Jak je to se svobodou slova a projevu v zemi, která se kvůli svému jadernému programu dostává v posledních měsících na přední strany světových deníků?
Podle organizace Reportéři bez hranic je Írán jednou ze zemí, v nichž novináři nemají snadný život, nechtějí-li se pohybovat pouze v prostoru striktně vymezeném představiteli režimu, který se ujal moci po islámské revoluci na sklonku sedmdesátých let. Přestože je právo svobodně vyjadřovat své názory tiskem garantováno ústavní listinou Islámské republiky, je práce novinářů pod bedlivou kontrolou státního aparátu a svazuje ji řada omezení. Předně je vyloučeno zpochybňování islámského charakteru státu a jeho islámských hodnot, včetně existujícího politického systému. Obdobně jako v jiných islámských zemích je vyloučeno v médiích prezentovat názory, kterou jsou v rozporu s oficiální interpretací islámu. Stát má prostřednictvím justičních orgánů možnost zakázat publikace „závadných“ periodik či na vydavatele uvalit likvidační sankce. Krom toho se nepohodlnému vydavateli může také stát, že na něho jednoduše nezbude papír.
Za prezidenta Muhammada Chátamího došlo – zejména během jeho prvního funkčního období – k nebývalému uvolnění a vnikly stovky nových periodik, většinou sympatizujících s tehdy vládním reformním hnutím. Začala se objevovat i kritika vůči představitelům režimu, což bylo dosud privilegium vyhrazené pouze špičkám mezi íránským šíitským duchovenstvem. Nicméně i ti byli za svou kritiku odměňováni například domácím vězením, což potkalo i ajatolláha Montazerího, který byl dlouhé roky pokládán za Chomejního nástupce. Konzervativní elita na vrcholu mocenské struktury íránského režimu si brzy uvědomila možné dopady přílišného uvolnění a v obavě před šířením „rozkladných“ myšlenek se rozhodla zakročit proti řadě tištěných médií. Desítky publikací byly staženy z oběhu a mnohým deníkům se dostalo definitivního nebo dočasného zákazu činnosti.
Poté, co řada volebních vítězství konzervativních sil vedla k marginalizaci reformního hnutí a vlády prezidenta Chátamího, který nedokázal ustát souboj s mocnými nevolenými institucemi režimu, odhodlal se režim ještě více přitlačit a namísto zákazů se uchýlil k přímým akcím vůči jednotlivým žurnalistům, například Akbaru Gandžímu, který byl uvězněn. Novináři jsou tak tváří v tvář hrozbě vězení a dalších postihů nuceni k autocenzuře.
S rozvojem internetu a digitálního satelitního vysílání se i pro Íránce otevřel nový prostor. Přes všechno úsilí bojovat proti bloggerům a blogům a cenzurovat přístup k zahraničním zpravodajským webům se právě internet stal místem, které poskytuje prostor pro ničím neomezovanou výměnu myšlenek.
Oproti tištěným médiím je televizní a rozhlasové vysílání v Íránu doménou státu, tedy státem řízené společnosti Islamic Republic of Iran Broadcasting (IRIB), jejíž hlava je jmenována osobně nejvyšším vůdcem. Osm televizních kanálů IRIB je tak zárukou, že se masám, tedy většině prostých Íránců, kteří nemají přístup k internetu nebo možnost sledovat satelitní přijímač, nedostanou „závadné“ informace.
Navzdory tomu, že je vlastnictví satelitního přijímače na rozdíl od stále se rozrůstajícího internetu zakázané, jsou přinejmenším mezi bohatšími vrstvami velmi rozšířené. Lidé tak sledují desítky satelitních kanálů vysílajících v perštině především z Kalifornie, která je domovem zřejmě největší íránské komunity v zahraničí. Nicméně většina těchto kanálů se vyhýbá politicky ožehavým tématům a nabízí spíše zábavné pořady či filmy z doby monarchie.
Pro vládnoucí režim je kontrola nad médii klíčová, protože mu poskytuje velmi účinný nástroj propagandy. Brání kritickému pohledu na vnitřní i zahraniční politiku země (čehož dokladem je nyní uplatňovaný zákaz informovat v negativním světle o vývoji kolem íránského jaderného programu) a dovedně zpracovávají veřejné mínění.
Typickým příkladem obratné propagandy je kauza ohledně karikatur a kontroverzních výroků prezidenta zpochybňujících holocaust. Kritiku ze strany západních zemí, které Írán čelí za omezování svobody projevu, obracejí íránská média proti jejím autorům, když poukazují na pokrytectví Západu. Ten prý vylučuje kritickou diskusi o holocaustu a vězní ty, kteří utrpení Židů během nacistického pronásledování zpochybňují, ale zároveň nijak nepostihuje popírání náboženství a karikování proroka Muhammada. Přestože jde pro nás o stěží pochopitelnou argumentaci, plní svůj propagandistický účel vůči íránské veřejnosti dokonale – ukazuje totiž Západ v negativním světle a domácí problémy nechává na pokoji.
Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.