Jedna obec, dvě epochy

Síla projektu Lipová – Spansdorf 1915–2005 spočívá v působivé jednoduchosti principu, který v roce 1998 monumentálním způsobem demonstrovali autoři výstavy a knihy Letem českým světem. Fotograf Jaroslav Bárta a jeho přátelé se po stu letech vrátili na místa, která byla zdokumentována publikací vydanou J. R. Vilímkem roku 1898. Bárta & spol. se pokusili vyfotografovat přesně tytéž lokality, které ukazovalo tehdejší album. Důkazem divácké vděčnosti takové obrazové komparace může být skutečnost, že grandiózní kniha za 3500 korun, která vedle sebe položila snímky z vilímkovské publikace a záběry o sto let novější, je vyprodána.

Svazek Lipová – Spansdorf 1915–2005 nemůže mít tento obchodní potenciál, a ani jej mít nechce. Je totiž koncentrován „pouze“ na jednu konkrétní obec, nacházející se dvanáct kilometrů severovýchodně od Ústí nad Labem. V ní roku 1915 tamější rodák Franz Josef Umlauft (obec se tehdy jmenovala Spansdorf) za pomoci přítele Rudolfa Jenatschkeho podnikl z dnešního pohledu navýsost šťastnou akci. Obec soustavně profotografovali, dům od domu, pokud možno i s majiteli příslušných nemovitostí, kteří před svými příbytky stojí; současně nasnímali i celkovější záběry vesnice. Archivář Umlauft (1883–1960) zamýšlel sepsat dějiny obce i její rodopis, práci bohužel nedokončil. V Archivu města Ústí nad Labem se ovšem dochovalo album Bilder aus meinem Heimatdorf – Obrázky z mé rodné vesnice, čítající sedmasedmdesát fotografií. Tyto snímky měli v rukou někdejší či stávající studenti Institutu tvůrčí fotografie v Opavě Martina Novozámská (1973), Jan Vaca a Jaroslav Vraj (oba 1975), když na jaře 2005 poprvé přijeli s fotoaparáty do Lipové. Exponovali ji z týchž míst jako před devadesáti lety Umlauft s Jenatschkem.

Na diváckém, a lze říci, že i na uměleckém úspěchu publikace Letem českým světem, ale třeba také svazku Jana Reicha Bohemia, který soutěž Magnesia Litera loni vyhlásila knihou roku, má svůj nezanedbatelný podíl fakt, že současní tvůrci nafotografovali českou krajinu velkoformátovými přístroji na černobílý materiál a vtiskli svým záznamům ráz důstojnosti a trvalosti, „staré dobré práce“; nadto se na jejich snímcích nevyskytují lidé, což přítomnost „věčnosti“ jen podtrhuje. Odlišnost projektu Lipová leží kromě jiného v tom, že Novozámská, Vaca a Vraj fotografovali na barvu a v ničem neusilovali o nápodobu obrazové poetiky Umlauftových a Jenatschkeho snímků, nešlo jim o evokaci atmosféry jaksi vydestilované z „mystických“ zdrojů české krajiny. Autorská trojice sice logicky nasazovala na přístroje objektivy se stejným obrazovým úhlem jako jejich předchůdci, obdobně před nemovitosti v Lipové „vyváděla“ jejich majitele a fotografovala je, ale to je vše: jejich snímky se snaží věcně ukázat současnost Lipové – tak jako svou současnost ve Spansdorfu chtěli před devadesáti roky zpodobnit Umlauft a jeho asistent. Výsledný dualismus je sociologičtější, etnografičtější, „přízemnější“ než obrazové sousedství starého a nového v Letem českým světem. A je to tak správně, neboť běží o dokumentaci jasně definovaného, okolíkovaného prostoru jedné obce a věcně kronikářský charakter původního záznamu z roku 1915 by měl být zachován.

Ačkoliv tedy Novozámská, Vaca a Vraj přistupovali k dokumentaci Lipové v nejlepším slova smyslu služebně, jejich snímky zasluhují drobný komentář i z ryze fotografického hlediska. Dochází totiž k zajímavému jevu. Barevné záběry vyznívají v sousedství s Umlauftovými a Jenatschkeho fotografiemi jako ty „placatější“ a vizuálně méně výrazné; lidé pak na nich působí nicotněji, upozaděněji, ztraceněji, „panáčkovitěji“ – nebo jak to říct. Přiznám se, že dosud nevím, zda je tomu tak proto, že na těch snímcích je něco špatně, anebo je ještě takzvaně brzo, ještě nemůže působit to, na co v celkem povedené předmluvě knihy o Lipové upozorňuje Jan Šícha: fotografie jako médium „vzbuzuje stesk a nostalgii“ a „minulost se v podání fotografie stává exotickým světem, do kterého je možné projektovat naše současné pocity, naše přání“. Jednoduše řečeno: devadesát let staré snímky se jeví být hlubší, tajuplnější a dokonce i v něčem – ale v čem, sakra?! – zvládnutější.

Loni v létě si projekt Lipová – Spansdorf odbyl premiéru v kostele sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem. Původní Umlauftovy a Jenatschkeho fotografie tam byly představeny ve výstavním formátu, totožném s velikostí pozitivů Novozámské, Vaci a Vraje. Formátová rovnocennost je zachována i v knize, avšak elektronická práce s černobílými předlohami nemá tu brilanci jako na výstavě – valéry mohly být v publikaci u některých černobílých snímků přeneseny detailněji, tonální hladina jednotlivých reprodukcí mohla být vyrovnanější. Ale hlavní odlišnosti mezi loni vystaveným souborem a letošní knihou tkví v něčem jiném. Za prvé: svazek obsahuje více obrazových dvojic, dokumentace Lipové je zde předložena soustavně, dům od domu, dle čísel popisných. Za druhé: zatímco na výstavě bylo složení jednotlivých dvojic přirozené a bezproblémové – vlevo se nacházel záběr z roku 1915, vpravo fotografie o devadesát mladší, v publikaci je tomu jinak. Každé dvojici je logicky vyhrazena dvojice protilehlých tiskových stran, přičemž strana pravá, pohledová, patří původnímu černobílému záběru, kdežto strana levá nabízí snímek dnešní. To sice odpovídá čtenářské práci oka, které automaticky nejprve směřuje na pohledovou stranu, jenže pak musí následovat návrat „zpět“, vlevo, a rovnocennost obou svědectví, tak výtečně fungující na výstavě, v knize slábne – barevné snímky nechtěně získávají pozici dodatků. Jenže co s tím?

Asi nic. Jisté je, že jestli bude Lipová existovat ještě za půl století, tak nikdo tyhle detaily řešit nebude a kniha jako celek bude považována za stejně výborný počin, za jaký práci F. J. Umlaufta a Rudolfa Jenatschkeho považovali Martina Novozámská, Jan Vaca a Jaroslav Vraj.

Autor je redaktor MF Dnes.