Konečně je tu kniha o Anně Fárové, historičce umění, která se specializovala na tvůrčí fotografii a od padesátých let prosazovala názor, že toto médium umožňuje vrcholové duchovní projevy.
Anna Fárová (nar. 1928 v Paříži) rozeznávala různorodý esprit fotografů už v dobách, kdy se jejich práce nesbíraly a nepublikovaly ani tak kvůli posvěcení autorstvím, jako spíše z praktického hlediska námětů. V recenzované knížce vyznívá coby osobnost, jež je typem své inspirovanosti blížencem tvůrců, jimiž se zabývala. Fotografická díla se naučila zasvěceně interpretovat také díky mateřštině, jíž je francouzština. V ní prý nalezla lepší výrazivo, než jaké skýtá čeština. Od otce, muzikologa Miloše Šafránka, získala vlohy ozřejmit ono tajemství umění, které se zraku skrývá. Náročnost práce Anny Fárové posílila autoritu celého, dnes již zavedeného oboru umění.
Posledním večerem ledna 1949 začal pro budoucí teoretičku životní vztah se surrealistickým výtvarníkem Liborem Fárou (1925–1988), otcem sochařky Isabely (1961) a fotografky Gabiny (1963). Právě partner orientoval svou vyvolenou na fotografii. Odhaloval jí ty oblasti estetiky, o nichž se na zlomu 40. a 50. let na Filosofické fakultě Karlovy univerzity nepřednášelo. Fáru zajímaly bezprostřední momentky, jež vytvářel třeba Henri Cartier-Bresson nebo Zdeněk Tmej. Anně Fárové to napomohlo při orientaci v přesahování snímků od faktů k procesům autorského i diváckého vnímání. Tak třeba roku 1988 o Cartieru-Bressonovi napsala (v letáku k jeho pražské výstavě): „To, co opravdu působilo a dávalo lekce estetiky a poselství humánnosti, to byly pro mne převážně fotografie počátků, z let 30., kde Leica se svými pohotovými 36 obrázky nabízela možnost rychlého záznamu nahodilých setkání jako paralela automatického písma surrealistů, kde vzniká něco mimoděk, něco nad skutečnost.“
Třicet let před citovaným textem vydala Fárová v Praze a v Bratislavě monografii Henriho Cartiera-Bressona. K vybraným autorům se ráda vracela, aby prohloubila svůj výklad jejich vize světa. Platí to o ní jakožto monografistce Wernera Bischofa, Andrého Kertésze, Roberta Capy... Centrální pozici mezi vlasteneckými spády Anny Fárové zaujali Josef Sudek, František Drtikol a Josef Koudelka. Hlavnímu z nich věnovala následující výrok: „Žádný muž na světě mě nedostal tak jako Josef Sudek – a to ještě po své smrti: stal se mým největším životním a uměleckým zážitkem.“
Osobní pozici vymezila Fárová slovy: „Jsem jako džbán. Nabírám a přelévám energii.“ Své poznatky si nikdy nemínila nechat pro sebe. V letech 1970–76 působila na katedře fotografie Filmové fakulty Akademie múzických umění v Praze. Zasvětila kolem stovky studentů. Nejen do historie oboru, nýbrž i do integrity postoje k životu a k umění. Za svou etiku zaplatila vysokou cenu. Podpis Charty 77 pro ni znamenal ztrátu zaměstnaneckého poměru v důležité pozici: o vklad (nejen české) kultuře se totiž zasazovala rovněž jako zakladatelka fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Vedla ji mezi lety 1970 a 1977. Nákupy, prezentacemi exponátů na výstavách a texty o jednotlivých autorech preparovala nosnou páteř tomu, co dnes představuje zavedenou značku: česká fotografie. Do sbírky přijala snímky Alfonse Muchy, jež nebrala vážně ani vdova po umělci. Včas zajistila i fotografickou pozůstalost surrealisty Jindřicha Štyrského. Soustředila se na autory, kteří fotografováním projevili tíhnutí své osobnosti. Příklady z dosud nejmenovaných: Drahomír Josef Růžička, Eugen Wiškovský, Jaromír Funke, Jan Lauschmann, Jaroslav Rössler, Jiří Sever, Miroslav Hák, Emila Medková, Jiří Toman...
Bohatě ilustrovaný svazek o práci Anny Fárové obsahuje devadesátistránkovou bibliografii. Toto těžiště publikace sestavila Polana Bregantová. Kritik fotografie a literatury Josef Chuchma napsal svižnou studii o badatelčiných metodách práce a o jejích hlavních zájmových sférách. Předmluvu přidala Zuzana Meisnerová Wismer, filmová dokumentaristka a galeristka, v tomto případě i nakladatelka. Vesměs odvedli kvalitní práci, včetně grafika Roberta V. Nováka, jenž byl právem zahrnut do vydavatelského týmu spolu s fotografkou Iren Stehli a se samotnou Annou Fárovou. Ta nejenže poskytla podklady, ale podílela se na modelaci zdařilého výsledného tvaru. „Pracovalo se jako na katedrále,“ shrnula svůj dojem Fárová 7. 11. 2006 na tiskové konferenci v Langhans Galerii Praha, kde se toho dne otevírala výstava z jejích sbírek. Reprodukce v knize neslouží výhradně k ilustraci zálib znalkyně nejvyšší obrazové jakosti. Znázorňují i konfrontaci alchymistů české fotografie s pracemi ze zahraničí. A nejen těch autorů, jejichž jména v tomto článku zazněla...
Jsme zvyklí, že význam toho kterého tvůrce vzrůstá úměrně tomu, jak dáváme jeho dílům vstoupit do obecného povědomí. Rovněž věhlas historiků umění sílí s rezonancí odvedené práce. A přece necháváme vzniknout nepoměru mezi popularitou umělců a těch, kteří jim ke slávě pomáhají. Běžní čtenáři sledují zpravidla spíše praxi, jíž jsou uměnovědné texty inspirovány, než obzory teoretiků, kteří je píší. Anna Fárová se umí projevit i velice osobně: snad se tedy dočkáme výboru z její půlstoleté tvorby. Vždyť na výstavní projekty podepsané jejím jménem se vzpomíná jako na mezníky a mladší generace beznadějně shánějí doličné katalogy.
Autor je redaktor časopisu Fotograf.
Josef Chuchma, Polana Bregantová: Anna Fárová & fotografie. Práce od roku 1956. Editorka Zuzana Meisnerová Wismer.
Langhans Galerie Praha – PRO Langhans, Praha 2006, 172 stran, 53 černobílých vyobrazení, 39 barevných.