Securitas Imperii v novém balení

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) vydává tři řady publikací: edici Sešity o formátu 29 x 20 cm (13 svazků od roku 1999), v níž jsou publikovány delší studie, popřípadě rozsáhlejší soubory dokumentů; sborník Securitas Imperii doposud o formátu 23 x 15,5 cm (13 čísel, resp. 17 svazků od roku 1994), v němž byly publikovány především kratší studie; a konečně edici Svědectví (8 titulů od roku 2000), která přináší pelmel historických studií, vzpomínek a dokonce beletrie.

Sborník Securitas Imperii, jehož nové třinácté číslo vychází ve formátu doposud vyhrazeném ediční řadě Sešity, zaplňují až na výjimečné případy pracovníci oddělení dokumentace ÚDV. Příspěvky se týkají v širším slova smyslu problematiky bezpečnostních složek komunistického Československa. Ve starších číslech Securitas Imperii najdeme studie o struktuře různých částí represivního aparátu, jednotlivých kauzách, kterými se tento aparát zabýval, politickými procesy, odbojem proti režimu apod. Status pracovníků státního úřadu, který spadá pod Policii ČR, umožňoval od počátku dokumentaristům ÚDV dostat se k pramenům, které byly pro normální badatele z nejrůznějších důvodů nedostupné. Díky tomuto privilegovanému přístupu k dokumentům pracovníci ÚDV objevili a zveřejnili celou řadu zajímavých historických kauz, které zaujaly nejen odborníky, ale také média.

Setrvalým problémem většiny studií publikovaných v Securitas Imperii byla a je jednostrannost pramenné základny, redukované často na svazkovou agendu ministerstva vnitra, resp. státní bezpečnosti. Autoři mnohdy pomíjejí základní pravidla historického řemesla – kritiku pramene považují za nadbytečnou, ignorují dokumenty z jiných archivů i pamětníky, nedokáží si obstarat literaturu k tématu. Články se tak zpravidla vyznačují velmi malým odstupem od pramenů, popisností a chabou literární úrovní. Autoři také většinou nepřistupují k tématu jako historici hledající pravdu, ale jako dokumentaristé prahnoucí po důkazech o trestněprávní odpovědnosti. (Podrobný rozbor Securitas Imperii č. 7–10 vedoucí k těmto závěrům publikoval Karel Sieber v Soudobých dějinách č. 3/2003.)

Se změnou formátu se Securitas Imperii stává ze sborníku statí propagačním nástrojem vydavatele. Zhruba čtvrtina rozsahu je věnována popularizaci ÚDV a jeho činnosti. V době, kdy je stále častěji zpochybňována smysluplnost ÚDV jako policejního orgánu a sílí tlaky na zřízení „veřejnoprávního“ Ústavu paměti národa, který by agendu ÚDV částečně převzal, jde o pochopitelnou reakci. Její výsledek je však asi kontraproduktivní: čtenář je zahlcen množstvím údajů, které ho nikterak nezajímají a které lze u většiny institucí najít na internetu v rubrice výroční zpráva. (Např. s kým v zahraničí ÚDV spolupracuje, jaké připravil výstavy, kde všude jeho pracovníci přednášeli, jakých konferencí se zúčastnili a dokonce kterým médiím tiskový mluvčí odpověděl na otázky.) Kromě toho zde najdeme také informace o několika uzavřených či odložených případech, které ÚDV šetřil a které jsou k dispozici na jeho internetových stránkách.

Třinácté číslo Securitas Imperii naštěstí přináší také několik zajímavých textů. Patří mezi ně hned úvodní studie Petra Cejthamla nazvaná Bell aneb Příběh zrádce. Zabývá se fascinujícím životním příběhem poddůstojníka zpravodajské služby americké armády Glena R. Rohrera (1920–2003), jenž v roce 1965 požádal o politický azyl v Československu. Naprosto ojedinělý útěk přes železnou oponu v obráceném směru byl motivován osobními a rodinnými problémy dotyčného, který se stal pro československou StB kapitálním úlovkem. Během několika let systematického vytěžování prozradil strukturu a agenty americké vojenské zpravodajské služby, její metody a zejména principy detektoru lži, což StB umožnilo školit své agenty tak, aby detektor dokázali oklamat.

Ondřej Koutek popisuje v další studii doposud téměř neznámou akci s krycím jménem Evropa, kterou prováděla StB s různou intenzitou od roku 1959 až do pádu komunismu. Jejím cílem bylo identifikovat na československém území tzv. nelegály – agenty cizích rozvědek žijící pod falešnou identitou. Navzdory monstróznímu rozměru celé akce – prověřovány byly v průběhu let desetitisíce lidí – se StB nikdy žádného nelegála odhalit nepodařilo, přestože v několika případech tomu zřejmě byla blízko. V její síti uvízla místo toho řada osob, které se snažily kamuflovat svou činnost v době druhé světové války, včetně několika válečných zločinců.

Jiří Plachý líčí životní osudy Marie Mařincové, která se v roce 1941 provdala za vyšetřovatele kladenského gestapa Oskara Felkla. Zatímco její manžel byl po válce odsouzen k smrti a popraven, ona se stala agentkou StB a v roce 1971 se vystěhovala do Německa. Na základě jiných pramenů a především vyprávění samotné Marie Mařincové zpracoval tento příběh také Jiří Červenka v červnu vydané knize Šla s ním až k šibenici (Jiří Červenka – Gelton, Nové Strašecí 2006), takže čtenář má možnost srovnat výsledky dvou do značné míry jednostranných přístupů.

Jako aktualita byl zřejmě zařazen článek Jana Kalouse o incidentu v Jičíně, při němž opilý polský voják v září 1968 zastřelil dva československé občany a dalších několik zranil. Článek bohužel upoutá zejména naprosto nevkusnými fotografiemi obou mrtvých obětí v tratolištích krve.

Tak jako předchozí sborníky trpí i třináctka amatérským redakčním zpracováním. Editorka Pavlína Formánková se zřejmě domnívá, že textový program dokáže dělit slova v souladu s pravidly českého pravopisu a že fotografie není třeba před tiskem graficky upravovat.

Autor je redaktorem Lidových novin.