Rozhovor s režisérkou palestinského původu Linou Makboulovou o jejím filmu, palestinsko-izraelském konfliktu, terorismu a nesouhlasném pochopení pro jeden radikální čin.
Proč jste v dětství obdivovala únoskyni letadla Leilu Khaledovou?
O tom jako teenager tolik nepřemýšlíte. Měla jsem i jiné idoly než tuto ženu a byli mezi nimi i slavní američtí herci. Důvodem mého hlubšího zájmu o Leilu Khaledovou byla ona proslulá fotografie, na které drží zbraň.
Ovlivnili vás i rodiče, knihy, nebo události roku 1969, kdy poprvé unesla letadlo?
Rodiče a příbuzní mi o ní vyprávěli příběhy. Od rodičů jsem spíš slýchala vyprávění o Palestině, o rozdělení země v roce 1948 a o důvodech, proč museli odejít do Švédska. Rok co rok jsme jezdívali za příbuznými na Západní břeh Jordánu a trávili tam hodně času. Měla jsem tedy možnost setkat se s lidmi, kteří tam žili v uprchlických táborech. Příběhy o Leile jsem znala hlavně od příbuzných.
Obdivovala jste v ní spíš revolucionářku, nebo ženu?
Myslím, že obě. Někdy se lidské počínání romantizuje a ona byla mladá, krásná a sama unesla letadlo. To mi připadalo vzrušující. Obdivovala jsem v ní ale také ženu, protože v mé kultuře mají ženy málo prostoru.
Chtěla jste, aby ve filmu bylo něco, o čem Leila Khaledová odmítla mluvit?
Ne. Ale v Libanonu žije doktor, který jí udělal plastickou operaci. Chtěla jsem ho navštívit, Leila se však zdráhala prozradit jeho jméno. Obecně jména nezmiňovala a já to chápu. Jinak o všem mluvila otevřeně.
Leila unesla dvakrát letadlo, ale nikdy nechtěla riskovat život civilistů. Navzdory tomu však zmínila, že je připravená dát život za osvobozenou Palestinu. Nevidíte v tom rozpor?
Když jí bylo pětadvacet let, napsala knihu My people shall live, kde to opravdu říká, ale dnes…
Ve filmu nic podobného neřekla?
Ne. Ptala jsem se, jestli souhlasí, aby její děti bojovaly za Palestinu, a ona řekla, že samozřejmě ano, každý by to svým dětem měl dovolit. Současně ale tvrdí, že pokud někdo takto za něco bojuje, měl by zůstat naživu. Neměl by pro danou věc zabít sebe ani nikoho jiného.
V jejím chování tedy žádný rozpor nevidíte?
Ne. Ale vím, jak je naivní unést letadlo s dvěma ručními granáty a myslet si, že nikdo nebude zraněn. Měla vlastně štěstí, že se nic nestalo. Upřímně si ale myslím, že
Lidová fronta pro osvobození Palestiny nechtěla nikoho zabít. To není cíl, kterého zamýšlela dosáhnout. Cílem bylo vyděsit lidi a to se podařilo.
Nemůže být popularita Leily Khaledové mezi ženami spojována s tendencí přesahovat tradiční role arabských žen?
Možná, ale když se proslavila, psaly jí dopisy také ženy ze Západu a stala se i jejich idolem. Takže nešlo jen o arabské ženy. Navíc Leila nebyla jediná žena, která takto bojovala.
Při druhém, nepodařeném únosu letadla byla ve vězení v Londýně a spřátelila se tam s policistkami, které ji nepřetržitě hlídaly. Později si s nimi dopisovala o intimních věcech…
Snažila jsem se tyto lidi najít a oslovit, ale bylo to marné. V Británii je velmi obtížné najít cizího člověka, není-li to váš příbuzný. Mají na to přísné zákony.
Mnoho etnik a národů bylo ze své země v minulosti nedobrovolně vysídleno a dokázaly svůj domov nalézt jinde. Palestinci mají ale velmi silné a dědičné pouto ke své zemi. Proč?
To, co se jim přihodilo, vnímají Palestinci jako velikou křivdu. A potíž je v tom, že jsou nepřátelé obětí holocaustu. Proto je tento konflikt tak složitý. Ať o tom řeknete cokoli, lidé vás mohou nazvat antisemitou. Spousta lidí říká, tak proč Palestinci nežijí v jiných arabských zemích, proč se musí vrátit do Palestiny? Myslím, že pokud přijmete status uprchlíka, ztratíte vlastní identitu.
Vždy je dost obtížné rozlišit terorismus od boje, který je před světem ospravedlnitelný. Proč jste tuto hranici ve filmu nehledala?
Soustředila jsem se na dva únosy. Myslím, že ve filmu se mi podařilo ukázat, že jste teroristou, jen pokud prohráváte. Když vyhrajete, tato nálepka zmizí. To je velmi zjednodušující. Ve světě je tolik teroristů, ale o těch, kteří volí agresi z titulu mocných, se jako o teroristech nemluví.
Na konci filmu přiznáváte zmatenost. Vidíte nějaké východisko řešení konfliktu mezi Palestinci a Izraelci?
Nevím… Jistě třeba v tom, že Izrael vrátí okupovaná území a dovolí návrat vyhnanců z roku 1948, bude-li dodržovat lidská práva a mezinárodní zákony. Možná. Ale pokud jde o současnost, jsem trochu pesimistická. Myslím, že teď není žádné řešení, alespoň dokud jsou naživu pamětníci událostí roku 1948.
Zlomek filmu je natočený v táboře uprchlíků. Je tam malý chlapec a mluví velmi vášnivě a odhodlaně o nutnosti vrátit se znovu do své Palestiny.
Lidé často říkají, jak ten jedenáctiletý chlapec mluví úplně jinak než švédské děti ve stejném věku. Je trochu smutné, že je tak umanutý. Je to vlastně bláznivý svět. Byla jsem šokována, když mi sdělil, kolik mu je.
Leila Khaledová svých činů nelituje. Odmítá, že by její skutky vrhly negativní světlo na Palestince. Co vás vedlo k přesvědčení, že poškodila jejich pověst?
Učitelé nám v hodinách historie vyprávěli příběh Palestiny a Izraele a vždycky označovali Palestince za únosce a teroristy.
Když mě moji spolužáci a přátelé chtěli vyprovokovat, byla jsem pro ně teroristkou a únoskyní (hijacker). Podobné to bylo, když lidé mluvili o mém domově. V osmi letech jako v osmnácti. Logicky jsem se sama sebe ptala proč.
Byl pro vás film deziluzí, pokud jde o váš vztah k Leile? Ztratila jste k této ženě své mladistvé sympatie?
Ne. Je mou přítelkyní a někdy si telefonujeme. Nesouhlasím s tím, co udělala, ale dovedu to pochopit. Nemyslete si o mně nic špatného, ale myslím, že musíte být sociopat, abyste unesl letadlo a podstoupil šest plastických operací. Leila je opravdu hodně odhodlaná žena, která ví, co chce.
S jakými reakcemi na film jste se setkala?
Bylo jich mnoho. Při prvním promítání tady v Praze jsem neměla dobrý pocit. Lidé odcházeli ze sálu před koncem, někteří seděli a kroutili hlavami a byli velmi naštvaní. Když jsem odcházela z kina, přiskočil ke mně nějaký muž a začal na mě křičet: Co to bylo? Proč jste to udělala? Tohle jsem opravdu nečekala. Jinde mi Palestinci třeba vytýkali, že jsem něco nemusela zmiňovat, nebo se jim nelíbilo, že lidem připomínám to, co se stalo v sedmdesátých letech. Na promítání v Amsterdamu byli příjemní lidé, film se jim líbil a dávali mi dobré otázky. Celkově jsem si odnesla to, že každý má na tento konflikt nějaký názor.
Leila Khaledová – ikona svobody, nebo smrti?
Po jedenáctém září se představa západního světa o únoscích letadel rozhořela nenávistí a opovržením. Otázky po motivacích sebevražedných únosců rostly s narůstajícími kilometry od „epicentra“ a nejčastější odpovědí na ně bylo označení „fanatismus“. Čtyři roky od události se tyto otázky vracejí a objevují se na ně první filmařské „odpovědi“. Tvůrci americké Syriany nebo tureckého Údolí vlků se oprostili od odsudku a k postavám atentátníků přistupují jako k lidským bytostem s minulostí, v níž hledají kořeny jejich pozdějších činů.
Vedle zmíněných hraných filmů, kde těžko posoudíme míru manipulace s obrazem teroristů, jsme mohli na letošním festivalu o lidských právech Jeden svět zhlédnout dokument režisérky palestinského původu Liny Makboulové o první únoskyni letadel Leile Khaledové. Kombinací archivních materiálů a především osobními setkáními se samotnou Leilou se zdá být dokument mladé režisérky nejméně zaujatým, přestože by národní i náboženská spřízněnost obou žen měla nasvědčovat opaku. Režisérku s její hrdinkou, filmovou i osobní, spojují také rané životní události. Rodiče Liny Makboulové odešli z rozvrácené Palestiny do Švédska z obavy o svůj život. I rodina Leily Khaledové utekla do Libanonu před židovskou vojenskou skupinou Stern Gang, jež přišla po druhé světové válce do Palestiny jako předvoj, aby uvolnila území pro ty, kteří přežili nacistické koncentrační tábory. Když bylo Leile čtyřiadvacet let, přidala se ke komandu Lidové fronty pro osvobození Palestiny. V roce 1969 stála na palubě letadla vezoucího z Říma civilisty a hrozila pumovým atentátem. Nikdo nakonec nezemřel, ale o izraelsko-palestinský problém se začal zajímat zahraniční tisk. Možná i pro jistou senzačnost – teroristkou byla přece mladá krásná žena. Když dnes sedí dvaašedesátiletá Leila s režisérkou na pohovce ve svém domě v Jordánsku, vzpomíná, jak nechápala smysl otázek evropských novinářů zajímajících se o to, kolik hodin tráví denně před zrcadlem, zda je zamilovaná nebo jaké jsou její zkušenosti se sexem. Ikonou, trvalejší než odraz v zrcadle, se Leila stala pro většinu Palestinců – těch, co zůstali, i těch v exilu. Její charisma zasáhlo také o generaci mladší režisérku, jež se vydala na cestu, aby poznala zblízka svůj dětský vzor v době, kdy ho zároveň začala zpochybňovat. Našla ženu s vlastními názory, jež nelituje své minulosti a přitom je schopna kritizovat současné únosce. Motivace Leily Khaledové se odvíjely od práva a touhy žít ve své zemi. Chtěla obrátit pozornost světa na neřešenou situaci Palestinců, ne se mstít. Přesto je pro jedny hrdinkou, pro jiné teroristkou, a těm vzkazuje: neliší se terorista od hrdiny jen tím, že není na straně vítězů?
Sylva Poláková