Historik, který nešel s dobou

Mezníkovy memoáry jsou především svědectvím o životě člověka, který byl od roku 1948 zásadním odpůrcem komunistického režimu a dokázal si za svým přesvědčením – za cenu nemalých osobních obětí – po celých čtyřicet let stát. Mezi českými historiky bychom podobný osud hledali jen obtížně.

S únorem se nesmířil

Jaroslav Mezník se narodil v roce 1928 v Bratislavě, ale život spojil s Brnem, kam se rodina přestěhovala v roce 1938 z Užhorodu (jeho otec byl viceprezidentem Podkarpatské Rusi, za války zahynul ve vyšetřovně Gestapa). Navzdory svému „buržoaznímu původu“ byl v roce 1948 přijat na brněnskou univerzitu, kde vystudoval historii a archivnictví. „Únor 1948 byl pro mne velmi tvrdou ranou, s kterou jsem se nikdy nesmířil,“ píše autor a neskrývá, že někdy měl o svém postoji pochybnosti: „souvisely s tím, že jsem byl zastáncem sociální spravedlnosti, kterou komunisté hlásali, přičemž mé sociální cítění bylo umocňováno komplexem člověka, který pocházel z bohaté rodiny...“.

Po studiích Mezník narukoval k technickým praporům do ostravských dolů a v letech 1953–1956 pracoval v archivu v Janovicích u Rýmařova. Období od druhé poloviny padesátých do počátku sedmdesátých let, kdy působil v Historickém ústavu ČSAV, bylo do roku 1989 jediným, kdy se mohl plně věnovat historickému bádání. Vytěžil z něj především knihu Praha před husitskou revolucí, o níž specialista na toto období Petr Čornej napsal, že je „noblesní vědeckou polemikou se stalinským výměrem husitství“ (Dějiny a současnost 3/2006). Dokončena byla v roce 1969, vyjít však mohla až o dvě desetiletí později.

V roce 1968 vstoupil Mezník do socialistické strany a snažil se ji společně s dalšími aktivisty vymanit z vazalství k vládnoucí státostraně. V politické činnosti pokračoval i po roce 1969: rozšiřoval letáky, distribuoval samizdat a vypracoval s kolegy Malý akční program Československého hnutí za demokratický socialismus. To normalizační režim považoval za „podvratnou činnost“ a odsoudil Mezníka na tři a půl roku do vězení. V letech 1972–1974 si nakonec odseděl bez pěti týdnů tři roky. Po návratu z vězení se znovu zapojil do opoziční činnosti, podepsal Chartu 77 a patřil k předním organizátorům nezávislého intelektuálního života v Brně. Do změny režimu pracoval jako skladník v podniku Transporta.

Doba v odstínech šedi

V dnešní veřejné debatě o době komunistického režimu převládá určitá schematičnost. Jaroslav Mezník však dobře ukazuje, že tehdejší dobu nemůžeme vidět černobíle, ale v mnoha odstínech šedi. Zatímco dnes jsme náchylní k pojmům jako „komunista“ či „konfident StB“ přiřazovat téměř automaticky záporné znaménko, Mezník ve svých pamětech vždy rozlišuje mezi „fanatickými komunisty“, „komunisty, před kterými se dalo mluvit“, „komunisty, na něž si bylo nutno dávat pozor“ či těmi, kteří jen „byli u komunistů“. Přiklad: Jeho partnerka a pozdější žena byla členkou KSČ, přesto podporovala disidentské aktivity. Podobně je tomu s agenty StB: autor se tomuto tématu nevyhýbá a mnohdy se snaží popsat a pochopit motivaci, která ke spolupráci s komunistickou tajnou policií vedla (jedinou výjimkou je hojně zmiňovaný kolega František Spurný, o jehož činnosti pro StB autor mlčí).

Další zavedené klišé říká, že disidenti sedmdesátých a osmdesátých let tvořili uzavřené ghetto. Možná, že pro některé osoby to platilo, ale rozhodně ne pro Mezníka. V době své opoziční činnosti udržoval velmi široké a bohaté přátelské a rodinné styky s lidmi, kteří neměli s disentem nic společného. „Neměl jsem vůbec pocit, že bych byl jako disident uzavřen v ghettu,“ píše. Jiný dnes málo pochopitelný paradox je z padesátých let: režim dobře rozpoznal, že Mezník asi nebude patřit mezi jeho největší příznivce, a poslal jej za trest na vojnu do ostravských dolů. Za práci na šachtě mu ale vyplácel skoro pět tisíc měsíčně, což tehdy byla obrovská suma – více než třiapůlnásobek toho, co bral později jako archivář.

Otevřenost, s níž Mezník popisuje své zápolení s režimem, bere dech. O „zlé době“ univerzitních studí na přelomu čtyřicátých a padesátých let píše: „Člověk musel při některých seminářích a přednáškách poslouchat řeči, s nimiž naprosto nesouhlasil, a nemohl se ozvat. Prostě jsme se museli hrbit. Snažil jsem nedopouštět se skutků, za které bych se musel stydět, ale vždy se mi to nepodařilo – strach byl příliš velký.“ Jako skutky, za které se stydí, pak uvádí, že jednou pozdravil nějakého komunistického vyučujícího „čest práci“ a že se neodvážil vzepřít požadavku, aby podepsal kondolenční listinu k úmrtí Stalina. Kdyby podobnými skrupulemi tehdy trpělo více lidí, mohly naše dějiny vypadat úplně jinak!

Líčení opozičních aktivit v sedmdesátých a osmdesátých letech vyniká střízlivostí: nenajdeme tu žádnou stopu po patosu či heroi­zaci. Naopak autor jako by cílevědomě svou aktivitu strhával z výšin na zem. Tak mezi motivy, proč se zapojil do opozičních aktivit, uvádí i to, že se ocitl v obtížné životní situa­ci, která byla dána nejistotou v zaměstnání a zhoršujícím se vztahem s tehdejší manželkou: „Za těchto okolností bylo pro mne velmi cenné stýkat se s lidmi, s nimiž jsem si rozuměl.“

Když vzpomíná na své vyšetřování a soud, vyvstávají mu na mysli především chyby, kterých se dopustil. „K mým chybám, tedy k tomu, že jsem vypovídal více, než bylo nutno, přispělo do jisté míry i to, že jsem historik a archivář. Bylo mi jasné, že historikové budou jednou shromažďovat zprávy o tom, jak se u nás vyvíjela situace po roce 1969, a přitom zkoumat i činnost lidí, kteří se proti režimu takzvané normalizace postavili. Přitom jedním z pramenů budou i protokoly o našich výsleších. Těžko jsem se proto bránil pokušení, abych nevypověděl všechno, co jsem věděl.“

Vzpomínky Jaroslava Mezníka charakterizuje také další nepřehlédnutelný rys. Zcela tu chybí jakákoliv známka zahořklosti či výčitek. Autor přiznává, že si zvykl na tovární prostředí a do Transporty chodil rád. Když měl na konci roku 1988 odejít do důchodu, zůstal ve fabrice alespoň na zkrácený úvazek: „zajímalo mne sledovat změny atmosféry mezi dělníky v době, kdy normalizační režim slábl, nemluvě o tom, že někteří dělníci mi s mou disidentskou činností přímo pomáhali“. O rok později byl kooptován za Občanské fórum do Federálního shromáždění, vrátil se zpět do Historického ústavu, z něhož byl vyhozen v roce 1972, a později se stal profesorem a děkanem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Mlčení kolegů

Čeští historici své vzpomínky příliš nezveřejňují – asi sami dobře vědí proč. Mezníkova výjimečnost dobře vynikne v kontextu ojedinělých memoárových textů jeho kolegů. Nabízí se srovnání s paměťmi Josefa Polišenského Historik v měnícím se světě (UK 2001) či Františka Kavky Ohlednutí za padesáti lety ve službě českému dějepisectví (Karolinum 2002). Polišenský své vzpomínky pojal jako úmornou přehlídku vlastních úspěchů, doplněnou povrchními portréty snad všech lidí, které kdy potkal. František Kavka je střízlivější, nicméně také on se vyhýbá nepříjemným tématům. Oba věnují svému vstupu do komunistické strany a další politické činnosti jen několik nepřesvědčivých vět a oba shodně promarnili šanci vysvětlit, proč se stali agenty Státní bezpečnosti a v čem jejich spolupráce spočívala.

Vzpomínky Jaroslava Mezníka jsou nejen skvělým svědectvím o životě člověka, který si dokázal po celou dobu komunistického režimu uchovat morální integritu, ale také důležitým pramenem pro pochopení doby, která je navzdory své časové blízkosti již pro velkou část především mladé generace velmi málo srozumitelná.    

Autor je historik; působí v Lidových novinách.