Svébytný celek, nebo pouhá periferie?

Poslední, nejen rozsahem nepřehlédnutelná kniha Jana Křena nazvaná Dvě století střední Evropy představuje vyvrcholení dlouhodobého zájmu o její národnostní poměry, zejména o vztah česko-německý. Na tisíci stranách textu ale otázku jejich vzájemného vztahu, jakož i vzájemných vztahů jiných národů, dalece překračuje a pokouší se o postižení poměrně široce pojatých dějin střední Evropy v době přechodu od předmoderní, mnohdy ještě téměř středověké společnosti k formám moderním a posléze i k podobám klasickou modernu nahrazujícím.

Sám autor hned na počátku konstatuje, že jedním z podstatných motivů vzniku knihy byl záměr předložit vysokoškolským studentům text, který by vyplnil prázdné místo mezi dějinami jednotlivých národů a států na straně jedné a dějinami Evropy na straně druhé. Ačkoliv studenti rozhodně nepředstavují jedinou cílovou skupinou, jíž je kniha určena, „žánr“ učebnice se svými kladnými i zápornými stránkami prosvítá od první do poslední kapitoly. Pozitivně se projevuje v úsilí o maximálně vyvážený výklad. Od počátečního metodického vymezení až do samého konce Křen úzkostlivě dbá na to, aby vždy uvedl více možných přístupů, metod a závěrů. V tomto smyslu tak jeho kniha není jen úctyhodnou sumou konkrétních faktů, ale i přehledem koncepcí a různých, často pochopitelně protichůdných interpretací. Někdy ale snaha o maximální objektivitu přechází až do poněkud nepřehledného nahromadění (a také poměrně častého opakování) dílčích skutečností a zjištění. Od historika formátu Jana Křena bychom přitom snad mohli očekávat (a byli bychom na ně i velmi zvědavi) větší míru utřídění a ostřejší či pronikavější zhodnocení nashromážděných informací. Ve prospěch co možná dokonalé úplnosti, jíž ovšem beztak dosáhnout nelze, tak osobní přístup a interpretační příspěvek autora bohužel většinou ustoupil do pozadí.

Nezájem o dějiny bádání

Téma střední Evropy prožilo za posledních zhruba sto let několik vzestupů a pádů – několikrát (před první světovou válkou, v jejím průběhu a ještě těsně po ní, v době zániku komunistických režimů a přechodu zdejších zemí k parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství) se stalo předmětem velké pozornosti politiků, historiků, ekonomů, sociologů i spisovatelů, několikrát (hlavně po druhé světové válce) naopak upadalo v zapomenutí. Na úrovni více či méně přísně vědecké i spíše literární vzniklo množství pokusů o postižení specifičnosti střední Evropy. Křen se celkově o dějiny bádání týkajícího se jeho tématu zajímá jen málo. Překvapuje, jak (zejména v kontextu ohromného rozsahu celé knihy) nepatrně se zabývá otázkou, jak lze střední Evropu (samozřejmě kromě nejjednoduššího přístupu geografického) vymezit, čím a zda vůbec je střední Evropa zvláštní a v čem spočívá její eventuální výjimečnost. Z teoretických konceptů se nejvíce přiklání k pojetí střední Evropy jako periferie (či semi­periferie), trvale zaostávající za centrem nacházejícím se většinou v západní Evro­pě, přičemž však sám připouští, že někdy tato teorie selhává.

Vzhledem k charakteru knihy se jeví jako pochopitelné, že autor některé esejistické až básnické výklady střední Evropy pomíjí. Ačkoliv ani jejich přínos nelze jednoduše popírat, profesionálnímu historikovi sotva bude kdo vyčítat, že pokládá za příliš zjednodušující spatřovat základní konstitutivní prvek střední Evropy v jednotném architektonickém stylu nádražních budov nebo že se zdráhá hovořit o ní jako o oblasti jablečného štrůdlu. V tisícistránkové práci o dějinách střední Evropy by však dějiny tohoto tématu a konceptu své místo dostat měly. Do roku 1918 byla přirozeně ztotožňována s habsburskou monarchií a týkaly se jí plány na změnu jejího vnitřního uspořádání. S rozpadem monarchie se dosavadní vazby oslabily a střední Evropa se do určité míry stávala konstrukcí. Její stavitelé se z důvodů někdy idealistických, jindy pragmatických buď ohlíželi do minulosti a s lítostí vzpomínali na „svět včerejška“, nebo budovali koncepce budoucí spolupráce středoevropských národů, které by využily jejich blízkosti a přitom neopakovaly dřívější chyby.

Jako samostatná kvalita střední Evropa takřka zmizela ze světa po druhé světové válce. V době studené války se Evropa stala v podstatě bojištěm a její celkový význam výrazně poklesl. Obě světové velmoci si ji vlastně rozdělily a většina střední Evropy se dostala nejprve do sovětské sféry vlivu a později byla degradována na součást sovětského bloku. O její oživení jakožto svébytného kulturního fenoménu se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let postarali nejprve američtí badatelé (Schorske, Johnston) a v letech osmdesátých potom někteří spisovatelé (Milan Kundera). V následující dekádě, již v podmínkách zcela nových, se pak středoevropský koncept stal východiskem zejména konzervativních politických myslitelů a publicistů.

Projekt lidové demokracie

Jak již bylo na stránkách tohoto listu uvedeno, zřejmě největší problém Křenovy práce spočívá v narůstajícím rozporu mezi původním záměrem, počítajícím s uchováním nadnárodní perspektivy, a skutečností, která autora dovedla k paralelnímu podání jednotlivých národních dějin. Zatímco před rokem 1918 tvořilo Rakousko-Uhersko nabízející se nadnárodní rámec, po jeho rozpadu se takové pojítko hledá mnohem obtížněji. Paradoxně se znovu naskytlo ve chvíli, kdy střední Evropa, pověstnou železnou oponou roztržená, nadlouho mizela ze scény světového dění a ze zorného pole politických stratégů. Ačkoliv to explicitně nikde neuvádí, zdá se, že autor spatřuje potenciální sjednocující faktor středoevropské oblasti a nové jádro její svébytnosti v projektu takzvané lidové demokracie. Tedy v systému postaveném na základě omezeného, leč stále fungujícího politického pluralismu včetně relativně svobodných voleb, důkladných hospodářských reforem tkvících ve výrazném posílení role státu při alespoň částečném zachování soukromého vlastnictví a sociálních změn směřujících k většímu přerozdělování a usilujících o větší míru sociální spravedlnosti. Třebaže reálně existovala jen velmi krátkou dobu, Křen lidovou demokracii opakovaně na více místech vysoce hodnotí. Nesouhlasí přitom s názory, že sloužila výlučně jako trik Moskvy a místních komunistů k získání větší podpory ve středoevropských zemích, v nichž by otevřené prosazování nekompromisní sovětizace narazilo na nesouhlas většiny obyvatelstva. Přisuzuje jí samostatnou kvalitu a životaschopnost, jež se ovšem v rychle se zhoršující mezinárodní situaci nemohly náležitě rozvinout. I navzdory tomu ale společný osud sdílený středoevropskými zeměmi (s výjimkou Rakouska) usnadňuje použití jednotné perspektivy a umožňuje autorovi ukázat obdobné fáze, kterými, obvykle každá z nich jindy, procházely. Na druhé straně snad právě do šířky a hloubky jdoucí záběr jej uchránil před velmi sporným východiskem, které poněkud negativně poznamenalo některé srovnávací práce o dějinách zemí sovětského bloku – před přesvědčením, že existuje jakýsi obecný standard komunistického režimu, podle kterého mohou být všechny jednotlivé země, v nichž se dostaly k moci komunistické strany, zkoumány a hodnoceny.

Velmi cennou součást Křenovy práce představují, byť v detailech ne vždy zcela přesné, analýzy hospodářských a sociálních změn a jejich vlivu na politiku, stejně jako životopisné vsuvky uvnitř kapitol a exkursy na jejich konci.

Dotvářejí obraz solidního, poctivého a na pevných základech stojícího díla. Originálními postřehy, jejichž odvrácenou stranou však často bývá přílišné zjednodušování, nesrší. S takovým záměrem ale Jan Křen své dílo pravděpodobně nepsal. Před přístupy pohybujícími se na hranicích mezi politikou, vědou, literaturou a publicistikou dává důsledně přednost střízlivému výkladu postupujícímu po cestách historiky již prošlapaných. Mimo ně vybočuje jen zřídkakdy a našlapuje přitom nanejvýš opatrně. Avšak ti, kteří se tam budou od nynějška vydávat, budou mít jeho zásluhou kompas, chránící před zablouděním.

Autor je historik.