Fotografování Josefa Ehma

Kurátor fotografické sbírky UPM Jan Mlčoch občas uvádí do Galerie Josefa Sudka fotografy spřízněné se slovutným mistrem ještě úžeji než generačně. Také nyní zařadil mezi exponáty doklady, že Ehma a Sudka vázaly důvěrné vztahy. Z vystavených podobizen je vidět, že se Josefové navštěvovali a jeden druhého opakovaně portrétovali... Nechybí ani vynikající Ehmova studie Josef Sudek (1947–48), zachycená ve Svatovítském chrámu. Při zobrazování katedrály se potkávali celá léta nejen tito dva fotografové. Sudek mezi všemi zářil schopností vidět duchovní námět jinak než funkcionalisticky. A Ehm nám ho zvěčnil v onom bytostném pohnutí, jež mu to dovolovalo.

Jan Mlčoch hradčanskými výstavními sondami soustavně doplňuje naši představu o tom, jak se kdysi utužovaly vazby osobností prosazujících uznání fotografie za umění. Byl to dlouhý a dlouho také nejednoznačný příběh, jenž měl po únoru 1948 co dělat přímo s existenční základnou fotografů z povolání...

Josef Ehm se fotografem vyučil a od ro­ku 1928 pracoval v různých komerčních ateliérech, zhotovujících především podobenky. Patrně měl vyšší ambice: přešel do propagačního oddělení královéhradecké Fotochemy. V roce 1934 ho povolali na Státní grafickou školu do Prahy. To byla tenkrát vrcholová pozice, z níž mohl ovlivňovat budoucí aktéry moderní fotografie. Jakmile k 1. únoru 1935 přeložil ministr osvěty ze Školy umeleckých remesiel v Bratislavě na pražskou grafickou školu fotografa Jaromíra Funkeho, utvořil s ním Ehm pedagogický tandem. V podstatě se názorově shodli a od válečného podzimu 1939 spolupracovali i při redigování měsíčníku Fotografický obzor. Snažili se časopis pozvednout z amatérské nenáročnosti k uměleckým sférám. Alespoň do té míry, jakou okolnosti dovolovaly. Prosazovali tvůrčí škálu od nové věcnosti k nadrealismu, vytvářeli a zároveň publikovali vlastní modelová díla. Sami byli podníceni internacionály avantgardy. Ehm neztělesňoval předvoj v pravém smyslu slova. Necharakterizují ho výstřelky, nýbrž solidnost. V hradčanské instalaci například zapůsobí Akt (1934), zatímco o dvanáct let mladší práce stejného žánru je až příliš závislá na předloze z dílny Mana Raye. I tak býval Ehm nositelem progrese: obzvláště za okupace se vyznamenal šířením zakázaných surrealistických obsesí. Mezi jeho později proslavené žačky patří třeba Eva Fuková a Emila Medková.

Když si roku 1933 Svaz československých klubů fotografů amatérů najal Mánes k insta­laci II. mezinárodního fotografického salonu v Praze, zúčastnil se jej spolu se svými žáky bezprostřední předchůdce Funkeho a Ehma Karol Novák, zakladatel našeho fotografického (a kinematografického) školství, chápaného z pozic přesahu řemesla. Přímou – a naprosto kontrastní – odpovědí na daný podnik se stala Mezinárodní výstava fotografie (1936). Teprve při ní došly práce pedagogů i žáků grafické školy patřičné konfrontace s mezinárodním výkvětem. Vždyť jména jako Man Ray, László Moholy-Nagy, John Heartfield, Raoul Hausmann, Alexandr Michailovič Rodčenko neměla ztratit na věhlasu. Pro Spolek výtvarných umělců Mánes organizovali průřez moderní fotogenií Funke, Sudek a další fotografové, kteří amatérské obzory dalece překonali. Od Josefa Ehma přijali na přehlídku čtyři fotografie, z nichž dvě zdobí rovněž recenzovanou výstavu.

Jan Mlčoch omezil záběr na Ehmovo rané dílo. K dispozici má menší prostor než při retrospektivě dvaašedesáti fotografových prací, zasahujících až do konce šedesátých let, kterou zpřístupnil na zámku Kozel u Plzně roku 1993. V osmnácti ukázkách vyniká Ehmův podíl na utváření moderní fotografie úderněji. Zakladatelské nasazení totiž autor nikdy nepřekonal. Snad o to ani neusiloval. Specializoval se na fotografování soch, památek či historiků umění, kteří o nich psali, popřípadě na portrétování kolegů ze Svazu československých výtvarných umělců. Ti oficiálně uznávali pouze užitou fotografii. Coby volné umění se zvětšeniny za Ehmova členství v organizaci, jež mu (přes změny názvu i politiky) zaručovala svobodné povolání, nesměly prodávat. Během čtyř dekád komunistické éry živily fotografy jedině zakázky. Sloupec Ehmem ilustrované literatury narostl do osmdesátých let věru mohutně. Monografie, jež mu vyšla v únoru 1961, poměrně reprezentativně svědčí o fotografově námětovém rozpětí. Co poněkud zavadlo, je předmluva Jiřího Mašína: „Ehm není metafysik,“ napsal před pětačtyřiceti lety dotyčný historik umění se záměrem autora chválit. Zůstává-li však sudkovský odkaz pronikavější, je to právě tím, že k metafyzičnosti dosáhl.

Autor je redaktor časopisu Fotograf.