli za lepším živobytím a neměli ani na relativně nízké zdejší nájemné, byl v devadesátých letech značný.
Již na jaře 1994 začaly v Berlíně vycházet čtyři bezdomovecké časopisy – HAZ – Hunnis Allgemeine Zeitung, mob – das strassenmagazin, Platte a Zeitdruck. Z nich první, HAZ, pomáhali zakládat i bezdomovečtí herci z Ratten 07. Do dnešních dnů se mediální scéna poněkud proměnila, je však stále pro Berlín charakteristicky nepřehledná, každý tu vydává něco a každý něco jiného – zkrátka skutečné velkoměsto. Jmenujme alespoň nejčastější – Die motz, Stütze a Strassenfenger. To až na cestě S-Bahnem mezi Friedrichstrasse a Ostkeuzem uslyšíte: „Hallo, isch binne Andreas und verkaufe Die motz, das berliner Obdachlosenmagazin“ – „Dobrej den, sem Andreas a prodávám bezdomoveckej časopis motz.“
Návrat ke klasice
V atmosféře, v níž se veřejnost zajímala o aktuální otázku lidí žijících na ulici a s tím související problémy squatterství, Ratten 07 úspěšně pokračovaly v cestě osobní zpovědi, jak ji začal se svým Zamořeno Jeremy Weller. A není tedy divu, že jejich první produkce pod vedením Wellerova asistenta Rolanda Bruse měly improvizační charakter a vznikaly podle zkušeností a textů účinkujících. Pozvolna se však objevují inscenace podle klasických divadelních her. Tak se již pod titulem poslední z pěti inscenací roku 1993 – Závorku otevřít, závorku zavřít skrývá adaptace Beckettova Čekání na Godota. Od roku 1995 jsou pak vlastní texty Ratten 07 už v naprosté
menšině. Mezi autory třiceti dosavadních produkcí jsou zastoupena jména mnoha divadelních klasiků. Krysy 07 tak hrály Büchnera, Brechta, Tollera, Shakespeara, Nestroye, Daria Fo, Ödöna von Horvatha, Susan Sontagovou, Gerharta Hauptmanna a mnohé další.
Důvodů tohoto návratu ke klasice může být řada. Svou roli přitom jistě sehrálo to, že improvizační duch fringe je německým divadelníkům spíše cizí, protože v něm chybí orientace na pevně daný divadelní text. Dalším důvodem může být pokles zájmu veřejnosti o problém bezdomovectví, kdy divák nejeví zájem o další – jak je třeba přiznat – zhusta dosti stereotypní „osobní zpovědi“ a „tragické osudy“. A v neposlední řadě v Berlíně nelze nepostřehnout jistou muzeálnost squatterské a jinak radikální scény, která žije spíše vzpomínkami na herojské doby před patnácti lety než přítomností globální metropole.
Zlomovým rokem v historii Ratten 07 byl rok 2000. Premiéra devatenácté inscenace, hry Ricarda Bartise Nepojmenovatelný hřích, se již neuskutečnila jako ty dosavadní v prostorách Volksbühne. Krysy 07 tak opouštějí své divadelní přístřeší, hrají v opuštěných garážích, na stanicích metra a jejich sídlem se stává jeden ze stánků berlínské subkultury, bývalý squat poblíž Warschauerstrasse. Divadlo se tak pevně etabluje jako sociální projekt.
Od divadla k sociálnímu projektu
Za třináct let svého působení inspirovaly berlínské Krysy 07 řadu podobných aktivit po celé Evropě. Například v roce 1994 přicestovaly na pozvání vydavatele pařížského bezdomoveckého časopisu Le Reverbère do Paříže, kde byl založen soubor stejného typu. Na rozdíl od českého Ježka a čížka či slovenského Nota bene, které začínaly jako přidružená divadelní aktivita prodejců bezdomoveckých tiskovin, berlínské Ratten 07 vznikly obráceně. Na počátku stál divadelní projekt, který se až posléze stal projektem sociálním.
Jako příklad zcela jiné geneze podobného bezdomoveckého divadla můžeme uvést hamburské Obdach-Fertig-Los. Ti v Hamburku existují již jedenáct let. Jméno souboru se dá přeložit dvěma různými způsoby. Když je někdo bez domova = obdach-los, je hotový, vyřízený = fertig. Anebo naopak jako: Pozor! Přístřeší! = Obdach! Připraveni? = Fertig? Start = Los! Divadelní zkoušku mají Obdach-Fertig-Los každý čvrtek. Když se náhodou objeví někdo nový, nikdy se ho neptají, kdo je a odkud přichází, nýbrž vždy nejdřív: Nedáš si kafe? Pak kolem stolu putuje plastová kačenka a každý mluví, pokud chce, o svých problémech. Obdach-Fertig-Los uvedli řadu her, z nichž první byla vlastní adaptací biblického vánočního příběhu a všechny další si také napsali sami. Celý projekt má mnohem těsnější vazbu na charitu, založil ho její pracovník, a na itineráři hamburského divadelního souboru jsou proto vedle divadel a věznic též kostely.
Přístup Ratten 07 je v mnohém odlišný. Stále si s sebou ze svých divadelních počátků nesou větší díl profesionality, než je u podobných souborů obvyklé. Spolupráce s divadelními profesionály je konečně od samých začátků trvalá, nepřerušená. Jasná je i přímá vazba na berlínskou levicově orientovanou subkulturu. Představení Krys 07 jsou vyprodaná, mají totiž diváka, který je se svou subkulturou solidární. Působení Krys 07 má tak sice vyhraněně sociální, ale ne přímo charitativní charakter. Z experimentu ve stylu fringe se Ratten 07 přeorientovaly na německou klasiku sociálního dramatu, kterou jejich diváci dobře znají a mají rádi. V rámci pražského festivalu bezdomoveckých divadel Hic sunt leones zahrají 14. ledna 2006 v NoD Roxy Hauptmannovy Tkalce. Krvavě potlačené povstání slezských tkalců v roce 1844 interpretují jako paradigma sociálního útlaku a třídního boje. Tuto hru v rámci společného projektu paralelně nastudovalo také divadlo Ježek a čížek. Také pražské divadlo vystoupí ve stejný den se svým nastudováním v NoD Roxy. Srovnání obou inscenací je na divácích.
Autor je publicista.