Od racionality k vizionářství a zpět

Nepatřím mezi znalce a obdivovatele díla Egona Bondyho – větší pozornost jsem mu začala věnovat až díky publicitě inscenací projektu Bouda Národního divadla, která byla nečekaně prokřížena zprávou o autorově nenadálém skonu. Má to jistě své nevýhody. Proti nim stavím výhodu jedinou, totiž možnost nahlédnout Bondyho divadelní texty bez předpojatostí nebo adorace kultovního básníka.

Nikoli hry

Výbor her Egona Bondyho je součástí ediční řady, zaměřené na autorovy dosud nepublikované texty. Ty divadelní jsou s ohledem na rozsáhlou básníkovu tvorbu zvláštností a budou nejspíš určeny zapřisáhlým bondyovcům. Pro náruživé ctitele dramatické literatury, k nimž počítám i sebe, se Bondyho divadelní texty mohou stát příležitostí k uvědomění si hlubších tendencí v české společnosti a v kultuře druhé poloviny dvacátého století. Přesto se zdráhám používat pro ně označení hry.

Jedenáct textů, které výbor přináší, psal Bondy v kratičkém období let 1968–70. Pro porozumění a ověřování si principů dramatické tvorby to byl žalostně krátký čas. Nadto bylo za Bondyho života inscenováno pouze jediné dílo – Nic jsem si nemyslel provedlo divadelní sdružení Orfeus Radima Vašinky v roce 1969.

Experti a ministryně

Co je na Bondyho textech zajímavé a čím přesahují dobu svého vzniku, jsou témata a jejich obsedantní opakování. Po nedávné vlně coolness dramatiky na českých jevištích ztratila řada z nich na provokativnosti, přesto se domnívám, že zasluhují obsáhlou analýzu. Ne však estetickou, nýbrž antropologickou. Po přečtení dobré poloviny z nich se totiž začne vkrádat myšlenka, že všechny autorovy katastrofické a fantaskní vize pramení z traumatu jediného dějinného okamžiku. A to nikoliv v přelomové době, v níž je autor psal, ale v letech padesátých. Skrze toto trauma lze pak porozumět i zavilosti Bondyho politické satiry nebo až křečovité obscénní sexualitě. A jedno se těmto textům rozhodně upřít nedá: autor v nich postihuje nejen brutálnost poválečného období, ale se senzitivitou vizionáře i zmrtvělý a zmarněný čas následujícího normalizačního dvacetiletí.

V burleskních vizích dovádí ad absurdum likvidaci přirozeného světa přetechnizovanou a totalitní společností. Lidé i zvířata jsou u Bondyho deformováni operacemi, chemikáliemi nebo jaderným zářením. Experimenty se provádějí na těle i na duchu. V metafoře Ministryně výživy o centralisticky plánované a řízené výrobě potravy se děsí pokusů na zvířatech, v Návštěvě expertů pokusů s metodami mučení politických vězňů. Cílem těchto zpředmětňujících manipulací s živými bytostmi je pouhé udržení politické moci a blahobytu vyspělé civilizace. Vedle těchto katastrofických scénářů obsahuje výbor texty postapokalyptické (Jednou odpoledne, Jednou v noci), v nichž se, v duchu inverzně pojaté darwinovské evoluční křivky, ocitáme v předcivilizačním počátku, kdesi na planetě opic.

Vážně. Crazy

Slabinou a záludností textů je, že zpředmětňující a odcizený vztah k realitě prosákl i do způsobu, jakým Bondy své vize vyjádřil. Nejmarkantnější je to na řeči postav. Ty zpravidla někde, lhostejno kde, posedávají a referují o svých názorech. S dramatickou, to jest jednající řečí se u Bondyho nesetkáme. Jako kdyby autor chápal dramatický dialog pouze jako distribuci replik mezi předem určené postavy. Vlastně se jedná o postup manipulativní, při němž autor nakládá s postavou jako s objektem. Racionální zacházení s postavami a jejich řečí, se vztahy mezi nimi a se situacemi prozrazují některé Bondyho scénické poznámky. V Návštěvě expertů vpisuje doporučení hrát text buď stoprocentně vážně nebo jako crazy komedii, v Nic jsem si nemyslel navrhuje hrát všechno vážně a opravdově.

Dominance ratia začne být srozumitelná, pokud se čtenář prokouše k textu Kdekoliv v současnosti. Autor v úvodu popsal genezi jeho vzniku: první obraz je záznamem snu, navíc pořízeným v nemoci. V něm se Bondy odvážil vpustit do svého psaní podvědomí, a díky tomu lze sledovat situace i vztahy mezi postavy. Bondy nekonstruuje, pouze zaznamenává, co viděl a slyšel (ve snu). Druhý obraz téhož textu byl již napsán ve stavu „střízlivosti“, autor se vrací k racionálně konstruovanému dialogu, který postrádá dramatické napětí, a tím i základní divadelní vzrušivost.

Řeč nepřítele

Bondyova racionálnost se dá opsat i jinými způsoby. Pokud se všechny postavy vyjadřují v obdobném orálním gestu, jsou v jistém smyslu monologické a opět totalitní. Aby se texty mohly stát hrami, chybí v nich k mluvení protipól, totiž naslouchání a s ním spojená odpověď na vyřčené. Dialogy bezděčně připomínají mužský hospodský dialog, ve kterém jsou zpravidla řešeny ony „velké věci“ tohoto světa. A tak v jungovském pojetí chybí textům anima. Empatický postoj – opět ve smyslu protipólu ke konstruující racionalitě. Tato absence je nejcitlivější u textů Jednou odpoledne, Jednou v noci, jejichž ženské hrdinky se projevují jako jacísi ženochlapi.

Zůstává pro mne nadále otázkou, a zdůrazňuji, že antropologickou, zda lze o totalitní společnosti mluvit jejím jazykem. Zda lze zobrazit zničení přirozeného světa a zároveň nezničit vlastní řeč. Z Bondyho textů na mne vane jakési chladné bezčasí: ministryně zůstává ministryní navěky, podobně jako byl kdysi „navěky“ instalován reálný socialismus.

Na závěr mám ještě potřebu polemizovat s editory výboru Lenkou Jungmannovou a Radimem Kopáčem. Domnívám se, že výbor, který čtenářům předložili, přináší materiál historický. Editoři se rozhodli řadit texty podle tematické příbuznosti. Pro orientaci čtenáře by bylo užitečné u každého textu přehledně uvést datum jeho vzniku a naznačit tak případný vývoj Bondyho divadelní tvorby.

Autorka je doktorandka na katedře divadelní vědy FF UK.