Autoři rozsáhlé kolektivní monografie V obecném zájmu si vytkli za cíl zmapovat dějiny cenzury v období mezi takzvanou druhou revolucí knihy a dneškem. Obšírné dílo má sice značnou faktografickou hodnotu, ale postrádá závěrečnou syntézu zkoumaného fenoménu.
Dvousvazková monografie V obecném zájmu, která se věnuje otázce cenzury literatury, je sestavena z jedné úvodní a osmi chronologicky členěných kapitol a za každou z osmi časově ohraničených částí následuje několik případových studií. Co do použitých metod vycházejí autoři z teoretických studií obsažených ve sborníku Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře (2012). Za hlavní inspirační zdroje lze považovat teorii strukturních mezer, tj. prostor, v jehož rámci je možné cenzuru obcházet či vyjednávat o možnosti, za jakých podmínek bude text publikován. Explicitně pak autoři pracují s několika myšlenkami německé literární teoretičky Beaty Müllerové. Jedná se o sebeprosazování kánonu, rozptýlenost cenzury, produktivní efekty cenzury a její permanentní přítomnost ve společnosti. Úvod čtenáře dobře seznamuje s pojmy, metodami, strukturou knihy i s badatelským záměrem autorů.
Tři typy cenzury
Cenzurní přístupy jsou děleny na tři ideální typy. V paternalistickém přístupu, který je charakteristický pro starší období, je zákazem „škodlivé“ literatury pečováno o blaho a spásu poddaných. V liberálním přístupu má zásadní význam následná cenzura, která je primárně cílena na nakladatele, a nikoli autora. Autoritativní cenzura se pak vyznačuje tím, že polemické texty interpretuje jako známku kulturního rozkladu. Má jasně vyhraněnou kulturní politiku a literáty, nakladatele i čtenáře aktivně disciplinuje. Všechny tyto typy jsou vzájemně prostupné. Po celé sledované období jsou v rámci vysoké literatury problematická díla, která vedou s čtenářem dialog a nabízejí více interpretací textu (především poezie). Taková díla bývají terčem především autoritativní cenzury, jež je často hyperinterpretuje a označí jako dekadentní, braková či útočící na režim. Nakladatel i autor však mohou dílo doplnit paratextem (předmluva či doslov), který dílo „správně“ interpretuje a omezí jeho „buřičský“ potenciál.
Podobně jsou v textu obsáhlé monografie roztroušeny i zmínky o produktivních (tj. pozitivních) stránkách cenzury. Je jimi například tlumení antisemitských či rasistických tendencí v případě liberální cenzury či vzestup důležitosti slova jako takového v důsledku cenzury autoritativní. Čtenářstvo je přitahováno texty, které atakují či překračují hranice, jež cenzura nastaví. Beletrii je pak podle autorů společností automaticky přisouzena výraznější společenská role než v období liberální cenzury.
Jako zvláštní oddíl je nutné brát více než čtyřicet případových studií, které oživují tempo knihy. Pozitivem je, že tým se nesoustředil pouze na známé kauzy (například „cenzurovaný“ Franz Kafka v edicích Maxe Broda), ale spíše se snaží vyčerpat veškeré cenzurní postupy či literární žánry typické pro danou dobu. Mezi případovými studiemi z let 1989––2014 najdeme i takové, které již lehce vybočují z vytyčeného badatelského pole, tj. literatury vycházející tiskem. Jde o hudbu a texty s rasistickou tematikou (kapely Orlík a Braník) nebo o dětskou pornografii (erotické povídky s dětskými hrdiny) na internetu.
Produktivní role cenzury
Zásadním nedostatkem knihy je absence závěru. Práce, která se zabývá tak komplikovaným jevem, jako je cenzura, navíc v rozmezí 265 let, přímo volá po závěrečné syntéze. Závěry, k nimž badatelský tým dospěl, je tak nutné rekonstruovat z jednotlivých zmínek v textu.
Hlavní myšlenkou, která dílem prostupuje a která byla mnohokrát zmíněna při prezentaci knihy v médiích, je onen produktivní vliv cenzury na literaturu. Diskutabilní je například tvrzení, že cenzurovaný text se stává pro čtenáře vždy atraktivním. Lépe by snad bylo hovořit o literárním „skandálu“ – ten doprovázel v době vydání řadu knih, které později přešly do kánonu (například Škvoreckého Zbabělci, kteří vyšli i díky nedbalosti cenzurní úřednice). Těžko hovořit o produktivní roli cenzury v jiných případech. Třeba Prométheova játra Jiřího Koláře jsou příkladem textu, který se dostal ke čtenáři legální cestou až po změně režimu v devadesátých letech 20. století. Za pravdu lze autorům knihy dát v případě inscenovaného cenzurního zásahu, který má zajistit komerční úspěch titulu. S ním pracoval například Přemysl Svora, jehož kniha Sedm týdnů, které otřásly Hradem vyšla roku 1998, tedy v období liberální cenzury.
Problematické je i zobecnění, že jeli liberální cenzura velmi tolerantní, literární dění přestává být pro společnost atraktivní. Jako příklad nám poslouží současná poezie. Vychází v nákladech stovek kusů a v podstatě jen pro okruh lidí, kteří se jí aktivně věnují. Jako protiklad je často zmiňována situace před rokem 1989. Například Jaroslav Seifert vydával v osmdesátých letech 20. století sbírky v desetitisícových nákladech. Šlo však především o konvenční poezii, kterou cenzura pustila. Mnohé básně, které vyšly před druhou světovou válkou, nebo takové, jež bylo možné interpretovat protirežimně, vycházely i v sedmdesátých a osmdesátých letech v exilu či samizdatu v malých nákladech. Problém zřejmě nebude v tom, že literatura bez cenzury je neatraktivní, ale spíše ve skutečnosti, že takzvaná vysoká a experimentální literatura, stejně jako jakékoli autentické umění, není dnes většinou společnosti považována za potřebnou a je nahrazena masovou kulturou, která je vstřebávána jinými médii, než je tištěný text.
Publikace je tak především skvělým souhrnem teoretických přístupů k bádání o cenzuře s velkou faktografickou hodnotou. To, že závěrečná interpretace zůstává na čtenáři, je možné brát i jako klad. Cenzura v dějinách není patrně téma, v němž by jednotlivci z řad odborné i laické veřejnosti mohli a měli dojít konsenzu, což si autoři uvědomují. Kdo tedy očekává jakousi „poslední tečku“ za cenzurou, bude zklamán.
Autor je bohemista.