Impérium na zapřenou

Při prvním čtení leckoho napadne, že oxfordský profesor sepsal jakýsi hutný přehled dějin zahraniční politiky Spojených států. To je ovšem pouze jedna rovina práce, a možná že dokonce ta nejméně důležitá. Fergusonovy ambice míří hlouběji, jeho výklad si činí nárok na obecnější závěry. S trochou zjednodušení se dají abstrahovat zhruba tři problémové okruhy, jimiž se Ferguson především zabývá: 1. Co je to impérium, jak jej definovat? Jaké bylo v minulosti působení impérií – pozitivní, či negativní? 2. Jsou USA impériem? Pokud ano, jaká je jeho podstata? 3. Jsou Spojené státy na imperiální roli připraveny? Dokážou nést a unést „břemeno bílého muže“?

Ferguson hraje s otevřenými kartami. Neskrývá své sympatie, hned na úvod deklaruje, že podle jeho názoru by „mnoha částem světa jisté období americké vlády prospělo“ (s. 12). Schvaluje bombardování Jugoslávie v roce 1999 (nicméně přiznává, že odporovalo jak mezinárodnímu právu, tak statutu NATO), tažení v Afghánistánu i Iráku. Vytýká-li něco nynější americké administrativě, pak tedy, že „prezident Bush a jeho poradci postupovali příliš diplomaticky. Právě jejich snaha nejednat unilaterálně vedla k fiasku se zcela nadbytečnou ‚druhou rezolucí‘ (jež by se stala, pokud by byla přijata, snad dvaadvacátou rezolucí na téma Iráku)” (s. 163). Tato jasná tendence naštěstí neznamená, že by byl Ferguson neobjektivní. Naopak: přísně se drží fakt, argumentuje racionálně, nezamlčuje nepříjemné skutečnosti. Předkládá-li překvapivou či provokativní tezi, dává si pečlivě záležet, aby čtenář mohl krok za krokem sledovat, jakou cestou k ní došel. Chce, aby mohl kdykoli posoudit věrohodnost a relevanci daných tvrzení. Byť bychom s Fergusonem stokrát nesouhlasili, poctivost takového přístupu nezbývá než ocenit.

Co se týče zmíněných základních otázek, Ferguson je zodpovídá veskrze kladně: ano, Spojené státy jsou impériem, ať tomu samy říkají jakkoliv – jediná supervelmoc, hegemon či globální leadership. A impériem byly vždy. Už otcové zakladatelé si představovali celou severní Ameriku (tj. včetně Kanady) sjednocenou v jediném „impériu svobody“ a další generace také kontinentální expanzi pomocí diplomacie a dolaru z větší části uskutečnily.

Na přelomu 19. a 20. století přibyla první zámořská území – Portoriko, Havaj, Filipíny. A impérium (de facto nepozorovaně) rostlo. Výmluvná jsou slova generála Smedleyho D. Butlera z roku 1935: „Pomáhal jsem udělat z Kuby a Haiti místa, kde se budou hochům z National City Bank dobře inkasovat příjmy. Pomáhal jsem při znásilnění půltuctu středoamerických republik ve prospěch Wall Streetu. Případů racketeeringu je dlouhá řada... Když se ohlédnu, napadá mě, že bych mohl dát Al Caponeovi několik rad.“ (s. 68) Stále to však bylo impérium neformální, nepřiznané – představa impéria se v myslích Američanů příliš pojila s odvrženou britskou říší. Tento rozpor odstranil podle Fergusona teprve vývoj po druhé světové válce: „Pro impérium na zapřenou existuje vlastně jen jediný způsob, jak jednat imperiálně s čistým svědomím, a to bojovat s imperialismem někoho jiného. V doktríně ‚zadržování‘, zrozené v roce 1947, objevily Spojené státy dokonalou ideologii pro své specifické impérium – imperialismus antiimperialismu.“ (s. 88)

Podstatu amerického impéria spatřuje Ferguson v liberalismu. Mnoho styčných bodů proto nalézá v komparaci s bývalou britskou koloniální říší: prosazování volného obchodu, omezování cel a jiných hospodářských bariér, „vývoz“ kultury a institucí. Pojem „instituce“ je pro Fergusona vůbec klíčový – na něm ilustruje blahodárnost působení impérií, dříve britského, dnes amerického. Samospráva, soudnictví, školství, sociální péče, policejní služby, to vše, v jednotném imperiálním duchu, zakotvuje stabilní prostředí, výhodné pro zahraniční investory a pozvolna generující i tolik potřebnou základnu „domorodých“ elit. Země bez fungujících institucí (ve Fergusonově terminologii „zkrachovalé státy“) jsou odsouzeny k stagnaci, v horším případě regresi. Tragédie dekolonizace dává v tomto smyslu Fergusonovi bohužel plně za pravdu.

Značnou pozornost věnuje Ferguson současné misi Spojených států v Iráku. Jeho analýzy – a také předpovědi – vyznívají skepticky. Na řadě příkladů dokládá, že Američanům se „budování států“ obvykle nedaří. Kámen úrazu podle něj spočívá v krátkém časovém horizontu: „Britské impérium bylo založeno nejvíce ze všeho na spolupráci místního obyvatelstva... Proč by ale nějaký Iráčan měl riskovat spolupráci s tak neseriózním okupantem, jako je L. Paul Bremer? Jen co vytvořil iráckou ‚vládní radu‘, už začal mluvit o balení kufrů.“ (s. 223) Demokratizace Japonska a západní části Německa po roce 1945 byla úspěšná právě proto, že Američané výjimečně projevili dostatečnou vůli vytrvat – okupaci formálně ukončili v půli (respektive před polovinou) padesátých let, ve skutečnosti pokračuje dodnes.

Colossus. Vzestup a pád amerického impéria obsahuje nespočet dalších podnětů k zamyšlení. Ferguson rozebírá potenciál a aspirace Evropské unie, realisticky hodnotí vztah USA a OSN („[OSN] není alternativou Spojených států – je výtvorem Spojených států“, s. 143), všímá si nástupu Indie a Číny mezi globální hráče, varuje před časovanou bombou, která v útrobách amerického giganta odtikává v podobě dramaticky rostoucí fiskální nerovnováhy a která může jeho imperiální pozici kdykoli v budoucnu až směšně snadno rozmetat. V žádném případě nejde o práci dokonalou, mnohé se zbytečně opakuje, některé partie působí nevyrovnaně, jako by je autor dopisoval na poslední chvíli – takže vedle pregnantně a precizně formulovaných, na široké škále dokumentů založených výkladů se lze dopátrat například i takové absurdity, že „terorismus už měl za sebou rozhodující roli v pádu habsburského a romanovského impéria“. Určitý chaotický výsledný dojem umocňuje hrubě nedbalá redakce českého textu – „barbarští piráti“ (s. 51) mají být zajisté berberští, popisky u tabulky na s. 75 jsou přehozené, datum Atlantické charty je chybné (s. 77) atd. Zmatená transkripce v tomto kontextu už stěží udiví (zvláště raritní je „rytíř džedi“, s. 112).

Nic z toho však přínos Fergusonovy práce nesnižuje. Přes četné nedostatky je přesně tou knihou, které sluší adjektivum „inspirativní“. A takových není nikdy dost.

Autor působí jako doktorand v Ústavu českých dějin na FF UK.