Kam zmizela spartakiáda?

Práce Jiřího Pernese Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století je v dobrém slova smyslu akademická: autor ji otevírá přehledem zpracováním tématu a definicí problému. Zjišťuje, že přestože o krizi komunistického režimu v padesátých letech již mnozí psali, exilovým publicistou Ivo Ducháčkem počínaje a třeba slovenským historikem Michalem Barnovským konče, nikdo se nepokusil vymezit, co pojmem „krize režimu“ přesně myslí. On sám pak tuto krizi definuje jako vážné ekonomické, sociální a politické potíže, které způsobily, že komunistický režim „nejen nebyl schopen dosahovat cílů, které si sám vytýčil – tedy nastolit sociálně spravedlivou beztřídní společnost, zvyšovat životní standard československého lidu a přispívat k růstu jeho kulturní a vzdělanostní úrovně –, ale dokonce se dostal do takové situace, že reálně hrozilo jeho vnitřní zhroucení…“. Krize pak podle Pernese měla sedm příčin: 1. neúspěch ekonomické politiky KSČ; 2. rozvrat zásobování potravinami a spotřebním zbožím; 3. pokles životní úrovně; 4. znepřátelení si většiny populace v důsledku masového teroru; 5. vykonstruované procesy hrající roli katalyzátorů krize; 6. rozčarování značné části řadových komunistů; 7. ztráta autorit – Gottwaldova smrt znamenající vyvrcholení krize.

Ve stínu Kaplana

Takto vymezenou „koncepci“ československé krize padesátých let se Pernes na zhruba sto padesáti stranách pokouší podložit empirickým materiálem. Činí tak se znalostí dosavadní odborné literatury a archivních dokumentů, používá také řadu pamětí a spíše ornamentálně pak analýzy a zprávy západních (rakouských, britských, švédských) a jugoslávských diplomatů působících v té době v Praze. Přes tuto nepochybnou erudici je však výsledný efekt poměrně skromný: padesátá léta Pernes nevykresluje nijak novátorsky a v podstatě – přes dílčí korekce – zůstává poplatný tradičnímu Kaplanovu výkladu (Kaplan je příznačně nejcitovanější osobou, a to častěji než Gottwald či Zápotocký). Pernesova koncepce krize padesátých let je navíc v některých ohledech jednostranná a v jiných zase rozporuplná.

Hlavním nedostatkem práce je to, že ponechává stranou některé zásadní problémy. Na prvním místě komunistickou ideologii a propagandu a jejich vývoj. Bez analýzy této „nadstavby“ můžeme jen stěží pochopit, k čemu v Československu od poloviny čtyřicátých let vlastně došlo. Podle Jiřího Pernese byla krize v tom, že režim nebyl „schopen dosahovat cílů, které si sám vytýčil“. Byly ale toto skutečně cíle těch, kteří se v únoru 1948 dostali k moci? Nenaletěl tu náhodou autor komunistické propagandě stejně jako miliony Čechů před šedesáti lety?

Zatímco první tři vzájemně související příčiny krize, které Pernes uvádí, lze jen obtížně zpochybňovat, následující jsou sporné, respektive autor je přesvědčivě nepodkládá fakty a argumenty. Vezměme si 4. bod – znepřátelení si většiny populace v důsledku masového teroru. Autor vychází z teze, že komunistická strana se v roce 1948 „těšila důvěře a podpoře převážné části československé veřejnosti“. Jako doklad uvádí výsledky voleb v roce 1946, volby v roce 1948, kdy možnost hlasovat bílým lístkem využilo jen 9,3 % voličů v českých zemích a necelých 14 % na Slovensku, a fakt, že v listopadu 1949 měla KSČ 2,6 milionu členů, tedy každého třetího dospělého. Komunistická strana a její režim skutečně měly – v českých zemích, ne už na Slovensku – podporu významné části populace. Nikoli ovšem „převážné“. V roce 1946 většina lidí volila jinou stranu než KSČ. Volby v roce 1948 v ovzduší strachu a šikany nelze považovat za bernou minci, navíc jednou z příčin „února“ byl pád volebních preferencí komunistů. A jestliže byl v roce 1949 každý třetí člověk komunista, pak jimi stále ještě dva lidé ze tří nebyli. Pernes dále pracuje s nepodloženou tezí o většinové podpoře komunismu, k postupnému odcizování režimu a „nejširších vrstev pracujících“ podle něj docházelo teprve postupně v letech 1950–1953 v důsledku hospodářských a sociálních problémů a masového teroru. Ovšem v souvislosti s ohlasy maďarské revoluce v roce 1956 hned zase bez odkazu na nějaký relevantní pramen píše, že lidí, kteří komunistický režim odmítali, „byla menšina“, což je podivuhodný výsledek šesti let odcizování.

Funkční divadlo procesů?

Podle Jiřího Pernese hrály roli katalyzátorů krize vykonstruované procesy, které stranu „destabilizovaly“ a znevěrohodnily v očích veřejnosti, a to i té její části, která doposud vládu KSČ „bezvýhradně podporovala“. Tato teze není „nesporná“, jak píše Pernes, ale naopak velmi sporná, protože existuje značné množství faktů, které podporují úplně opačnou tezi, totiž že politické procesy upevnily stranu i její režim. Vždyť politické procesy byly předně zločinem, jenž nutně sblížil pachatele, kteří si museli být vědomi, že, pokud neudrží moc ve svých rukou, neujdou trestu. A byly také divadlem, které mělo zastrašit a skutečně zastrašilo ty, kteří s režimem nesouhlasili. Soudě podle vydaných pamětí bývalých straníků, politické procesy, Horákovou počínaje a Slánským konče, otřásly důvěrou v režim u málokoho, snad s výjimkou Židů zaskočených antisemitským podtónem procesu se „spikleneckým centrem“, krize důvěry nastala až po Chruščovových odhaleních Stalinových zločinů na 20. sjezdu. Teze o destabilizaci KSČ politickými procesy by ke svému prokázání vyžadovala mnohem subtilnější a teoretičtější analýzu, v níž by se musel brát ohled na strukturu a dynamiku totalitní strany a její vazby na moskevské centrum, tedy to, čemu se Jiří Pernes vyhýbá.

Studie často klouže jen po povrchu, vrší většinou známá fakta, ale vyhýbá se jejich skutečnému rozboru. Například zákon o národním pojištění autor označí za „nejvýznamnější sociálně-politický akt“, který KSČ po únoru uskutečnila, věnuje mu však jen několik vět, které navíc zprostředkovávají pouze hodnocení historičky Lenky Kalinové, jež o tomto zákoně mluví jako o „úctyhodném díle“, které ztělesňuje „nadčasové ideály“. Skutečně by se tento zákon mohl stát „významným krokem rozvoje demokratické společnosti“, jak soudí Kalinová? A jak ovlivnil vztah obyvatel k režimu? Jiří Pernes si tyto otázky neklade. Podobně třeba první spartakiádě, která je jednou z klíčových událostí poloviny padesátých let a dá se na ní demonstrovat, jakým způsobem si režim přisvojoval a modifikoval jednu z tradičních národních demokratických tradic, jsou v knize věnovány všehovšudy tři věty. Po všech stránkách nedostatečné je pak zpracování pětistránkové kapitoly o upevňování režimu v letech 1957–1959, která působí dojmem, že byla napsána na základě jedné návštěvy v archivu, kde si autor objednal několik dokumentů s příslušným vročením.

Na objevnou práci o padesátých letech si budeme muset ještě nějaký čas počkat. Doufejme, že se do té doby trochu změní i etika vědecké práce a nakladatelského podnikání. V Pernesově knize jsou totiž bez uvedení zdroje přetištěny fotografie z archivu ČTK. V publikaci nalezneme dokonce i faksimile dokumentu z Národního archivu, který objevila Pavlína Formánková a publikovala v časopisu Paměť a dějiny. Jiří Pernes se ani neobtěžuje uvést článek Pavlíny Formánkové v seznamu použité literatury, což se už trochu podobá plagiátorství.

Autor je historik a redaktor Lidových novin.