Záplavy protekly

…rozvíjí podle určitých principů. Rozvíjí se sama ze sebe, podle svých vnitřních zákonitostí.

Autorka v záplavě motivů

Hra vzniká z prvotního nápadu, návrhu, inspirace. V lepším případě z motivu, který autora/autorku bytostně zajímá. Záplavy Alice Nellis takové motivy rozhodně nepostrádají. Vzniká ovšem opačný problém: je jich příliš mnoho a jsou příliš dílčí. Autorka je klade lineárně za sebou, místo aby je nechala vyrůst jeden z druhého. V horším případě jich využívá pro zatraktivnění situací, mechanicky a utilitárně.

Takový vnější motiv představuje samotné televizní zpravodajství o průběhu záplav v hlavním městě. Záplavy působí jako kulisa a do děje, jehož osou je partnerská krize ústřední dvojice, Terezy a Petra, fakticky nezasahují. Záplavy nejsou podnětem k otevření jejich krize. Stejně tak by jako počáteční rozbuška mohl fungovat příjezd nečekaných hostů (zde sestra Miriam s manželem Adamem), návštěva neznámého (zde evakuovaný neslyšící Tomáš) nebo koneckonců jakákoliv jiná varianta kácení višňového sadu. Autorka má potřebu vytvářet zázemí svého příběhu dílčími motivy, jako by jí nestačil sám o sobě a dostatečně ji nevedl. Potřeba dovysvětlovat, doilustrovat hru nebezpečně poznamenává i řeč postav.

Dalším z četných motivů hry je trojí nevěra, zobrazená v různých časových vrstvách: současná Petrova, nedávná nevěra sestry Miriam a dávná matčina. Objevuje se i motiv povahové rozdílnosti sester a jejich letitá rivalita, charita v době záplav, neporozumění si s rodiči (i skrze postavu Tomáše), vzpomínka na pionýrské dětství v časech normalizace, problematický vztah k hudbě, těhotenství, hodokvas v době moru (respektive dva mejdany v mezní situaci katastrofální události) a nakonec ještě motivy svědomí a odvahy vstoupit do neznámé budoucnosti. Tím však výčet není rozhodně vyčerpán a tuto různorodost spíná pouze omezení okruhu hlavních postav prakticky na jednu rodinu.

Pokud Alice Nellis v Záplavách něco postrádá, pak je to cit pro tvar, pro kompozici. Různorodé motivy rozlamují příběh, situace i jednání postav. Nové a nové atributy nechává autorka vyplouvat na povrch, na kterém ulpívají jako další, barevnější kulisa příběhu. Pod novým nátěrem se ztrácí ten předchozí, místo aby mu přidával na tónu. Možná jsou tato vrstvení a zahušťování reality funkční ve filmu, v divadle ale zážitek tříští a rozmělňuje tam, kde divák očekává napětí.

S tím souvisí i ne nepodstatný rys, který ve hře formuluje hlavní postava Tereza („Já nenávidím tajemství.“) a který charakterizuje celé Záplavy. Moment utajení je nutnou součástí divadelních textů, v nichž se vyjevuje cosi z historie postav. Dramaticky a katarzně účinkuje právě chvíle odtajnění, v níž se uvolňuje napětí, jež postavy do toho okamžiku svazovalo. V Záplavách právě jeho pulsování a následné uvolňování povážlivě chybí a s ním i dramatičnost textu.

Televizní režie

Za nejpodstatnější kvalitu hry je pak třeba považovat vtipnost a úsečnost některých dialogů a jízlivý tón, který postavy uplatňují nejen vůči svým protihráčům, ale též vůči sobě. Této kvality si je Nellis jako režisérka vědoma. V jinak televizně civilní inscenaci vyznívají ironické útoky proti sobě samým a svým životním neúspěchům jako ostrůvky ozdravného smíchu. Jinak se ovšem inscenace odvíjí v konverzačním tónu a uspěchaném řečovém tempu. Výše zmíněné různorodé motivy protékají divákovi mezi prsty, nevrývají se do paměti výraznou dramatickou akcí.

Pokud má uvedení dramatické novinky posloužit, aby divák odhalil kvality nebo problematičnosti textu, pak v této inscenaci se jasně ukázalo, že motivická rozbíhavost Záplav je při vší snaze herců neuhratelná. Režisérka navíc přispěla k jejich další nivelizaci aranžováním většiny situací na gauči nebo kolem něj. Usazení herců na jedno místo rozhodně neprovokuje k bohaté gestice nebo k expresivnějšímu herectví. Že je však možné text Záplav barvitě rozžít, dokazuje kreace Magdalény Sidonové (Tereza) při hře na housle. Sidonová zde skrze skřípot houslí metaforicky, zástupně, povýtce divadelně vyjadřuje svůj vypjatý vztah k sestře Miriam. Bohužel tento moment zůstal v inscenaci ojedinělý.

Četnost motivů komplikuje situaci, jak už bylo řečeno, pochopitelně nejvíce hercům. Umělé skládání rozmanitých částí v celek postavy jim de facto zabraňuje vytvořit figuru plasticky a vrstevnatě. Stavba hry nepodněcuje k výraznější herecké kreaci, byť se výkonům vlastně nedá nic vytknout.

Za zmínku stojí ještě jednoduché a efektivní řešení proměn časových a snových rovin (scéna Martin Černý). Současná realita roku 2002 se mění ve vzpomínku prostým prosvícením zadní kulisy obývacího pokoje s využitím designu sedmdesátých let.

Vlastně o nic nejde

S textem a inscenací Alice Nellis povážlivě proniká na české jeviště to, co bylo možné sledovat doposud převážně v kinematografii a produkci České televize, totiž vyvažování seriózně míněných témat líbivou a odlehčující banalitou (trend nastartovaný Hřebejkovými Pelíšky). I v divadle se začíná považovat za samozřejmé, že problematickým nebo smutným příběhům je třeba pomáhat ke snadnější konzumaci.

V případě prestižního Divadla Na zábradlí jde pochopitelně o pseudořešení. A v případě Alice Nellis je škoda, že došlo ke zpovrchnění témat, která do české společnosti vnáší generace třicetiletých a která jsou autorce, alespoň soudě podle její dosavadní tvorby, nejbližší.

Autorka je doktorandka na katedře divadelní vědy FF UK.