…a kulturní centrum, a předejít tak devastaci architektury a privatizaci pozemku. Záhy se objevili úředníci a nařídili protestujícím, aby během hodiny opustili pozemek. Pak dorazili dělníci demoliční firmy, doprovázeni policií, a vnikli násilím do budovy. Aktivisté použili oblíbenou taktiku vzbouřenců, vylezli na střechu a vzdorovali autoritám. Třetího března vydal soud nařízení, aby aktivisté do 24 hodin opustili protiprávně obsazenou budovu. Příští den aktivisté zorganizovali protestní demonstraci před divadlem. Internetová stránka britských indymedií neprozrazuje, jak akce dopadla. Pravděpodobnost, že občanská neposlušnost vzbudila v právním a výkonném aparátu města (kde hlavní vliv mají zájmy architektonických ateliérů a developerů) porozumění, je zanedbatelná.
Je to obvyklá scéna, která se opakuje od šedesátých let 20. století v mnoha městech západní Evropy, USA a Austrálie, většinou tam, kde dochází k radikálním změnám a posunům v urbánní demografické topografii, kde tektonika oblastí podléhá společenským a ekonomickým změnám. Střídají se periody rozpadu a obnovy a bohatí a chudí měšťané si na čas vyměňují obydlí.
Budovy zrušených nemocnic, části bývalých průmyslových zón, oblasti, které pozbyly původní funkci, se stávají přechodně útočištěm nejrůznějších společenství, hledajících nový životní a pracovní prostor v proměňující se městské krajině. V období bezvládí, kdy původní, opouštěná funkce staveb ještě nebyla nahrazena novou, se tu (často bez povolení) usazují skupinky umělců, nomádů, krakerů a squatterů. Vytvářejí „autonomní zóny“ nebo „svobodný kulturní prostor”. Po čase obvykle autority donutí aktivisty k odchodu a budova je buď zbourána nebo přestavěna na kanceláře či luxusní obchodní, případně obytný komplex. Někde se ale obráncům podaří svá obydlí postupně legalizovat. Areály pak ožívají a slouží jako ostrovy autonomie, alternativní a komunitní kultury v prostředí formovaném racionalitou i iracionalitou zákonů trhu.
Uveďme několik příkladů z města, které se těší relativně dlouhé historii snah o proměnu staveb v umělecké komunity, jež mohou sloužit jako model strategie přežití či soužití v relativně liberálním prostředí právního systému demokratické společnosti. Amsterodam je jednou z mála metropolí, kde se občanským aktivistům již na konci sedmdesátých let podařilo překazit zbourání celé čtvrti (kolem náměstí Waterlooplein a bývalého židovského centra), jež měla ustoupit výstavbě metra. Během pouličních střetů byl vybojován nový územní plán kolem Nieuwe Marktu a v devadesátých letech tu vzniklo turisticky atraktivní centrum. Pravidelné manifestace, organizované pod hlavičkou Anti-City Circus na devastovaném terénu stovkami mladých lidí, dosáhly nejen relativní ochrany staré zástavby, ale otevřely cestu pro řadu dalších obsazených budov po celém Amsterodamu v následujících desetiletích. Většina z nich sice podlehla komerčním zájmům územních plánovačů a říšských či privátních developerů, ale některé přežily do dneška.
Dnešní stav vzájemného relativního respektu mezi zastupiteli města a zastánci volného obývání prázdných budov nenastal bez boje a sám od sebe. Začátkem osmdesátých let bylo krakerské hnutí, posílené ideologiemi anarchismu a punku, ekonomickou recesí, přísunem heroinu a cracku, bezradnou sociální politikou státu a managementem města, nejsilnější. Tehdy vznikla většina pirátských rádií, sloužících vzájemné koordinaci skupinek krakerů. Celé ulice a části čtvrtí byly obývány mladými lidmi bez zaměstnání, bez důvěry ve stát a bez jasné budoucnosti. Radikální krakeři zformovali polomilitantní jednotky a taktiku boje s policejními sbory. Společenská polarizace přinesla do ulic Amsterodamu nezvyklou atmosféru napětí a agresivity. Boje o krakerskou uměleckou komunitu kolem ulice Conraadstraat v polovině osmdesátých let a smrt krakera Hanse Koka v policejní cele znamenaly zlom v eskalaci násilí. Starosta i policejní prezident pochopili, že násilí problém neřeší, a krakeři začali zakládat oficiální sdružení, kde pracovali advokáti, vyjednávající o možnostech legalizace obsazených staveb. Hrubě řečeno, Benátky severu částečně ztratily po modernizaci a revitalizaci mnoha městských čtvrtí punc autonomní a alternativní kultury. Ta jen ustoupila ze své radikální pozice.
Bývalé amsterodamské doky, přístavní skladiště, slévárny štočků, školní areály, zrušené nemocnice, vesnice odsouzené k demolici či vojenské prostory dnes po různých bojích slouží (ilegálně, pololegálně či legálně) nejrůznějším účelům. Jsou v nich byty pro umělce či sociálně slabší občany, pracovní prostory s levným, městem subvencovaným nájemným, menší soukromé firmy, kanceláře, výrobny ekologických produktů, ateliéry, výstavní sály, divadla, kina, koncertní místa, rozhlasová studia, zkušebny, agentury zajišťující programy městských kulturních projektů nebo linuxové počítačové centrum. Doky NDSM se mají například stát novým kulturním centrem podle vzoru londýnských nebo liverpoolských Docklands, ale tady velkolepá a nákladná iniciativa vznikla rozhodnutím městské kulturní rady: území velikosti deseti fotbalových hřišť hostí mj. festivaly, na které je zajištěn přístup přívozem od Hlavního nádraží.
Pochopitelně jde jen o zlomek budov, které našly nové využití a přežily nápor stavebních firem a developerů. Většina starých industriálních staveb kolem centra ustoupila modernizaci, městskému plánování a nenápadně zmizela z mapy města. Ty zbylé jsou často v držení lidí, kteří se do nich jednou dostali zadním vchodem se šperhákem v ruce. Na otázku, jak se samosprávným skupinkám občanských komunit bez zastoupení v městské radě podařilo stát rovnocenným partnerem v jednání s úřady a ubránit ekonomii recyklace, neexistuje jednoduchá odpověď. Částečně můžeme věc objasnit počtem amsterodamských občanů, kteří jsou dodnes ochotni manifestovat svůj názor prastarým a jednoduchým způsobem – prostě vyjít společně do ulic a artikulovat svůj souhlas či nesouhlas s nějakým jevem –, či rozhodnutím politiků. Srovnání s Prahou pro nás není rozhodně povzbuzující ani v tomto ohledu, ani v přehledu nedávné historie pokusů o iniciaci míst pro aktuální kulturní scény v budovách, jež by k tomu vybízely architektonicky či topograficky. Většina z nich už zmizela, nebo ji získal podnikatel, který kulturu vidí perspektivou létajícího talíře Sazka Areny.
Autor pracuje v Centru audiovizuálních studií FAMU.