Po týdnech napětí, poznamenaných sérií krvavých atentátů, nevybíravými obviněními z falšování výsledků, krizí v zásobování potravinami a výpadky elektřiny, vybrali Pákistánci nový federální parlament a čtyři provinční shromáždění.
Poprvé od vojenského převratu generála Parvíze Mušarafa před devíti lety proběhly v Pákistánu volby za účasti všech opozičních politických stran, jejichž vůdcům umožnil prezident na konci loňského roku návrat z nedobrovolného exilu. Volební klání mělo být soubojem „těžkých vah“. O premiérský post se hodlali utkat věrní stoupenci prezidenta Mušarafa s dvojnásobnými expremiéry devadesátých let – vůdkyní Pákistánské lidové strany (PPP) Bénazír Bhuttovou a šéfem opoziční frakce Pákistánské muslimské ligy (PML-N) Navázem Šarífem. Atentát na Bhuttovou čtyři dny před koncem loňského roku a následná vlna solidarity s charismatickou političkou však ještě více zamíchaly kartami pákistánské politiky. Přitom před smrtí Bhuttové neměla vládní frakce Pákistánské muslimské ligy (PML-Q) mnoho trumfů v ruce.
Za to může Mušaraf
Osm a půl let Mušarafovy vojenské vlády se sto šedesáti milionům Pákistánců přejedlo. Malý muž postrádal osobní kouzlo Bhuttové a lépe než na pódiu před tisícihlavými davy se cítil mezi muži ve vojenských uniformách. Nyní se stal hromosvodem všech těžkostí, kterým musí miliony chudých Pákistánců v běžném životě čelit. Mušaraf a šestisettisícová pákistánská armáda byli snadným terčem. K neobratnému vyhlášení výjimečného stavu, rozehnání nejvyššího soudu a uvěznění tisíců stoupenců opozice loni v listopadu pak v týdnech před volbami přililo olej do ohně i zdražování základních životních potřeb. Především mouky, která kvůli globální poptávce chybí po celé Asii. Zavděčit se Mušaraf a jeho lidé nedokázali ani mocným feudálům a bohatým průmyslníkům, kteří se znepokojením sledovali, jak rozbujelá chapadla armády zasahují do výsostných vod jejich byznysu.
„Mrtvý mužem“ byl ale Mušaraf už týdny předtím, než první Pákistánec vhodil svůj volební lístek do hlasovací urny. V prosinci po svém říjnovém znovuzvolení prezidentem na další pětileté období byl nucen svléknout uniformu vrchního velitele pákistánské armády a přišel o poslední oporu své moci. Nový velitel ozbrojených sil Parvíz Kajání dal totiž jasně najevo, že pod jeho velením nebude již armáda jedním z hráčů na politickém kolbišti, ale vrátí se ke své tradiční roli „záchranné brzdy“, která z pozice síly zasáhne jen ve zcela výjimečných situacích.
Opozičníci v objetí
Po volbách tak jedinou šancí pro Mušarafovu stranu zůstala zákulisní vyjednávání. Ze třetího místa, které jí vyneslo 39 křesel v parlamentu, nemůže diktovat podmínky vítězné opozici. Zcela bez šancí ale není. Navzdory vstřícným gestům a nabídce sestavit koaliční vládu nejsou vztahy mezi PPP a PML-N ani zdaleka idylické. Někdejší rivaly, kteří proti sobě v devadesátých letech neváhali použít těch nejtvrdších prostředků, spojuje především společný nepřítel – prezident Mušaraf. Bude-li jej opozice chtít vyhnat i z prezidentského paláce, bude muset dohodnout širokou koalici opozičních stran, která získá v parlamentu potřebnou dvoutřetinovou většinu. Té PPP (87) a PML-N (66) dosáhne zřejmě s pomocí deseti hlasů levicově orientované strany pákistánských Paštunů Awami National Party (ANP) a nezávislých. Je ovšem možné, že poté, co se zbaví Mušarafa či ho odstaví od reálné moci, začne boj uvnitř samotného opozičního tábora.
O starost méně může mít díky volebnímu výsledku Západ. Jaderným arzenálem vyzbrojený Pákistán zůstane i s novou vládou spojencem v boji proti terorismu. Už proto, že jde o sféru, ve které má klíčové slovo armáda. Hlasování také ukázalo, že islámské strany jsou dnes slabší než kdykoli předtím. Jako liché se tedy jeví obavy, že radikální muslimové naruší mocenskou rovnováhu na celostátní úrovni. Náboženské strany propadly dokonce i ve svých tradičních centrech – Severozápadní pohraniční provincii a Balúčistánu.
Zklamáním však může být pro vítěze voleb rekordně nízká účast voličů. Hlasovat přišel jen každý třetí oprávněný volič. Někteří zůstali v bezpečí svých domovů ze strachu z násilností. Miliony Pákistánců ale nepřišly volit, protože ztratily víru, že výměna na vládních postech něco změní. Mušaraf byl často označován za méně zkorumpovaného než „civilní“ politici. „Lidé rychle zapomněli na devadesátá léta. Soupeření Bhuttové a Šarífa, korupci, klientelismus a rozvrácené hospodářství. Oproti tomu byla Mušarafova vojenská vláda obdobím klidu a stability,“ svěřil se mi na začátku ledna podnikatel Habíb Chán. Vojáka Mušarafa nikdo nemá za demokrata, ale k západní demokracii nemají o mnoho blíže ani opoziční vůdci velkostatkář Zardárí nebo průmyslník Šaríf.
Jako již několikrát v šedesátiletých dějinách Pákistánu se nyní vláda z rukou vojáků vrací k přestavitelům tradičních elit. Ty ale podobně jako armáda sledují především vlastní prospěch. Otázkou zůstává, zda Pákistán na cestě k demokracii povedou přímější cestou nežli generálové.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.