Když na podzim 2003 trhalo rekordy sledovanosti volné pokračování Dietlovy Nemocnice na kraji města, nezůstalo to bez povšimnutí komerčních televizí. Vidina pravidelných příjmů z reklamy je přiměla k vlastní produkci, čímž vstoupily na dosud výsostnou půdu veřejnoprávní televize. Komerční stanice ovšem nezůstaly u tradičního dietlovského pojetí, jehož se ČT dodnes drží, ale aplikovaly postupy a formy obvyklé v zahraničí. Jednoduše proto, že tím minimalizovaly náklady a maximalizovaly zisk.
Prima využila jako první v zahraničí běžný systém produkce, kdy je najednou v různých fázích výroby vždy několik seriálových dílů a postupně jsou nasazovány do vysílání. Rodinná pouta, jejichž scenáristky sestry Bártů mají před diváky náskok jen několik desítek dílů, znamenala pro český seriál doslova revoluci. Až dosud vedla pero domácích autorů pomyslná ruka Jaroslava Dietla, který komponoval své (vesměs třináctidílné) seriály jako jednolitý dramatický celek, jehož děj se bez umělého prodlužování vyvíjí z bodu A do bodu B. Rodinná pouta, kombinující soap operu (mýdlovou operu) s telenovelou, jsou přesným protikladem.
Zatímco soap opera je extenzivní vyprávění s koncem kdesi v nekonečnu, telenovelu rámuje milostný příběh ústřední dvojice (často ze sociálně protikladných vrstev), na jehož počátku se seznámí a v jehož závěru vztah zpravidla vrcholí svatbou. Mezi tyto pevně dané body lze umístit nekonečné množství peripetií, jakkoli oddalující romantické finále. Když k němu ve 116. díle Rodinných pout konečně dochází, přichází řada druhá, v níž jsou Adam a Eva nahrazeni novým párem, jehož společná historie se nakonec též šťastně uzavře. Vynechání jednoho roku v ději při přechodu z první řady do druhé ovšem mohli diváci považovat za zradu soap žánru, který je do značné míry založen na harmonii pomalého, ale stabilního vyprávěcího tempa s životním rytmem osob před obrazovkou. Divákovo ochuzení o rok života jeho televizních známých fungovalo jako zcizující efekt a Poutům ubralo část publika.
Rodinná pouta do českého prostředí přinesla také novou formu seriálového zakončení – takzvaný cliffhanger, tedy otevřený konec, kdy hrdiny opouštíme v té nejtěžší situaci (například visící z útesu – pokud bychom brali termín doslova). V případě Pout jsou díly navíc uzavírány „teaserovou“ scénou, která má diváka nějakou zásadní otázkou vydráždit ke sledování následující části. Ta zmíněnou scénu zopakuje a její pokračování pak poskytne (už ne tak zásadní) odpověď. Význam obrazové složky bývá u soap oper potlačen – u Rodinných pout až do té míry, že by ve stávající podobě snesla přesun do rozhlasu. V tomto médiu ostatně mýdlový žánr, sponzorovaný drogistickými firmami, ve třicátých letech minulého století vznikl.
Děj chatrně stojící především na dialogu nevytýkám Poutům, ale dalšímu projektu Primy. Bazén se totiž mohl stát prvním českým seriálem modernějšího střihu. Nestalo se. Osudovou chybou se ukázala volba scenáristek – dvojčata Bártů se od mydlinek nedokázala zcela „odpoutat“: tempo je stále dost volné, dialogy neúnosně dlouhé, postav zbytečně moc a řídký děj se táhne napříč díly. Kromě autorských scén Petra Čtvrtníčka je v seriálu humoru poskrovnu a kvůli nešťastnému zacílení „na mladé + všechny ostatní“ není vlastně pro nikoho. Předčasné pozastavení výroby bylo proto logickým krokem.
Nova: televizní román i daily soap
Nova s vlastními seriálovými příspěvky přišla teprve po odchodu Vladimíra Železného z ředitelského křesla. Za vlády televizního magnáta pověstného nedůvěrou k výrobě dramatických pořadů se tvůrci Novy pouze několikrát snažili aplikovat na místní poměry sitcom: nejprve cyklem situačních komedií Nováci, který se vzápětí pokusili resuscitovat navazujícími Nováky 2. O něco lépe pak dopadla Hospoda, nicméně i zde zůstal žánr ne zcela pochopen. Točilo se sice v jediném typicky sitcomovém studiovém prostředí, ovšem základem sitcomu musí být intenzivní situační komika a neúprosná kadence vtipných replik. Pro jediného autora nemožný úkol, a proto americké produkce vždy angažují celý tým scenáristů, jejichž vzájemná interakce při vymýšlení situací teprve onen specifický humor sitcomu vytváří.
Předloňský ambiciózní projekt Pojišťovna štěstí rozjíždí Nova jako reakci na veřejnoprávní pokračování Nemocnice. Už propagace nazývala Pojišťovnu (možná poněkud alibisticky) televizním románem. Spíše než seriál připomíná ale příběh rozdělený do třinácti kapitol. Jediným pravidlem jeho členění se stala patrně stopáž jednotlivých dílů (rezignace na pravidla seriálové strukturace byla ještě patrnější v případě jedenáctidílného trapasu On je žena!).
Nova se ale prostřednictvím Redakce pokusila i o modernější epizodický seriál v žánru dramedy (kombinace komedie a dramatu). Tým novinářů v každém díle řešil jinou kauzu a epizodami prostupovaly jen životní osudy hrdinů. O zjevení, v něž část odborných kruhů doufala (nominace na Elsu), se ovšem nejednalo – detektivní zápletky byly neobratně průhledné, vyprávěcí tempo postupně zvolňovalo a žánr dramedy se průběžně transformoval až ve vztahové drama. Redakce nicméně naznačila možný směr.
Současné seriály Novy jsou přímou reakcí na konkurenci. Formálně nevyhraněná Ordinace v růžové zahradě, sledující kromě osudů hlavních hrdinů v primární dějové lince i sekundární příběhy jejich pacientek coby epizodních postav, konkuruje Rodinným poutům přímo ve vysílacím schématu a pojetí Ulice jako daily soap ukázalo ještě vyhraněnější verzi seriálového souladu diváckého a dramatického času. Na denní periodicitě tvůrci Ulice stavějí: dnes, zítra, pátek, příští týden... je dneškem, zítřkem, pátkem a příštím týdnem i pro diváka. Je to velmi jednoduchý prostředek divácké identifikace, proto postavy v dialozích časové intervaly stále připomínají. Podobně jako Pouta i Ulice uzavírá některé díly cliffhangerem, ale kvůli zúženým syžetovým možnostem (díl = den obyvatel Ulice) je jeho pravidelné využití prakticky nemožné.
Hektické produkční tempo nekonečného seriálu, v němž se střídají scenáristé i režiséři, ovšem nedokáže zabránit přehmatům. Postavy se místy chovají takřka schizofrenně: na některé situace jako by pozapomněly a reakce na některé podněty nevěrohodně prodlužují (kvůli značnému množství figur a půlhodinové stopáži na díl se tvůrci nemohou vždy věnovat všem hrdinům). To ale není v žánru, v němž se může kdykoliv změnit představitel hlavní role (avizovaná výměna Brodské za Žilkovou), nic neobvyklého.
ČT: tradice, nebo konzervativnost?
Většina seriálů České televize formálně stále navazuje na dietlovskou tradici – od Míkova Života na zámku až po nejnovější Dobrou čtvrť autorky Lucie Konášové. I její příběh je na seriálová měřítka poměrně zhuštěný a návaznost jednotlivých dílů, mezi nimiž v ději uplyne několik týdnů, není příliš těsná. Právě proto považuji za poněkud nelogické uvést premiérově seriál, v jehož jedenácti dílech se odehraje celý školní rok maturantů, dvakrát do týdne.
Za několika seriálovými tituly veřejnoprávní televize stojí Ivo Pelant, ať už jako dramaturg či autor. Z jeho vlastní scenáristické dílny pochází Ranč U Zelené sedmy a čtyřdílná série Hop nebo trop. Nejedná se ovšem o seriály v pravém slova smyslu: Ranč je spíše volný sled komických příhod jedné rodiny, kde každou část tvoří několik povídek; minisérie Hop nebo trop zase nedokázala udržet jednotný styl. Nelze nazvat jinak než dramaturgickým selháním, když na první část plnou vybroušené situační komiky v duchu žánru dramedy naváže pokračování, v němž jeden z hrdinů tragicky zemře.
Pelantovi jako scenáristovi přesto nelze upřít smysl pro situační komiku (dovedu si ho představit jako jednoho z autorů sitcomu), ale kvůli jeho násilným dramaturgickým zásahům do Místa nahoře se autoři Dobeš – Pavlovský – Kopřiva od výsledného dílka dokonce raději distancovali. Kdo jiný, když ne dramaturg, by měl rozpoznat autorský záměr a adekvátně k němu zvolit režiséra? Karel Smyczek totiž nedokázal číst ve scénáři mladých scenáristů a rezignoval na zpracování popkulturních odkazů (policista ládující se koblihami, batmanovské přípravy na pracovní pohovor). Mimochodem Smyczkovým „dramatizujícím“ zpomaleným videozáběrům v Dobré čtvrti se současní středoškoláci, odchovaní matrixovským bullet timem, museli smát.
A co bude dál?
Zatímco v zahraničí vznikají námětově (Odpočívej v pokoji) i formálně (24 hodin) inovativní seriálové podoby zacílené na dílčí část publika, u nás se seriál považuje stále jen za masový žánr, jímž je třeba se zavděčit všem. Natáčejí se tudíž tituly, jejichž sledovanost je tak vysoká především proto, že v nich účinkují čeští herci. Jejich obsazování je samostatnou kapitolou – v zahraničí byste těžko našli „áčkové“ herce typu Radka Brzobohatého či Jana Kačera v brakové soap opeře. U nás se ale rozdíly mezi seriálem a filmem tolik nevnímají, ani v honorářích. V malém českém rybníce není tolik herců, aby se věnovali jen divadlu, filmu nebo televizi. Není tu ani tolik herců, aby nehráli v několika premiérových seriálech najednou. Divákům tak mohou různé postavy, ovšem se stejnými obličeji začít splývat – a pro oblibu seriálových hrdinů tolik důležitý efekt ztotožnění protagonisty s postavou nezafunguje. Tato skutečnost spolu s početním nárůstem nových seriálů (navzájem si konkurujících) může vést jen k jedinému – k jejich inflaci. Pouhá českost pak přestane platit za samostatnou kvalitu a rozdrobený digitalizovaný trh definitivně ukončí diktát seriálů „pro všechny“ a snad načne éru zajímavějších specializovaných seriálů.
Autor studuje filmovou vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci a zabývá se narativem seriálů.