Oféliin hlas

Nedávno vyšla v Madridu vaše kniha lyrických próz Oféliin hlas. Stačí letmé nahlédnutí do jejích stránek, abychom si povšimli, že je těsně spjata s českým duchovním i hmotným prostředím. Mohla byste nám přiblížit povahu tohoto díla a z čeho se zrodilo?

Oféliin hlas je kniha, která se rodila dlouhých dvanáct let. Je svědectvím o mém vztahu k básníku Vladimíru Holanovi. Píši v ní o svém setkání s ním a s jeho poezií, a bylo to nejvýznamnější setkání, které se událo v mém životě, stejně jako všechno, co z tohoto setkání vzešlo, bylo tím nejzávažnějším, co jsem zažila.

Předtím, než jsem poznala Holanovu poezii, jsem sama jako básnířka prošla velkou krizí: přestala jsem psát. A Holanovy verše mi vrátily dar básnického slova. A tak v této své knize hledám a odkrývám okolnosti, situace a pohnutky, které k tomu vedly. A zjišťuji, že jsou ukryty v mém dětství. Ve skutečnosti všechno v člověku vychází z dětství, pak se to rozvíjí a pokračuje. Je to příběh dívky, uzavřené v zahradě, která cítí nebo tuší, že někde jinde je jiná bytost, uzavřená nebo uvězněná ve svém světě, neznámém světě. Až z Holanových veršů jsem pochopila, jaká obrovská síla soustředění vyvěrá z takového uzavření, z takové samoty. A jak je možné z jednoho místa, z jednoho bodu nazřít a uchopit jiná místa a jiné světy, nikdy neviděné. To byl vlastně prožitek mého dětství, který jsem si do této chvíle neuvědomovala. Holanovy verše mi pomohly pochopit mé vlastní dětství, ono tušení spřízněnosti a souvztažnosti s něčím jiným, co jsem přitom já sama.

Objev Holanových veršů byl pro mne jako prozření. Strávila jsem rok četbou jeho knihy Noc s Hamletem a jiné básně v překladu Guillerma Carnera a Josefa Forbelského, to bylo v letech 1970 a 1971. A rozhodla jsem se poznat autora těch veršů. To už jsem věděla, že žije v izolaci, v jakémsi dobrovolném vězení, a že kromě několika málo přátel k sobě nikoho nepouští. Napsala jsem báseň – první po dlouhé odmlce, připsala jsem ji Holanovi a poslala jeho českému překladateli do španělštiny. Ten ji přeložil do češtiny a předal mu ji. Tak se zrodilo první pouto, první kontakt mezi námi. Holan mi poslal svou knihu, bylo to znamení, že se můžeme setkat.

Navštívila jsem ho poprvé v roce 1975, pak v letech 1977 a 1979. Ale všechna naše setkání byla taková nejasná, záhadná. Uvědomovala jsem si, že se něco děje, že jeho vztah ke mně je rovněž velice silný – nejen můj k jeho poezii –, ale zároveň velice zvláštní. Až mi dali jeho knihu Noc s Ofélií a já pochopila, o co jde. Holanova Ofélie je z Barcelony, jako jsem já, podnikne cestu do Čech, aby poznala Máchu, a prožívá věci, které jsem i já v životě prožila. Jenže Holan tuto knihu napsal dřív, než mě poznal, než se vůbec dozvěděl o mé existenci, a dřív, než jsem se já pokusila navázat s ním nějaký kontakt. Ale bylo to v době, kdy jsem už celý rok četla jeho Noc s Hamletem. Připadalo mi to tak nepochopitelné a tak neobyčejné, že mi trvalo dvanáct roků, než jsem našla způsob, jak tuto zkušenost vypovědět.

Vzniklo několik verzí – nejprve souvislý text mého vyprávění, pak jsem je proložila množstvím básní, pak jsem je zase všechny vypustila... Až jsem našla formu, která mě uspokojila. Vyprávění blízké lyrice, které přerušují básně. Některé jsou moje, ale je jich málo, víc je Holanových, které dávají nahlédnout do jeho osobnosti. A to vše na pozadí krajiny. Krajiny z Pedralbes, kde jsem prožila své dětství, a Prahy, kde se odehrávala má setkání s Holanem.

Je pro vás Praha stále stejné město, nebo cítíte, že se změnilo?

S městy je to jako s lidmi. Mění se v čase, ale něco v nich zůstává stále stejné. Pro mne je důležitý první dojem. A tak, když se dnes procházím po Praze, uvědomuji si, jak se změnila, ale zároveň v ní vidím a cítím to město, jakým byla, když jsem ji poznala poprvé.

Vaše pobyty u nás byly různě motivovány, měly odlišnou tvář i dobu trvání. Který se vám nejvíce vryl do paměti?

Myslím, že si vybavuji zřetelně všechny své návštěvy Prahy. Snad proto, že pohnutky, které je vyvolaly, byly vždy stejné: poezie a láska. Má první cesta do Prahy byla vedena touhou poznat Vladimíra Holana, jehož verše změnily můj život. Byl to krátký pobyt, ale prožila jsem ho v jakémsi oslnění. Setkali jsme se v době, která byla pro nás pro oba těžká, i když u každého z jiných důvodů. Touha porozumět plně a bezprostředně všemu, co Holan píše a co říká, a moci to převést do mého jazyka, do španělštiny, byla tak silná, že jsem se rozhodla naučit se česky.

Proto následující dvě, vlastně tři návštěvy Prahy už měly trochu odlišnou podobu. Znovu jsem měla možnost setkávat se s Holanem, ale taky jsem chodila na univerzitu, na kursy českého jazyka a české literatury v letní škole slovanských studií. Stala se ze mne znovu studentka a moc ráda na to vzpomínám. Mé procházky po Praze už byly jiné, začínala jsem se cítit a chovat, jako bych sem patřila. Ty studijní pobyty byly nádherné, bylo v nich dobrodružství poznávání – nových míst, nových lidí, nové kultury.

Další návštěvy, už v devadesátých letech, se uskutečnily na pozvání Univerzity Karlovy. Při první z nich jsem četla na filosofické fakultě své básně, při druhé jsem přednášela o současné španělské poezii. Byla to zase změna: roli studentky jsem vyměnila za roli profesorky. Významná pro mne byla návštěva, k níž došlo v říjnu roku 2000. Tehdy jsem přijela do Prahy, abych na Pražském hradě převzala z rukou prezidenta Václava Havla státní vyznamenání za zásluhy v oblasti české kultury a česko-španělských vztahů. Chvíle, kdy jsem medaili přebírala, se mi vryla hluboce do paměti. Byla jsem vzrušena a dojata celkovou atmosférou – místem, kde se akt konal, osobou, která mi vyznamenání předala, i skutečností, že léta mé překladatelské práce a mého úsilí byla takto oceněna.

Kromě Holana jste přeložila díla mnoha jiných českých autorů, mnohdy dost vzdálených jeden druhému. Jaká byla v tomto ohledu vaše tvůrčí překladatelská zkušenost?

Má zkušenost s českou literaturou byla pro mne jako překladatelku zásadní. Už předtím jsem přeložila mnoho děl z řady jazyků. Ale nyní jako bych odkryla podstatu překladu. Často jsem dotazována, jak těžké je přeložit ten či onen text a zda je vůbec překlad možný. Vždy místo odpovědi uvádím jako příklad Holana a Seiferta. Holanovi je nesmírně obtížné porozumět, je to boj o proniknutí k významu slov a vět, ale když se to podaří, sdělení, jehož jsou nositeli, je tak silné samo o sobě, že překlad musí být dobrý a ztráty jsou minimální. Naproti tomu u Seiferta je zapotřebí vynaložit velké úsilí, aby se překladateli podařilo osvojit si jeho melodii, a přesto v něm vždycky zůstane pocit křivdy spáchané na básníkovi, nebo alespoň dluhu vůči němu. Udělala jsem antologii sto padesáti Seifertových básní, ale přeložila jsem jich na šest set, abych opravdu mohla vybrat ty nejzdařilejší překlady. S Holanem se mi nikdy nic podobného nestalo. Když přeložím jeho báseň, zdá se mi, že vždy komunikuji s autorem i se čtenářem.

Napadá mě v této souvislosti, že být zprostředkovatelem mezi rozlehlým hispánským světem, který má velice dlouhou a mnohovrstevnatou kulturní tradici, a literaturou malé středoevropské země, psanou slovanským jazykem, je dost ojedinělý jev. Mají vaše překlady ohlas, který by vás uspokojil?

Je to zajímavé, ale vždy mě překvapí, jak jsou mé překlady přijímány. Tak především – pozoruhodný je zájem nakladatelů, zejména pokud jde o Holana. Stále po mně chtějí další a další překlady. Ale také španělští spisovatelé a básníci jsou zaujati jeho osobností. Byly o něm napsány stovky básní, jedna dokonce o mém vztahu k němu, to mi připadá neuvěřitelné. Holan je také postavou jednoho románu. Ve Španělsku existuje téměř jakýsi kult Holana. Také Orten velice zaujal. Přeložila jsem jeho Deníky a stále mi píší čtenáři, na které udělaly velký dojem. A dokonce ve španělsky mluvící Americe mě znají především jako překladatelku českých básníků, daleko víc než jako básnířku. Pro mne je to všechno velkým zadostiučiněním, posiluje to ve mně víru, že to, co dělám, není zbytečné. Že to pro někoho má smysl.

Básnířka, prozaička, kritička a překladatelka Clara Janésová se narodila v Barceloně, v katalánské rodině s dlouhou kulturní tradicí. Studovala na univerzitách v Barceloně, v Pamploně a na pařížské Sorbonně, kde získala doktorát filosofie. Od poloviny šedesátých let žije v Madridu, je rozvedená, dcera Adriana je sochařka.
Svou první básnickou sbírku Pokořené hvězdy vydala v roce 1964. Dnes je autorkou třiadvaceti básnických knih, tří románů, jednoho souboru povídek, několika knih esejů, biografií a pamětí. Spolupracovala s velkými španělskými výtvarníky a hudebními skladateli (například se podílela na plaketě sochaře a malíře Eduarda Chillidy, napsala libreto k opeře o svatém Janu z Kříže). Velice rozsáhlé je její překladatelské dílo. Překládá z angličtiny, francouzštiny, perštiny, turečtiny. A z češtiny. Vydala dvanáct knižních titulů z tvorby Vladimíra Holana, výbory z dalších avantgardních básníků – Seiferta, Nezvala, Halase a Ortena, Legendu o sv. Kateřině, Máchův Máj, román Requiem Jaroslava Durycha, eseje a dramata Václava Havla, prózy Hrabalovy, Klímovy, Kratochvilovy. V současné době je nejvýznamnější překladatelkou české literatury do španělštiny. Získala mnoho ocenění za svou básnickou a prozaickou tvorbu, v roce 2000 španělskou národní cenu za překladatelské dílo. V loňském roce jí španělský král Juan Carlos udělil zlatou medaili za přínos k rozvoji umění. Ale žádná z těchto informací nepostihuje skutečnou osobnost této ženy. Kdybych se pokusila ji nějak charakterizovat, zmínila bych především její osobní charisma. Její zjev, podmanivé oči a zvláštní, jímavý hlas. To jistě zčásti vysvětluje obrovský ohlas, s jakým přijímají posluchači recitály jejích básní – a není to snadno přístupná poezie. Myslím však, že kouzlo její osobnosti spočívá ještě v něčem jiném. Clara Janésová má dar proměňovat věci kolem sebe – odkrývat jejich netušené podoby, anebo naopak: zahalit je oparem tajemství. A má vzácnou vnitřní kázeň a sílu. Vůli k bytí, kterou dokáže dát i těm, jež potkává.

­–hv–