…televizního cyklu Třináctá komnata v němž mají české osobnosti formou zpovědi nastínit složitá životní období, veřejně propíraná na stránkách rozličných barevných tiskovin. Nic světoborného, ale v záplavě nových zábavných, ve výsledku však spíše zoufale tristních pořadů to vypadalo na záblesk slušné televizní žurnalistiky. Pak přišel úvodní díl s Terezou Pergnerovou a očekávání vystřídala těžká deziluze. S dalšími uvedenými částmi bylo jasné, že Česká televize se podepsala možná pod levný, jenže v rychlosti spíchnutý, po všech stránkách nepovedený projekt.
Předně – podle jakého klíče probíhala selekce konkrétních jmen? Dvacet šest příběhů je na lokální poměry přece jen dost a jednotící linie, stavící na předpokladu „kdo se kdy objevil na titulní straně Blesku“ nenabízí nic víc než nesourodou skrumáž osob. Pravidelně se vracejí závislosti všeho druhu (nejlépe proložené fatální nemocí) a občas se objeví i jedinci, u nichž pro určení diagnózy bohatě postačí jejich veřejná prezentace, jako v případě Daniela Landy nebo Jana Nedvěda.
Další základní problém představuje půlhodinová stopáž. I kdyby zachycené osudy byly sebesilnější (jako že nebývají), většinu času a pozornosti stejně spolkne téma skandalizované bulvárními tiskovinami. Jejich megalomanské titulky se v záběrech pravidelně objevují, aniž by výslednému formátu jakkoli prospěly. Naopak, stahují sérii zpátky tam, odkud se měla odrazit: k barvotiskem pokřivené realitě. Hvězdy dostanou třicet minut k sebepropagaci zdarma, neřeknou nic, co by předtím tolikrát nezaznělo v různých novinových rozhovorech, a k hlubšímu sdělení je nikdo a nic nenutí. Pokud zpovídající chtějí dodat sevřenému tvaru alespoň náznak přesahu, přivedou před kameru odborný hlas zvenčí – promluví Ivan Douda z DropInu, psychiatr Cimický a další zdravotnický personál z odvykacích zařízení – anebo sami nesnesitelně generalizují. Josef Rauvolf zkonstatuje, že „většina lidí v showbusinessu bere drogy“, kamarádka Evy Holubové zase tvrdí, že „bolševikem jsme se všichni prochlastali“.
A jsme u merita věci. Jednotlivé díly režírují píšící žurnalisté bez zkušeností s televizní praxí. Pokud by pořad i s podivně nastavenými výchozími parametry dostali do rukou zkušenější televizní reportéři nebo ještě lépe dokumentaristé, pak by snad výsledek získal ucelenější, profesionálnější podobu. Takhle divák každé úterý večer sleduje novináře uhranutého kamerou, prezentujícího před ní svůj vztah ke zpovídanému a artikulujícího dobře známý příběh. Nenabízí konfrontační hledisko, nepřináší jiný pohled. Snad tady se nachází postrádaná jednotící linie – ve snaze najít hvězdě adekvátního důvěrníka, a nikoliv pouhého anonymního tazatele.
Nezapomínejme ale, že se pohybujeme v půlhodinovém formátu a do takového balení se dvě osobnosti nevejdou. Přínos sdělení dále komplikuje fakt, že novináři nejsou k jednotlivým jménům přidělováni, ale naopak si je podle svých sympatií sami volí. Místo opravdové zpovědi nebo zostřeného rozhovoru nastupuje hlazení po srsti, trpělivé naslouchání a přitakávání oblíbencům, v krajním případě tvůrce zjihne až k slzám, jako se to stalo Janě Ciglerové nad Terezou Pergnerovou. Daniela Landu v jeho „rytířské“ podobě představil Petr Šimůnek a je smutné, že jediný racionální hlas nepatřil rádoby nezaujatému průvodci, ale Jiřímu X. Doležalovi. Nad krotkým výslechem se pozastavil i Richard Müller, zatímco „zpěvák“ Martin Kocián vulgo Noggin se zadarmo dostal k reklamnímu času pro prezentaci nového hudebního projektu. Ačkoliv Rauvolf v úvodu Kociánova dílu vykládá cosi o síle příběhu obyčejného kluka v honbě za slávou, právě od něj rychle utíká a ukazuje mladíkovu novou, napravenou tvář číšníka v Dublinu; během projížďky na kole a hlavně v nahrávacím studiu. Z osmi dosud uvedených dílů nejlépe vychází portrét Jana Nedvěda. Hudební publicista Honza Dědek zůstává v pozadí, a protože na kameru odmítli vypovídat písničkářovi zavržení příbuzní, nechává jej, aby se uraženými nářky „odstřelil“ sám. Z komentářů i záběrů Nedvěda se současnou přítelkyní prosvítá autorův nadhled nad bývalou country star i nevěřícné přihlížení současnému stavu.
Kdo v lednu zatoužil po neobyčejně obyčejných příbězích, musel vzít zavděk spíš Manželskými etudami po dvaceti letech. Publicistická rychlokvaška Třináctá komnata navzdory snaze vymanit osudy slavných z bulvárních klišé a dodat jim punc prostých lidských omylů a tragédií zůstává tam, kde dlí palcové titulky a šmírácké momentky – v pasti povrchnosti a zjednodušení.
Autorka je publicistka.