O jedné nepovedené „učebnici“

O čtyřdílné publikaci České země v evropských dějinách píše nakladatel na svých internetových stránkách, že dílo „navazuje na úspěšnou řadu již vydaných učebnic Dějiny zemí Koruny české a Dějiny evropské civilizace“, je určeno „nejen studentům středních škol, ale i vysokých škol společenskovědního zaměření“ a posloužit by mělo také „jako pracovní pomůcka učitelům dějepisu na všech stupních škol“.

Zevrubný pohled na čtvrtý díl knihy však ukazuje, že práce může splnit očekávání nakladatelství jen stěží. Důvody pro to jsou především dva: za prvé je koncept předkládané učebnice zastaralý a nefunkční. Za druhé text publikace nenaplňuje slibný titul.

Jak by měla vypadat učebnice dějepisu na počátku 21. století? Diskusi na toto téma lze vést dlouho a podstatně souvisí s otázkou, jak dějepis vyučovat. I ti, kteří dnes v tomto ohledu zaujímají nejkonzervativnější postoje, asi budou souhlasit s tím, že učebnice dějepisu by neměla být uzavřeným textem. Pro studenty je přece každá učebnice nejen zdrojem informací a souvislostí, ale především odrazovým můstkem k přemýšlení o problémech. Tuto roli však České země v evropských dějinách neplní. Autoři dávají před kladením otázek až na výjimky přednost formulování vlastních odpovědí. Zásadním nedostatkem pak je, že kniha neobsahuje seznam pramenů a literatury, z nichž autoři čerpali, ani četbu doporučenou k dalšímu studiu. Kniha by mohla být považována za smysluplnou učebnici jen za předpokladu, že podstatou výuky dějepisu je memorování autoritativně podaných faktů.

Vedle evropských dějin

Každá kritika konceptu recenzované práce by měla začít reflexí nejdůležitějšího slova titulu. Co znamená, nebo lépe řečeno, co by měla znamenat předložka „v“ spojující české země s evropskými dějinami? Je třeba uvažovat o tom, jak by měl být konstruován historický text, který má předvést dějiny jednoho státu či národa v (= uvnitř) kontextu vymezeném jedním kontinentem. Jediným smysluplným řešením tohoto problému je zdůraznění všech relevantních vazeb, které české země spojují s evropskými dějinami. Je tedy třeba se ptát, jak české země ovlivňovaly evropské dějiny v oblasti politické, hospodářské, kulturní a jak naopak různé části evropského kontextu ovlivňovaly české dějiny. Předmětem zájmu by měly být nejen vztahy mezi státy, ale také proudění důležitých idejí, kontakty významných osobností, styky institucí, obchod, turistika, státní propagace, přeshraniční vazby minorit, poměr ke krajanům a jejich vliv v nových vlastech, imigrace a emigrace apod. O těchto otázkách toho však v knize najdeme velmi málo a titul odpovídající obsahu by musel znít České země vedle evropských dějin. Podstatnou část knihy tvoří kapitoly, v nichž se sleduje buď vývoj v českých zemích bez ohledu na kontext, nebo vývoj kontextu bez ohledu na české země.

Hlavním kritériem při posuzování každé syntetické práce by měla být schopnost autora či autorů vybrat podstatné a prezentovat je nebanálně. V tomto ohledu vychází nejlépe oddíl věnující se druhé světové válce, který napsal Vít Smetana. Tato část knihy se také více než ostatní přibližuje konceptu, v němž předložka „v“ znamená skutečně uvnitř. Smetanovi tu ulehčilo práci nejen obrovské množství literatury k tématu, ale zejména již sám popisovaný fenomén: uvažovat o světové válce jinak než jako o dynamickém střetu mnoha historických kontextů by nedávalo příliš smysl.

Meziválečné období je zpracováno bez velké invence jako přehled československých zejména politických dějin (Adéla Gjuričová), doplněný nástiny vývoje v hlavních evropských a sousedních státech (Vít Smetana). Ignorování celé řady relevantních vazeb mezi československým a evropským prostředím (namátkou: vůbec není zmíněna francouzská vojenská mise a další, zejména kulturní vazby na Francii, u letmo zmíněné habešské války se nedozvíme nic o postoji Československa, opomenuti jsou českoslovenští interbrigadisté ve španělské občanské válce, problematiku mezistátních vztahů autoři limitují na nejzákladnější fakta, o expanzi mnoha československých firem nejen na evropské trhy mlčí úplně) by bylo zarážející i v práci, která si zkoumání kontextu nevytkla do svého titulu.

Bez Klimků a Kárníků

Nedostatky ve zpracování meziválečné doby se v období po roce 1945 spíše stupňují, na textu navíc začíná být vidět, že naše poválečné dějiny stále ještě čekají na své Klimky a Kárníky. Zejména zpracování normalizace tak jen opakuje stereotypně uváděná fakta. Čím Československo po roce 1945 nejvíce ovlivnilo evropské i světové dějiny? Nepochybně vojenskou podporou Izraele na sklonku čtyřicátých let. Bez československých zbraní prodávaných navzdory embargu OSN palestinským Židům by dnešní mapa Blízkého východu vypadala zřejmě úplně jinak. Jiří Ellinger a Jaroslav Cuhra však tuto věc neuznávají za hodnou zmínky, a to přesto, že úzce souvisí také s klíčovou událostí celého stalinského období – procesem s Rudolfem Slánským. Další příklady: Občanská válka v Řecku je zmíněna v jednom krátkém odstavci. Proč zde vedle údaje o celkovém počtu padlých chybí jakákoliv informace o tom, že více než 12 tisíc Řeků po porážce komunistů emigrovalo do Československa (a několik tisíc z nich u nás stále žije)? Proč autoři mlčí o československých aktivitách během války v Koreji, které se ještě v devadesátých letech staly předmětem speciálního vyšetřování? Proč autoři nezmiňují československé dodávky zbraní Násirovu Egyptu v roce 1955, od nichž vede přímá cesta k suezské krizi? Není zvláštní, že práce ani zběžně netematizuje vývoj československého exilu? Proč se nedozvíme skoro nic o zahraničních vazbách disentu?

V tomto výčtu by se dalo ještě dlouho pokračovat. Místo analýzy relevantních vazeb Československa a kontextu, rozdělitelného v tomto období na východo- a západoevropský, přinášejí autoři dva oddělené stručné nástiny vývoje u nás a v Evropě. Koncepčně pomýlená a plná zavádějících a nepřesných údajů je kapitola o konci západoevropského kolonialismu (Jiří Ellinger). Určitě nelze schematicky tvrdit, že svých impérií se po druhé světové válce evropské vlády vzdávaly buď bez přímého vojenského angažmá, anebo se naopak válkami pokusily daná území udržet (s. 199) a postavit tak Velkou Británii a Belgii proti Nizozemsku a Francii. Belgie se podle autora „nenechala zatáhnout do krvavé občanské války“ v Kongu, ve skutečnosti ale ve své bývalé kolonii vojensky intervenovala již několik dní po vyhlášení její nezávislosti a belgičtí ministři byli odpovědní za zavraždění konžského premiéra Patrice Lumumby. V souvislosti s Francií není vůbec zmíněn klidný průběh dekolonizace Západní a Rovníkové Afriky a u války v Indočíně je uveden zavádějící počet francouzských padlých. Podstatnější než tyto nepřesnosti je však otázka, proč se autor nepokusil – místo líčení věcí, které si každý může najít v mnoha příručkách – trochu nastínit československý příspěvek k západoevropské dekolonizaci, který byl nejen významný, ale v kontextu sovětského bloku také unikátní.

V citované prezentaci nakladatelství Paseka jsou autoři publikace charakterizováni jako historici „mladší střední generace“. Jejich nepovedená „učebnice“ je dokladem toho, že spojovat s mladými historiky automaticky očekávání nových a neotřelých přístupů, metod či interpretací není na místě. Knihu, jako je tato, mohl klidně napsat před třiceti lety Robert Kvaček.

Autor je redaktor Lidových novin.