Tohle já nenapsal

Blandův konverzační, poměrně konvenční a politicky nepříliš agresivní text Nám můžete věřit (s podtitulem Fraška o politicích a lidech) zobrazuje ve své původní verzi události na stranickém sjezdu Občanské ligy v předvečer voleb nového vedení. Děj je situo­ván do luxusního hotelu na malém městě, přítomni jsou nejvyšší „zvířata“ strany, možní kandidáti na post předsedy, a novináři. Blanda, povoláním též novinář, čerpá z reálných situací sjezdu liberální strany. Ačko­liv se v textu strana konkrétně nepojmenuje, není pochyb o tom, že jde o Občanskou demokratickou stranu.

Problémy textu

Celý děj – nahlížený prostřednictvím čtyř postav novinářů – se odehraje de facto mezi dvěma jednacími dny víkendového sjezdu. Zatímco mezi bossy strany probíhají tahanice o kandidaturu a možné zvolení na post nejvyšší, novináři toto dění z odstupu sledují, komentují a nenechají se do politických tahanic zavléct. Problematičnost Blandova textu se již zde otevírá naprosto zásadně. Hra nepojmenovává politiky přímo. Nechce být tudíž politicky angažovaná, nechce zasahovat do politické reality, zároveň se však nepozvedá k zobecnění zkratkou, modelovostí nebo hyperbolizací situace. Blanda setrvává na sobě blízkém poli publicistického fejetonu.

Dalším otazníkem hry je dějová linie a charakterizace postav. Celkově jde o to, kdo bude zvolen předsedou strany. Záhy zjistíme, že na tom nezáleží, respektive ani politikům na tom nezáleží. Jsou zaměnitelní a nahraditelní. A to nejen jako politici, ale též – a zejména – jako dramatické postavy. Politiky-postavy určují pouze dílčí motivy: milostný románek, neschopnost prosadit se, sex-appeal. Postrádají však výraznější odlišení v řeči a jednání, zcela jim chybí charakteristika daná příslušností k určité generaci, která je v české společnosti principiální. Blanda zajímavě vystihuje postavy pouze scénickou poznámkou, v níž popisuje jejich vztah k oblékání – to je ve světě ovládaném masmédii nosný detail.

Podrobnější charakterizaci naopak najdeme ve skupině novinářů. Z nich vystupuje nejdominantněji novinářka Vostrá, která se „věnuje politickému zpravodajství již řadu let.
Následkem toho je značně otrlá a cynická.“ Vostrá je též autorovým mluvčím, rezonérem hry. Skrze její repliky se otevírá poslání textu, jeho smysl a étos, opírající se o pokrokový humanismus do značné míry levicového zaměření: „Svět je plnej děsivejch problémů, který si zasloužej stoprocentní pozornost nás novinářů, aby se vůbec něco hnulo někam dál, k lepšímu, a já tu plejtvám svůj mladej život a talent na tý vaší zatracený partaji.“

Politický a společenský problém, který hra nastoluje, je jasný: egoismus a sebezhlíživost politiků, kteří mají sloužit věci veřejné. V závěru hry zaznívá vedle osvíceného racio­nalismu i Blandova deziluze, rezignace, až defétismus. Sjezd politické strany a přítomnost novinářů na něm jsou z dějinného pohledu nahlíženy jako zbytečnost. Novinářka Vostrá propadá beznaději. V poslední replice hry autor nicméně deklaruje zdravý rozum jako jedinou obranu před absurdností a šílenstvím současné české politiky.

Další slabinou Blandova textu je kritické zaměření na jednu politickou stranu bez udání osobního východiska. Korupce a zákulisní machinace liberálů uvnitř strany jsou pouze jejich problémem, nikoliv celé společnosti. Tím se mohou stát až v kontextu vládní politiky nebo politiky státu, na kterou mají liberálové přímý vliv.

Problémy inscenace

Režisér Jiří Pokorný s výtvarníkem Janem Štěpánkem děj hry situují do časově blíže neurčeného brlohu, směsi socialistického barového nábytku, oprýskaných omítek a loveckých trofejí. Temporálně vymknuté jsou rovněž základní definice postav, charakterizují je masky určitého typu – roucho slovanské kněžny Libuše, tepláková souprava, vojenská uniforma, brnění, kožená bunda adolescentního frajírka, opice, bičík a erotické oblečení sadistky, tesilové kalhoty a obnošený svetr „socky“ (kostýmy navrhla Andrea Králová).

Tato skrumáž postav odehraje dobrou polovinu textu, aniž by měl divák naději zorien­tovat se v nich či v jejich jednání. Z dlouhé expozice tak vyplývá jedině Pokorného popření dějin. Všechny použité motivy české historie, od Husa přes Komenského po Masaryka, jsou banalizovány a deklasovány. Pokorný v duchu postmoderní filosofie, respektive v duchu jejího drobného výhonku – hypotézy Francise Fukuyamy o konci dějin, vše semele a znehodnotí. Ostře se vyhraňuje proti českému nacionalismu i smyslu dějin českého státu. Praktiky postkomunistických liberálů jsou stejné jako praktiky jiných politiků, ale též jiných epoch české politiky.

Jak se tento postoj snoubí s původním Blandovým textem? Kromě exponované sebezhlíživosti a tuposti politiků nijak. Blandova záměrná politická nekonkrétnost se v Pokorného pojetí ještě více zobecňuje – až do plytkosti studentské recese. Nedostatečná charakterizace postav se dále zamlžuje metaforickými (bohužel zcela nefunkčními) odkazy do světa zvířat a české mytologie. Polo­vinu inscenace není jasné, kdo na jevišti je a proč.

Kusé informace o stranickém sjezdu, volbě předsedy a politice vůbec se v inscenaci vynořují nečekaně a beze vztahu k aktuál­nímu dění. Text nemá dostatečně pevnou stavbu, aby unesl četné citace a odkazy, a také aby se tyto citace vracely inspirativně do hry. Zůstávají ornamentem, nepomáhají hercům rozpracovat motiv jako svébytnou hru a inscenaci paradoxně zatěžkávají. Snad je to i důsledkem nenápaditosti a nepřílišné vtipnosti těchto rozehrávek, které ulpívají na banalitě a vulgárnosti – novinářka Vostrá musí mít podle svého pojmenování bičík, podvazky a válet se uvzdychaně po zemi; pokud má politik vizi, je třeba ho převléknout do kostýmu kněžny Libuše, atd. Otevřená postmoderní hra s odkazy a na odkazy je Pokorného slabinou a potvrzuje, že se tomuto režisérovi spíše daří při budování dynamických kompozic.

Ve druhé třetině inscenace režisér dějiště a infantilní, hloupé politiky (a novináře) zcivilňuje do fasád módních obleků posledního střihu. Chtěl pravděpodobně nejprve ukázat pravou podobu českých politiků a pak je prezentovat tak, jak je známe z televizních obrazovek. Víc než o estrádě (takový dali inscenátoři hře podtitul) by se tedy snad mělo hovořit o moralizující bajce. I v této části jsou ovšem politici zaměnitelní, a to nejen mezi sebou, ale i s postavami novinářů. Počáteční problém Blandova textu se znovu prohloubil.

Jestliže Blandův text trpí tezovitostí apoteózy zdravého rozumu, Pokorného inscenační verze je jen další tezí – postmoderně-anarchistickou. Nic nemá smysl – všichni jsou pitomci. Jak si s tímto odkazem má poradit divák, jehož IQ překračuje dvoumístnou cifru, ví bůh.

Nedopracovaný text ublížil pochopitelně nejvíce hercům. Ti se občas vynořují v popředí s některým „estrádním výstupem“, jakýmsi úlomkem postavy. Jejich exhibice však trpí figurkařením, ilustrativností a útržkovitostí. Úprava jim neumožňuje vytvořit ani postavu bohatšího, prokresleného charakteru, ani výrazný typ.

Problémy Československého jara

Divadlo Na zábradlí loni zahájilo projekt, jehož cílem je uvádět nové české hry, spolu­pracovat s autory na finální podobě textu, prověřovat vznikající text a přivést ho k hodnotnějšímu tvaru zkušeností načerpanou při přípravě inscenace. Kauza s Blandovým dramatem poukazuje na zásadní věc: ono se jaksi neví, jak se to vlastně dělá. Naprostá bezradnost, která vedla ke znásilnění původní verze, až její autor vydal tiskové prohlášení, popírá smysl celého projektu. Pokud se divadlo rozhodne podpořit vznik nového dramatického textu a podílet se na jeho výsledné podobě, musí v prvé řadě rezignovat na – jindy jistě inspirativní – režisérský princip „inscenovat se dá i telefonní seznam“. Takovéto divadlo si totiž nutně musí klást i jiný cíl než jen vytvořit novou inscenaci. Následně by tak mělo zkvalitnit svoji dramaturgii, a ta nemůže být pouze reaktivní, doslovující již řečené. Měla by si být vědoma zákonitostí jevištního textu, jinými slovy: být dostatečně vzdělaná pro to, aby ze své pozice byla schopna pomáhat autorům otevírat možnosti ve vyslovení téhož tématu novým tvarem.

Autorka je doktorandka na FF UK, divadelní věda.