Stejně jako se hodnota vědeckého díla poměřuje počtem citací, dala by se stanovit „klasičnost“ dramatického textu počtem jevištních interpretací. Pak by se Maryša bratří Mrštíků jistě stala nejklasičtější českou klasikou posledního desetiletí. Věc však není tak samozřejmá.
Příběh Maryši je pevně ukotven, jak už se v realistické dramatice požadovalo, v konkrétním prostředí a době, v konkrétním dialektu (řeči), v konkrétních společenských vztazích. Tyto vnější a objektivní okolnosti ovlivňují vnitřní motivace jednání postav. Na druhé straně je děj dramatu nebývale silný, abstrahující lidskou zkušenost.
Příběh Maryši, myslím tím dramatický příběh, nás dodnes oslovuje a jeho ukotvenost ve světě slovácké vesnice na konci 19. století zároveň svazuje. Jednotlivé složky dramatu do značné míry předurčují jevištní pojetí a nedovolují příliš extrémní interpretace. Většina inscenací se spokojuje s akcentací určitých motivů a témat. Udělat Maryšu „naruby“ by znamenalo příběh rozmělnit, ne-li pohřbít.
Ostrava
Cestou zdůraznění situace hlavní hrdinky se vydal hostující režisér Michal Lang v ostravském Národním divadle moravskoslezském. V úpravě režiséra a dramaturgyně Kláry Špičkové se dostává do popředí nepřekonatelné neporozumění Maryše, hraje ji Gabriela Mikulková, jejími rodiči. Hrdinka stojí sama proti celému světu, respektive její vnitřní svět – svoboda, upřímný cit, láska, vůle k pravdivému životu – je konfrontován s drsným, neempatickým a pragmatickým postojem rodičů před svatbou a emocionálně vyprahlým světem v manželství s vdovcem Vávrou.
Nejpůsobivěji tento konflikt doléhá na diváka ve druhém jednání, před odjezdem na katechismus, kdy Maryša nemá ve vnějším světě mezilidských vztahů žádné zastání. Její přirozenost je zrazována rodiči, tedy těmi, kteří by měli být přístavem bezpečí. V následujících situacích se Maryšina osamělost, uzavřenost, rezignace na svobodné rozhodnutí o vlastním životě již jen prohlubují. Hrdinka je nenávratně vsazena do nelidských podmínek, její osud se může již jen zhoršovat. K nefunkčnosti manželství se připojují nereálné návrhy z vojny navráceného Francka, otcovy hádky se zetěm, bití atd. Zde se Langovo pojetí s příběhem Mrštíků rozchází, rezignovaná Maryša je událostmi dovlečena k tragickému konci. Z jejího jednání není zřetelné, odkud vyvěrá vůle zabít manžela. Světu uzavřená Maryša se dopouští aktu naprostého zoufalství, ve kterém popírá nejen své manželství, ale i celý svět. Ve stejném soukolí vnitřní pravdivosti a jejího znásilňování vnějším světem se ocitá postava Francka (David Viktora). Maryšini rodiče, kteří se snaží za každou cenu zabránit nerovnému sňatku s nemajetným baráčníkem, Francka pokořují a popírají jeho přirozený cit a lidskou hodnotu.
Michalu Langovi je blízké lyrizující neoromantické zobrazení konfliktu „subjekt versus nepřátelský svět“. Stojí jistě za to poukázat na podobnost tohoto postoje s mnohými dramatickými texty autorů Langovy generace, která vyrůstala v období takzvané normalizace. I v nich je konflikt rodičů s dětmi řešen brutálně v neprospěch nastupující generace, vede k její deprivaci či přímo smrti.
Kladno
Už byla řeč o konkrétním jazykovém projevu realistických her – v případě Maryši jde o Mrštíky uzpůsobený slovácký dialekt. Je až signifikantní, že v ostravské inscenaci zaznívá plně a libozvučně. Jako by ostravští herci měli cit pro „nenormativní“ podobu a muzikálnost češtiny, pro její živost a mnohost variant.
Režisér Petr Svojtka s dramaturgem Jiřím Janků, autoři inscenační úpravy Maryši v kladenském Středočeském divadle, tuto rovinu textu zcela odstranili a převedli hru, jak sami uvádějí v programu, do „současné češtiny“. Pokus by to byl jistě zajímavý, kdyby použili, podobně jako Mrštíkové, jakýkoli skutečně současný dialekt. Svou úpravu dramatu však opřeli o takzvanou obecnou češtinu a v jazykové rovině příběh vytrhli z konkrétního prostředí.
Režisér Svojtka se pak snažil inscenačními prostředky příběh zpětně, často velmi šroubovaně, ukotvit. Interiéry vyřešil ve stylu selského baroka, hru proložil lidovými zpěvy dívčího sboru. V duchu idealizovaného folkloru inscenoval také připsaný obraz Maryšiny svatby s Vávrou. Těmito zásahy je příběh značně rozkolísán. Zatímco tradičně archaizující slovácký dialekt ospravedlňuje konzervativní jednání Maryšiných rodičů, obecná čeština ho banalizuje na úroveň běžné televizní inscenace. Generační napětí a konflikt před svatbou se vyžívá v agresi rodičů vůči dceři. Ta se v inscenaci propadá až na úroveň domácího násilí, týrání dětí a jejich emocionální deprivaci. Tento motiv je později zajímavě zdvojen, když Vávra vyslýchá děvečku Rozáru s bičem v ruce.
Zvenku násilně připojená lidová zbožnost, bůhvíodkud vykřesávaný folklor, rustikálnost, líbezná naivnost a mladistvá čistota milenců příběh sentimentalizují na úroveň tylovské báchorky. To znemožňuje, zvláště v první polovině hry, představitelce titulní hrdinky Evě Nádaždyové, aby postavu bohatěji prokreslila. Teprve po svatbě, v nesmiřitelných okolnostech nechtěného sňatku, se uvolňuje pro skutečné dramatické jednání a rozhodování. Svojtkova vnějšková režie, například hudební podkresy, televizně „budující“ napětí situace, nepomohla ani ostatním hercům. Jí navzdory buduje postavu mlynáře Vávry skutečně dramaticky jen Hynek Čermák.
Přece jenom v postmoderním světě
Obě inscenace, každá jiným způsobem, znovu otevírají starší problém. Od dob národního obrození je v českém dramatu upřednostňována citovost, lyrizace i sebedojímavý sentiment na úkor dramatičnosti. Na pozadí těchto tendencí setrvává rousseauovská představa hrdiny vnitřně čistého a pravdivého, v jádru však nekonfliktního, tudíž nedramatického.
Otázku vzbuzuje i současnost národní klasiky. Nad „kávovou scénou“, která je v české kultuře citovaná stejně často jako mnohé výroky Járy Cimrmana, se současný divák musí pozastavit. Je-li Maryša hrou, která promlouvá i k němu, jak se tento divák vypořádá s faktem, že každé druhé manželství v naší společnosti končí rozvodem? Posuzuje Maryšiny rodiče příkře divák, který se za posledních patnáct let naučil podepisovat manželské smlouvy?
Při inscenování klasického dramatu je třeba brát ohled na dvojí historický kontext – ve kterém bylo drama napsané, a pro koho se zde a nyní hraje. Jenže hrdinové klasických dramat přežívají i v interpretacích předchozích inscenátorů a putují nezávisle na konkrétní realizaci danou kulturou. Ani kladenská, ani ostravská inscenace na otázku po vztahu naší kultury k příběhu Maryši neodpovídají. Spíš než k němu se uctivě vztahují ke zmytologizované představě o něm.
Autorka je doktorandka na FF UK, divadelní věda.
Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša.
Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Úprava Klára Špičková, Michal Lang, režie M. Lang, dramaturgie K. Špičková, scéna Jaroslav Bönisch, kostýmy Ivana Brádková, hudba Martin Horáček a M. Lang. Premiéra 21. 1. 2006.
Středočeské divadlo Kladno. Úprava Jiří Janků, Petr Svojtka, režie P. Svojtka, dramaturgie J. Janků, scéna Karel Glogr, kostýmy Samiha Malehová, scénická hudba, úprava písní Martin Horáček. Premiéra 11. 2. 2006.