Dělník je smrtelný, fabrika taky

Ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma buduje výstavní dramaturgii této instituce na původních kurátorských projektech. Zejména to platí u výstav žijících českých tvůrců. Industrii Nedoma vyloženě „přitáhl“ k sobě: „Ten svět je tak fascinující, že jsem se k němu chtěl ještě jednou vrátit,“ řekl Václav Jirásek v rozhovoru pro Právo u příležitosti jejího zahájení. Před zhruba deseti lety totiž v Brně dokumentoval zanikající továrnu Vaňkovka, na jejímž místě se dnes nacházejí obchodní galerie. „Celou dobu jsem přemýšlel, jak jinak bych mohl továrnu nafotit, a bylo to pro mě tak aktuální, že jsem se k tématu před dvěma lety vrátil, aniž bych věděl, jak fotografie koncipovat. Jediné bylo jasné – že chci fotit lidi, což jsem ve Vaňkovce nedělal. Výsledek jsem ukázal Petru Nedomovi, a tomu se velice líbil. Řekl mi, že by to byl projekt pro Rudolfinum, což byl pro mě obrovský katalyzátor, bez něhož bych to nedělal tak, jak to vypadá dnes,“ konstatuje Jirásek.

Jsme zastánci kolektivu!

Václav Jirásek je fotografický autodidakt. Vystudoval malbu u Jiřího Načeradského na pražské AVU (1990), malířskému umění se ale nevěnuje; živí se jako volný fotograf. Ve fotografických souvislostech se Jiráskovo jméno poprvé objevilo na konci osmdesátých let, kdy vznikla umělecká skupina Bratrstvo. Vyjadřovala se vizuálními a hudebními prostředky. Fotografickou tvorbu této skupiny – autorství bylo důsledně kolektivní – nebylo možné zaměnit: inscenované figurální studie evokovaly budovatelské úsilí první poloviny padesátých let. Dnes by se takový námět velmi pravděpodobně stal předmětem ironického autorského komentáře a sofistikovaného odstupu. Bratrstvo se ovšem nedistancovalo ostentativně či rafinovaně; pracovalo s paradoxem, který je vysvětlitelný a pochopitelný především dobově. Sošné figurativní inscenace pojalo bez ideologické a ideové kritičnosti, ale rovněž bez konceptuálního (meta)jazyka: jako kdyby svými brilantními snímky z velkoformátových přístrojů fotografická „sekce“ Bratrstva upozorňovala na to, že něco zdravého a neposkvrněného ono budovatelské nadšení přece jen obsahovalo, že v sobě zahrnovalo archetypy odhodlání, optimismu, nesobectví, vlastenectví. Stalinská ideologie tohle krutě zneužila, avšak na to nehleďme, naše úmysly nejsou v nejmenším mocenské, pravilo Bratrstvo. Nebálo se apelovat, agitovat, neopovrhovalo patosem. Na jedné straně bylo znejisťujícím úkazem na fotografické scéně, na straně druhé bylo důrazu na opravdovost a neposkvrněnost dobře rozumět – i takové gesto před Listopadem znamenalo nekonformní hlas.

Bratrstvo bez problémů „přežilo“ převrat (rozpustilo se samo v roce 1994): zkraje devadesátých let, kdy nejvíce vystavovalo a dost se o něm psalo, se stalo přirozenou součástí všeobecného vydechnutí, sametového mejdanu. Navíc nezůstávalo u budovatelského „retra”. Jinou linií jeho fotografické tvorby byly variace a imitace symbolistní a dekadentní estetiky, inscenace s „divnými zjevy“. Čtenáři Huysmansova románu Naruby si přicházeli na své. V tomto bodě se fotografie Bratrstva potkávaly s pracemi Ivana Pinkavy. Nikoli náhodou se Jirásek a Pinkava autorsky sešli nad cyklem ze sedlecké kostnice Memento mori, který byl v roce 1995 vystaven právě v Rudolfinu. A předloni měl v jehom ze sálů svoji profilovou výstavu Ivan Pinkava…

Jiráskova „bratrská“ prostota

Tenhle historický exkurs je zde přičiněn proto, že v Jiráskově přístupu k českým slévárenským fabrikám se dají nalézt určité stopy po Bratrstvu. Ne snad v tom, že těžký průmysl a budovatelská padesátá léta minulého století nejsou bez souvislosti, nýbrž v tom, že monumentální slévárenské haly, ocelářská monstra, dělnická zákoutí a osoby dělníků Václav Jirásek zobrazuje s nezáludnou, „bratrskou“ prostotou. Je to barevné a věrné; chvílemi romantické, chvílemi s ozvukem – tentokrát neplánované – dekadence. Nicméně autor chtěl do Industrie dostat, alespoň to tvrdí, ještě více dokumentárnosti. Tuší správně: krása, deroucí se zejména do záběrů výrobních hal prosvětlených světelnými paprsky, tu příliš není synonymem pravdy. U portrétů dělníků, jednoduše stojících v plné „polní“ (včetně ochranných pomůcek) před stěnou či výrobním zařízením, se přímočarý záznam – podtržený použitím bleskového světla páleného rovnou od objektivu – pro změnu transformuje do přízračnosti. Jako kdyby ty figury byly inscenované, „vymyšlené“, neskutečné.

V galerii je čisto a ticho

Závěje prachu, vrstvy strusky, obskurní a chudičká zákoutí pro chvíle „dělnáckého“ odpočinku, polepené skříňky, počmárané zdi, špinavou a fyzicky vysilující prací sedřené tváře pochopitelně kontrastují se vznosnými sály Rudolfina. Avšak tato symbióza se ukazuje být pro výsledek dvojsečná: dráždivé, přitažlivé, bizarní setkání monumentalit do Industrie zároveň přisypává to, co v něm autor mít nechtěl a co divák může pociťovat jako nepatřičnost – estetismus, „chrámovitost“. Továrny na odpis nebo přinejmenším továrny přehlížené a lidi pohrdané, takzvaně nezajímavé, neefektní Jirásek vytáhl na světlo, ukázal jejich „jinou“ krásu. Jenže dokonalá, „malířská“ práce světlem, obří formáty exponátů a kontext Rudolfina činí z těchto námětů použité objekty a z expozice efektní galerijní záležitost. Přispívá k tomu i fakt, že fotografie nemají popisky, jsou bez konkrétního určení; za to však autor nemůže – měl značné potíže s povoleními v továrnách fotografovat; majitelé souhlasili pod podmínkou, že nebudou uvedena místa a lidé.

„Je to obraz umírající Evropy a jejího odvanulého snu o titánském nasazení univerzálního inženýrství, záruky prosperity a blahobytu v detailním záběru ex post. V některých částech však ještě pracují lidé. A právě jejich portréty v téměř životní velikosti tvoří jediný živoucí moment odkazující do budoucnosti,“ interpretuje Industrii její kurátor Petr Nedoma. Takovéhle nalézání dějin v Jiráskově souboru? Přání je zde otcem myšlenky! A odkaz do budoucnosti v portrétech? Nad těmito fotografiemi se budoucnost hlásí v jediné otázce: Co s těmito lidmi bude za pár let? Na Jiráskových fotografiích nejsou „živoucím momentem“, nijakou nadějí, nýbrž živými mrtvolami.

Tvor a člověk

„V paměti mám pachy těžkých provozů, které nejdou z těla smýt ani tím nejvoňavějším mýdlem, špínu za nehty a na bříškách prstů, která nejde dolů ani nejhrubším kartáčem, i podivnou industriální symfonii složenou z klapotu obráběcích strojů a temného dunění válcoven. A možná právě proto Jiráskově Industrii tak docela nevěřím a možná právě proto mi připadá jen jako k dokonalosti dotažené fotografické cvičení,“ napsal na jednom internetovém fotoserveru jeho recenzent Jiří Zahradnický, jenž v takových provozech nějaký čas pracoval. Je to soud „přímého svědka“ a ten téměř vždy bývá nejpřísnější. Jiráskova Industria není pouhým cvičením, jde o hotové dílo – se svými přednostmi a ovšem i limity.

Jeden čas fotografoval v ČKD Blansko Václav Jirásek společně s dokumentaristou Karlem Cudlínem, každý pracoval svou metodou. Oba namířili objekt i na slévače navlečeného do „skafandru“, který zcela kryje jeho tělo. Zatímco u Jiráska tento muž vyhlíží jako tvor z antiutopie, u Cudlína, na jeho černobílé fotce z kinofilmu, je to člověk z našeho světa. Tím je paradox dovršen: ačkoliv černo­bílá fotografie je považována za médium, které realitu abstrahuje, daleko abstraktněji – čímž nechce být řečeno hůře! – vyznívá Jirás­kův slévač.

Autor je redaktor MF DNES.