Působivost výstavy fotoreportérů Antonína Kratochvíla, Martina Wágnera a Václava Vašků přesahuje sebestředné galerijní kruhy. Titul pro devadesát záběrů Modlitba za Černobyl převzali od Bělorusky Světlany Alexejevičové. Pojmenovala tak rozhovory se spoluobčany postiženými výbuchem reaktoru, napěchovaného 185 tunami jaderného paliva. Její kniha zaujala fotografy tím, že zlidšťuje bezkrevné statistiky důsledků tragédie z 26. dubna 1986. V tomto duchu také na vernisáži promluvili předseda Strany zelených Martin Bursík a docent teorie i praxe fotografování Aleš Kuneš.
Exploze ukrajinské elektrárny obnažila křehkost technické civilizace. V důsledku západoevropského zaměření zvýšené radiace sice padlo naprosté informační embargo Moskvy (až po třech dnech!), jenže zahlazování problému nálože s objemem tisíce hirošimských pum trvalo dál. Neuvěřitelně zní, že se sálající Černobyl dočkal evakuace teprve za osm dní. Hlasatel hlasnosti Gorbačov se k situaci veřejně vyslovil osmnáctý den po výbuchu! Ani v blízkém Minsku nebyla nasazena jódová protilátka, připravená ve vodárně pro případ atomové války. I proto dosáhl nárůst rakoviny v Bělorusku za poslední dvě dekády 40 %. A kvůli nadále tajeným informacím je v zemi jen 20 % dětí zdravých: jsou totiž krmeny potravinami kontaminovanými cesiem 137. Profesor Jurij Bandaževskij, který na příčiny nemocí upozorňoval, byl loni v srpnu po šesti letech propuštěn z běloruského vězení. Totalitní režim tím usiloval hlavně o zklidnění veřejného mínění v zahraničí.
Výstava o největší jaderné havárii na světě informační nouzí rozhodně netrpí. Trojice autorů se domluvila na společném vystoupení přímo při loňském fotografování. Měli k němu stejný důvod: spatřit následky katastrofy a podat svědectví o trvání dalekosáhlých rizik. Proto podřídili formu výpovědi sdělnosti. A z téhož důvodu se nezdá nutné detailněji bodovat estetickou osobitost příspěvků společné akci. Alespoň tolik: na pestrobarevný materiál vsadil jedině Vašků. K oživení celku to však stačí.
Ostřílený matador mezinárodní fotožurnalistiky Antonín Kratochvíl (1947) nazval svou třicítku snímků Krása v Apokalypse. To proto, že obrovská plocha tří tisíc kilometrů čtverečních se nechtěně změnila v přírodní rezervaci. A proč se Kratochvíl již podruhé vydal z New Yorku k epicentru záření, kam se normálně nesmí? „Když je to pro tebe důležité,“ míní, „tak to riziko na sebe vezmeš.“ Poprvé fotografoval v okolí Černobylu před deseti lety. Tehdy se ještě setkával s umírajícími lidmi, o nichž předpokládá, že mezitím dožili. Tím myslí třeba dívku, které by letos mělo být osmadvacet: při evakuaci ji nechali několik hodin čekat v ulici, z níž byl hořící reaktor přímo vidět. Snad i kvůli vzpomínce na ni Kratochvíla napadlo podívat se do bývalé nemocnice a znázornit ji z dětské perspektivy dvěma průhledy v dýchací masce.
Kratochvílovy vize působí nejnaléhavěji. Nicméně všichni vystavující zdolávají dokonalými zvětšeninami formátu 50 x 70 cm bariéru nepředstavitelna. Vašků a Wágner ji ve svých třetinách obcházejí délkou popisků. Vždyť na to, oč běží kolem Černobylu především, vlastně obrazy nestačí. Tak třeba sarkofág, čnící nad vyhořelým reaktorem, neprodyšně jen vypadá. A bývalý mluvčí Greenpeace Václav Vašků (1962) na tiskové konferenci poznamenal, že výpočty prozrazují rovněž chatrnost. Při zemětřesení o síle čtyř stupňů Richterovy stupnice by se prý plášť zřítil. Třebaže Vašků strávil v uzavřené černobylské zóně téměř dva měsíce, nemůže řadu souvislostí fotografiemi doložit. Zůstal odkázán na záznam viditelných stop události a zveřejnění obsáhlého článku v dubnovém Ekolistu.
Martin Wágner (1980) se obává, že vše skončí politováním životní kvality v zasažených územích, aniž by se ji podařilo zlepšit. Výstava však dělá, co může: chytá návštěvníky za srdce. A kdekomu možná dojde, že jsme nadále vydáni všanc lidem, kteří nemají představu o dosahu prostředků, s nimiž zacházejí.
Jádro černobylské tragédie spočívá v překročení pravomocí, čili v nedostatku odpovědnosti. Nedělejme si ovšem iluze, že se povaha řízení změnila. Fiasko vojenské mise v Iráku ukazuje, že ani současná generace rozhodujících činitelů nedospěla k přijatelnosti. Stará diagnóza Lawrence Ferlinghettiho zůstává pořád akutní. Bohužel: „svět je báječné místo k narození/ jestli vám příliš nevadí/ pár měknoucích mozků/ na vyšších místech“.
Autor je redaktor časopisu Fotograf.
Antonín Kratochvíl, Martin Wágner, Václav Vašků: Modlitba za Černobyl. Klášter řádu menších bratří – františkánů (Jungmannovo náměstí 18, Praha 1), 6. 4. – 6. 5. 2006.