Hanspaulská liga

Je krásné slunné nedělní odpoledne a na jednom z mnoha zapadlých škvárových hřišť hlavního města Prahy se schyluje k nelítostnému souboji dvou mužstev malé kopané. Domácí jsou v červeném a srší optimismem, už tři zápasy bez prohry a navíc se jim do sestavy vrátil nejlepší střelec. Hosté v modrém jsou zamlklí. Brankář má zraněné zápěstí a v minulém duelu si dali dva vlastní góly. Na scéně se objevuje rozhodčí v teplákové soupravě a kontroluje zápis se soupiskou. Ještě vybrat vhodný míč a už je tu zahajovací hvizd. Přestože veškerými fanoušky jsou pouze dvě dívky, které by podle výrazu radši seděly v kavárně, přičemž jedna patří k rozhodčímu, oba týmy hrají jako o život. Šedesát minut hry uteče jako voda, padne několik urážek nepříliš jistého sudího, mimo jiné také dva góly a s remízou se rivalové rozcházejí, aby v blízkém restaurantu doplnili tekutiny a řádně analyzovali sehrané utkání. Zkrátka odpoledne, jak se patří. Za pár dní nato se na oficiálních stránkách jednoho z týmů objevuje výše citovaný komentář.

Pokud budete hovořit s kterýmkoliv účastníkem Hanspaulské ligy malé kopané, potvrdí vám, že se jedná o opravdový fenomén. Emoce, intriky a především čistokrevná radost z nejpopulárnější hry planety. A také samozřejmě obrovská porce recese, která je občas přetavena do extrémně vážné podoby. Už pouze názvy jednotlivých registrovaných mužstev této soutěže vyvolávají úsměv. Nalezneme tu Smutné potápěče, Traktor humus, Rychlé hrochy, Pašáky, Suchou dáseň, Sedm zbabělých, Sbohemku, Morovou ránu nebo Futbalový klub Jednotného robotnického družstva Víťazný február Telgárt. Samozřejmě by se našly i další žertovné názvy, ale v Hanspaulce jde především o hru samotnou. Všechny spojuje láska k fotbalu a samozřejmě soutěživost. Jednotlivé týmy jsou tvořeny hráči, kteří jsou spojeni buď společnou prací, firmou nebo vzdělávacím ústavem, ale často se také jedná o štamgasty některé z pražských hospod. Herní úroveň jednotlivých družstev je propastná. V nejnižších ligách někteří hráči vystačí pouze s dovedností kopat do míče směrem k soupeřově brance, na druhé straně v nejvyšších patrech ligy nalezneme profesionální hráče, kteří se přišli odreagovat. Pestrost je, myslím, hlavním znakem soutěže.

Trocha historie a statistiky

Původní Hanspaulka byla rozdělená na dolní a horní a hrála se na větším hřišti u dnešního Hotelu Praha. Obě party tehdejších středoškoláků se pak spojily roku 1971. Na podzim se hrálo první vzájemné utkání SŠ Leninova s Gymnáziem Arabská. V dalším roce už bylo prvních osm týmů a rozběhla se liga (první týmy se jmenovaly Chelsea, Sahos, Fišerka, S.P.M., Palouk, Kotlářka, Baba a Pigs). Za jakéhosi neoficiálního zakladatele je považován Jiří Sedláček, který v současné době moderuje pořady Rádia Beat. Ten vzpomíná na divoké začátky, kdy se hrálo takřka na ulici. K rozmachu soutěže došlo po roce 1975, kdy byla většina průkopníků na vysoké škole a přivedli do hry i nové spolužáky. Postupně se počet mužstev zvětšoval a v lize se začaly objevovat i velké sportovní osobnosti. Za zmínku určitě stojí taková jména jako Michal Bílek, Karel Jarolím, Jan Bergr či bratři Karochové nebo Váňové z Dukly. Tomuto fenoménu propadli i umělci. Mezi nejznámější hráče z řad šoubyznysu patřili a stále patří například rocker Aleš Brichta, bratři Tesaříkové, Ivan Hlas, komentátor Jaromír Bosák, herci Ondřej Vetchý či Roman Genzer.

Přestože zakladatel Jiří Sedláček v současné době postrádá v soutěži prvotní ideály a netěší ho nynější stav, který je prý již od roku 1989 dosti ovlivněn penězi, jedná se již o masovou záležitost. K dnešnímu dni Hanspaulskou ligu hraje v osmi soutěžích 744 týmů, což je asi 9300 hrajících hráčů, přičemž počet registrovaných je údajně trojnásobný. K tomu nutno připočíst ještě veteránskou ligu (soutěž nad 35 let), kde hraje 89 týmů a registrováno je 2672 hráčů, a konečně superveteránskou ligu (nad 45 let), v níž je 19 týmů s 384 registrovanými hráči. Pokud by nějakého čtenáře zajímaly další podrobnosti, je možné obrátit se na archiváře Miroslava Srba.

Již od samotných začátků se hrají ročně dvě sezony (jarní a podzimní) a každý zápas je rozčleněn na dvakrát třicet minut. Nastupují proti sobě mužstva s brankářem a pěti hráči v poli, přičemž rozhodčími utkání jsou nominováni vždy hráči z jiných lig. Co se týká hřišť, v současnosti se hraje po celé Praze.

Škvára, déšť & nejistota

V Lize malé kopané nejde jen o idylické pobíhání za míčem za svitu hřejivého slunce a o následné klábosení u piva. Samozřejmě, některé týmy berou soutěž až příliš vážně a často to končí u verbální nebo fyzické agrese, ale o tom až později. Jedním z rozhodujících faktorů jsou povětrnostní podmínky. Silný déšť v kombinaci se škvárovým povrchem dokáže ze hry technicky kvalitních soupeřů často udělat prvotřídní holomajznu.    

Představte si další víkendové odpoledne, tentokrát však naprosto nepoeticky utopené  v přívalech vody. Navíc s teplotou pohybující se kolem pěti stupňů a větrem, který láme větve stromů a odnáší do dálky neuvázané psíky.

Promrzlí a promoklí hráči se choulí v prorezlé kabině přímo u rozmočeného hřiště a čekají na soupeře. Ten doráží bez jednoho hráče do pole a po šedesáti minutách si odnáší desetigólový výprask. Všichni jsou špinaví od hlavy až k patě a ani sprcha (samo­zřejmě na Hanspaulce vždy studená) to nespraví. U rumu v blízkém bufetu si všichni libují, že alespoň rozhodčí nezaváhal a došel včas. Přestože za kontumaci a neúčast rozhodčího se v soutěži platí pokuty a strhávají body, leckdy zápas začíná s velkými obavami.

Kromě počasí a absence některých mužstev či rozhodčích je velkým problémem stav povrchu. V Hrdlořezech vás rozhodí měsíční krátery, v Hodkovičkách shrnutý koberec, který si donedávna hrál na umělý povrch druhé generace, v Karlíně zvednutá hladina Vltavy a na Hagiboru zase absence plotu. Je prostě krásné hrát Hanspaulskou ligu.  

Hráči, rozhodčí a třetí poločas

Když jsem se pustil do tohoto článku, předsevzal jsem si, že musím být autentický. A proto jsem požádal několik hráčů Hanspaulské ligy o názor na celou soutěž se všemi jejími klady i zápory. Většina se jich shodla, že se jedná především o srdeční záležitost. Jak říká Šimon Bercha, kapitán týmu Futbalový klub Jednotného robotnického družstva Víťazný február Telgárt: „Nevím přesně, kdy se to stalo, ale od chvíle, když jsem poprvé viděl hrát fotbal, byl jsem nenávratně ztracen. Mám samozřejmě rád i ostatní sporty (jen někdy se mi stane, že plně nedocením krásu takových, jako jsou závody traktorů nebo ženské zápasy v bahně), ale fotbal se pro mě stal postupně nejvášnivější milenkou. Pochopitelně jsem si oblíbil i fanouškovskou kulturu s fotbalem spjatou, jejíž nejryzejší podoba pochází z Anglie, ale hrát fotbal je pro mě daleko opojnější.“ Další důvod uvádí i špílmachr a kapitán Sbohemky (7. liga) Vojtěch Noha. Ten tvrdí: „Asi je normální a asi i plně v duchu Hanspalské ligy, že tým vznikne kolem nějaké party, kde jde možná i víc o partu než o fotbal.“ Ať je tomu jakkoliv, většina hráčů hledá především relaxaci a nechce být vázána přísným řádem. Zde musím opět citovat Šimona Berchu: „V mládežnických týmech to ještě ani tak nepřijde, ale když chce člověk hrát ,velkej‘ fotbal mezi ,chlapama‘, brzo zjistí, že si se spoluhráčema moc duchaplně nepopovídá, a předstírat úsměv už ho taky nebaví. Dokola se točící rozhovory o nejbližší diskotéce a dohadování se, která že Máňa to měla posledně největší ,plíce‘, mě skutečně nebralo. Jediným řešením bylo založit si vlastní tým se svýma kamarádama a bavit se fotbalem v odlehčeném duchu. Původní myšlenka založit ,velkej‘ fotbal byla pro řadu potíží zavrhnuta (větší finanční náklady, větší počet hráčů atd.), a tak se zdárným řešením jevilo založit si fotbalový klub v malé kopané – a kde jinde než v Hanspaulské lize.“

Nastanou však občas chvilky, které vám hru znechutí. Ne každý soupeř je stejný šprýmař, a některá mužstva si dokonce libují v provokaci. Ovšem Vojtěch Noha nalézá na této stinné stránce ligy pozitiva: „Nakonec i to, že jsou zde mužstva opravdových vymaštěnců, kteří nechápou podstatu Hanspaulky a neumějí přijímat porážky, je svým způsobem obohacující. Kamarádi z mužstva FC Botič, kteří momentálně hrají 3. ligu, se vždycky na zápasy s takovýmito kretény těší, protože co může více hřát než pocit, že jsem porazil nebo si mírně tělem odhodil nějakého zoufalce, který na mě nejdřív machruje, vyhrožuje mi, že neodejdu po svejch, a vzápětí pláče u rozhodčího, že jsem o něj nechtěně zavadil nohou.“

Zajímavé byly názory jednotlivých hráčů na pískání zápasů, které, jak jsem již zmiňoval, rozhodují sami aktéři soutěže. Většina se shoduje, že pískat zápas Hanspaulky není žádný med. Často je rozhodčí častován vulgárními výrazy a je mu i vyhrožováno fyzickým atakem, k čemuž naštěstí dochází jen zřídka. Pravda je, že systém takto funguje již dlouhá desetiletí a patří k soutěži, což potvrzuje i Vojtěch Noha, který tvrdí: „Sám jsem v každé sezoně pískání absolvoval a myslím, že jsem za tu dobu nejen získal určité zkušenosti, ale začalo mě to i bavit. Sám vidím, jaký problém se z pískání stal, a trochu nad tím musím kroutit hlavou. Mluví se dokonce o delegování rozhodčích a podobně. Přijde mi naopak zcela v duchu Hanspaulské ligy, že si týmy odpískají zápasy samy. Každý tým do toho jde s tím, že má povinnost kromě odehrání zápasů ještě polovinu z toho odpískat, takže když se do toho někomu nechce, ať se na Hanspaulku vykašle.“ A pokračuje: „Když jsem pískal své druhé utkání, hned jsem narazil na dva týmy, které si zřejmě nepřijely zahrát fotbal. Vím, že jsem v zápase udělal několik chyb, ale pískal jsem to poctivě a faulů jsem odpískal víc než průměrný rozhodčí v pěti zápasech a udělil jednu červenou a dvě žluté. Přesto jsem udělal osudovou chybu. Nechal jsem se urážet a nechal jsem si i vyhrožovat. Strach mi tenkrát nedovolil vytáhnout červenou kartu dříve a ještě navíc jsem měl zápas ukončit a nechat dohrát u disciplinárky. Když jsme si to pak po zápase už s chladnějšíma hlavama vyříkávali, tak mě zajímalo, jak by to pískali oni. Z jednoho z těch týmů řekli, že si rozhodčí platí. Myslím si, že právě to, že sami hráči mají pískat zápasy, by je mělo naučit tolerovat rozhodčího, neboť ten samozřejmě nemůže vidět všechno, a spolupracovat s ním. Nemůže se nikdo vymlouvat na to, že jim rozhodčí zkazil zápas, pokud to není trouba, který odpíská jenom konec, když s ním nespolupracují. Samozřejmě, že je málo rozhodčích, kteří si umějí zjednat pořádek sami, ale tomu se nemůže nikdo divit.“

Přestože při zápasech často dochází ke slovním potyčkám, urážení rozhodčích a často je ve vzduchu i nějaká ta facka, nakonec přijde poslední hvizd a s ním konec klání. V tuto chvíli přichází takzvaný třetí poločas, kdy se mužstvo schází nad orosenou sklenicí piva a hráči si často i s nesmiřitelným soupeřem připijí na zdraví. Vždyť jde především o radost ze hry a každá horká hlava stejně jednou vychladne.

Světlé zítřky?

Jak již bylo napsáno, v současné době hraje Hanspaulskou ligu malé kopané téměř 850 mužstev (lépe řečeno družstev, protože soutěž hrají i ženy a v osmé lize dokonce působí ryze dívčí tým Vixens). Jde o vskutku úctyhodný počet zainteresovaných osob, který rok od roku vzrůstá. Navíc se hned v počátku internetu objevila Hanspaulka i na jeho stránkách. Nejenže má většina týmů své vlastní; existují i oficiální stránky PSMF (Pražské soutěže malého fotbalu), kde se dozvíte vše o pravidlech, stanovách a hřištích. Nejpodstatnější je však to, že zde naleznete aktuální výsledky jednotlivých lig, rozpisy zápasů a pískání.

Novinkou letošního roku je celobarevný časopis s přiléhavým názvem Hanspaulka, jehož šéfredaktorem je Josef Bouška. V tomto týdeníku najdete nejen výsledky jednotlivých kol, ale i informace z profesionálního fotbalu, rady sázkařům nebo novinky ze světa kultury.

Vzhledem k faktu, že pražská liga malé kopané je čím dál populárnější a stále se intenzivně zviditelňuje díky internetu a výše zmiňovanému tištěnému médiu, lze předpokládat, že její popularita nadále poroste a najde se řada investorů, kteří budou mít zájem spojit své jméno s touto soutěží. Nasnadě je však otázka, zda příliv financí nezbaví celý tento podnik jeho jedinečnosti, která stojí především na bezmezné lásce k fotbalu.

Autor je učitel.