Většina z nás má ještě v paměti dobu, kdy adjektivum „zelený“ bylo jen hanlivým označením. Vyjádřením nezralosti nejen u ovoce, ale také u lidí. Teprve na začátku sedmdesátých let začaly do veřejnosti, spíš do úzké než do širší, pronikat zvěsti o Římském klubu s jeho varováním před „mezemi růstu“, které, jak se později ukázalo, nejsou tím bezprostředním rizikem naší civilizace.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se ještě nehovořilo o zelených, ale o lidech s ekologickým myšlením i konáním, k němuž se hlásilo stále víc zejména mladých příznivců. Zelení přišli ke cti teprve po úspěchu tohoto hnutí u sousedů, zejména v SRN, kde se tak – budiž připomenuto – dostal do Spolkového sněmu i jeden z našich mladých krajanů. V tehdejším exilovém tisku bychom také našli vyjádření Václava Havla, že kdyby se měl rozhodovat pro některou z existujících evropských stran, byli by to Zelení.
Ve druhé polovině osmdesátých let se řada opozičně smýšlejících mladých lidí hlásila i k nezávislému mírovému hnutí, zásadně odlišnému od „bojovníků za mír“, ať profesionálních nebo svedených. A připomeňme si také popularitu církví, zejména katolické, třeba skutečnost, že manifest za svobodu náboženského přesvědčení, který obsahoval požadavek odluky církve od státu, podepsaly počátkem roku 1988 statisíce osob.
Později se ovšem ukázalo, že jak nezávislé mírové hnutí, tak vnější příklon k religiozitě byly do značné míry jen zástupnými projevy nesouhlasu s úřední ideologií. Někdejší obránci míru po listopadu 1989 snadno dospěli k přesvědčení, že riziko válečných konfliktů vzalo za své spolu s Varšavskou smlouvou, na odlivu sympatií k církvím se podílela jak mělkost vlastního náboženského cítění, tak uplatňování restitučních nároků církví, které výrazně přehlušovalo křesťanskou skromnost a vroucnost. Jeden i druhý opoziční směr byly do značné míry pouhým výrazem nechuti k dožívajícímu režimu, splněním vlastního závazku „naštvat bolševika“.
Na rozdíl od opozičního mírového hnutí a téměř explodujícího náboženského cítění byli obránci životního prostředí po Listopadu jen nepatrně poznamenáni někdejší potřebou zasahovat společenské uspořádání environmentálními stanovisky. Snaha čelit vadám systému podporou Strany zelených je však na pořadu dnes. Se všemi klady, ale také riziky dočasného, poněkud zoufalého východiska.
Stav ohrožení
Nástup Strany zelených, zatím jen v anketách, které naznačují výsledky voleb do sněmovny, nelze přehlédnout. Stačil už narušit konstrukce budoucího politického uspořádání a ve volebních štábech způsobil poplach, připomínající stav, kdy hráz proti povodni začíná prosakovat.
Stanou-li se zelení oním příslovečným jazýčkem na vahách, na kterou stranu se přikloní? Republiková rada Strany zelených svůj záměr naznačila: nepodpoří žádnou vládu, které by se zúčastnili komunisté (možnost méně než teoretická), ani vládu, která by byla závislá na tiché podpoře KSČM (možnost více než reálná).
Obavy zelených z komunistů lze chápat. Jsou sice méně oprávněné než například nechuť lidovců, které mnohaleté přebývání pod jednou dekou s KSČ muselo naplnit nelíčeným odporem, avšak protievropské a xenofobní rysy komunistů jistě není nutné hledat drobnohledem. Představa moderní politické strany, která by následovala opožděný a poněkud primitivní antikomunismus svého zatím jediného senátora, je ovšem poněkud scestná. Nebo je snad návrat komunistické totality dnes či zítra hlavním rizikem, na jehož odvrácení by měli zelení orientovat své úsilí?
Možná si zelení svou nejbližší politickou budoucnost představují jako ten či onen podíl na vládě, v níž budou podporovat záměry odpovídající jejich programu a oponovat těm, které ochraně životního prostředí, kvalitě života v jejich méně konzumním pojetí, odporují. Jde však o to, ve které z možných vládních sestav bude víc a ve které méně oněch nepřekonatelných rozdílů. Nebo, jinými slovy, kde se dá očekávat větší vstřícnost toho druhého, dominantního partnera? Strana zelených nemůže pouze přihlížet, jaká vláda se po volbách ustaví, protože to do jisté, patrně značné míry bude záviset právě na ní. Dá-li příležitost zastáncům krajního ekonomického liberalismu, bude mít víc, nebo méně příležitostí uplatňovat své pojetí kvalitního života?
Dvakrát měř a jednou hlasuj
Volební sympatie ke Straně zelených jako zástupný projev antipatií k pašalíku dosavadních stran je za dané situace určitým krokem do tmy. Snad sympatičtějším než příslušnost ke straně nevoličů, avšak rozvážné úvahy, již by si měl občan alespoň jednou za čtyři roky dopřát, snahy učinit pro sebe a pro všechny víc než jen plivnout současným politikům do polévky, v ní asi mnoho nebude.
Kritické hlasy tvrdí, že vedení zelených učiní všechno, jen aby se pár z nich dostalo do vlády. Můžeme tyto kritiky podezírat z pokrytectví, snad i ze závisti, přesto je nelze toliko oslyšet. Stínový box mezi špičkami SZ a ODS může svědčit jak o umírněnosti, tak o snaze ponechat dveře dokořán.
Způsob a cesta, pro které se v nadcházejících týdnech rozhodne, je suverénní záležitostí Strany zelených. Otázkou, která musí zajímat i pouhé sympatizanty, je však množství a velikost ústupků, které by tato strana musela učinit v nerovném koaličním partnerství s vyznavači trhu bez přívlastků. Pokud by výměnou za účast na moci mnoho z vlastního programu nezbylo a naopak by se bez valných potíží uskutečňovaly záměry zcela protikladné, nepochybně by na to reagovali jak ideově zaměření členové SZ, tak mnozí z těch, kdo jí dali svůj hlas ve snaze čelit politickému kšeftaření.
Ať Strana zelených chce nebo nechce, do politického směru, který zastupuje, je téměř geneticky vložena skromnost. Ochota omezit vlastní konzumní požadavky a nároky na pohodlí. Tedy cosi, co je v časech před volbami krajně nevhodné a co zatím patrně zůstane pod pokličkou, podobně jako skutečný cíl rovné daně. Pod pokličkou by však neměly zůstávat jiné stěžejní cíle zelených, týkající se zejména energetických zdrojů. Otázky kolem jaderné energetiky: je za těch či oněch podmínek přijatelná, nebo její negace patří k nezbytné výbavě zelených stran v celé Evropě? Také například omezení příspěvků na zdravotní péči kompenzované vyšším zdaněním energií musí přemýšlivého voliče vést k početní úvaze, která nebude zeleným příznivá.
Chtějí-li naši zelení konečně po sedmnácti letech naplnit své společenské poslání, pokud nehodlají zklamat své členy a sympatizanty včetně těch, kteří jejich prostřednictvím usilují o vyšší politickou kulturu, měli by již před volbami víc přihlížet k vlastním principům. Do té doby je ve vztahu ke Straně zelených namístě spíš opatrnost než podpis nevyplněné směnky.
Autor je historik.