Zasedání Rady guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii, které bylo mimořádně svoláno, aby projednalo aktuální vývoj ohledně íránského jaderného programu, rozhodlo díky tlaků delegací USA, EU a některých dalších států, že nastal čas, aby se otázkou zabývala Rada bezpečnosti OSN. Írán se tak může dostat opět o krok blíže směrem mezinárodní izolaci a hrozbě sankcí.
Západu – a potažmo i mezinárodnímu společenství – již očividně došla trpělivost s vyjednáváním, které nevedlo k žádným hmatatelným výsledkům, a rozhodl se přimět Íránce k „rozumu“ za použití omezených možností, které nátlaková diplomacie nabízí.
Íránci projevili poté, co se moci v zemi ujala nová administrativa prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, ještě větší neústupnost, pokud jde o sporné otázky jaderného programu, který v zemi již po dvě desítky let vyvíjejí. Nejprve došlo k obnovení prací v jaderném provozu v Esfahánu, kde probíhá konverze oxidu uranu na plynný UF6.. Ten se následně vkládá do plynových centrifug za účelem obohacování, a na začátku ledna se Írán, nedbaje varování ze strany mezinárodního společenství, odhodlal k sejmutí pečetí MAAE z objektu v Natanzu, v němž má právě obohacování probíhat. Tyto kroky jsou ze strany Západu vnímány přinejmenším jako porušení závazků vzešlých z dosavadních jednání, jejichž smyslem bylo přimět Íránce k tomu, aby se vzdali těch částí svého jaderného programu, které mohou být využity pro vojenské účely.
Íránci však odmítají, že usilují o cokoli jiného než o zajištění soběstačnosti v oblasti jaderné energetiky, která má podle jejich tvrzení v budoucnu pokrývat značnou část energetických potřeb země. Chtějí prý nejen provozovat jaderné elektrárny, ale i vyrábět vlastní palivo. Na to má Írán, v souladu se svými závazky ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, jejímž je signatářem, plné právo. Problémem je však fakt, že v důsledku zkresleného informování o skutečném rozsahu svého jaderného programu a neochotě poskytnout plnou a dobrovolnou součinnost nejsou Íránci pro zahraničí důvěryhodným partnerem. Vyjádření prezidenta Ahmadínežáda směřující k Izraeli pak skepsi Západu ohledně skutečných úmyslů Íránu ještě prohlubují. Přestože dosud nebyl předložen přímý důkaz o tom, že by Írán usiloval o vývoj jaderné zbraně, existuje mnoho indicií, které vedou mezinárodní společenství k mimořádné obezřetnosti. Je zřejmé, že cílem Západu je eliminovat riziko, že by současný íránský režim mohl získat technologii, na jejímž základě by mohl dosáhnout jaderného arzenálu.
Podstatou aktuálního vyostření situace je především otázka obohacování uranu, které je nejzneužitelnější součástí procesu výroby jaderného paliva, neboť – zjednodušeně řečeno – jen míra obohacení rozhoduje o tom, zda bude vyrobeno palivo pro elektrárny nebo jaderná nálož. Íránci na svém právu realizovat obohacování uranu neústupně trvají. Naopak pro USA a nyní i EU je riziko zneužití tohoto procesu příliš vysoké na to, aby přistoupily na záruky nabízené ze strany Íránu.
Je otázkou, zda motivací íránské neústupnosti, která vede až k hrozbě jeho mezinárodní izolace a případně i uvalení sankcí, je, jak íránští představitelé tvrdí, jen důsledné lpění na legitimním právu rozvíjet celý takzvaný jaderný palivový cyklus, či zda se Íránci rozhodli hrát jaderný vabank s cílem za každou cenu získat technologii, která by mohla být využita i pro jaderné zbraně. Právo rozvíjet vlastní jaderný program je v Íránu jedním z mála témat, jež mají mimořádně širokou podporu, a to i ze strany těch, kteří nejsou příliš horlivými stoupenci islámského režimu. Íránci pokládají jaderný program za vysoce prestižní záležitost i věc národní hrdosti a tlak ze strany Západu považují mnozí v souladu s oficiálními stanovisky za projev „dvojích standardů“, s nimiž Západ přistupuje k muslimským zemím a Izraeli, který jaderné zbraně již má. I obyčejní lidé slyší na argumenty, že Západ nechce Íránu umožnit dosažení soběstačnosti v jaderné energetice proto, aby udržoval země „třetího světa“ v závislosti.
Je dost dobře možné, že více než o zahraničněpolitické dopady jde íránským představitelům o vnitropolitický účinek, tedy o to, aby se Írán dostal do pozice oběti spiknutí ze strany Západu, především pak USA a Izraele. Právě iluze „země v ohrožení“ by podobně jako v době války s Irákem mohla kolem konzervativního vedení země – jež má především mezi mladými Íránci, kteří se již nijak zvlášť neztotožňují s ideologií islámské revoluce, jen malou podporu – sjednotit podstatnou část jejích obyvatel, kteří mají bez ohledu na politické přesvědčení mimořádně silné vlastenecké cítění. Stoupenci tvrdé linie vůči Západu velmi často prezentují případ Iráku, který byl napaden pod záminkou, že vyvíjí zbraně hromadného ničení, a to se pak neprokázalo. Vyzývají naopak k následování komunistické Severní Koreje, která tím, že odstoupila od svých závazků a dosáhla jaderné zbraně, přiměla USA přinejmenším vyjednávat.
Íránské vedení si je také dobře vědomo toho, že ač Západ hovoří stále tvrdšími slovy, jsou jeho prostředky, jak přimět teheránský establishment ke změně postoje, velmi omezené. Existuje sice hrozba sankcí a mezinárodní izolace, ale jen málokdo si dnes dokáže představit, že na Írán budou uvalena opatření, která postihnou export íránské ropy a zemního plynu. Toho, že by sankce zastavily či výrazně zbrzdily práce na jaderném programu, se vzhledem ke skutečnosti, že Írán již dosáhl značné soběstačnosti, také příliš neobávají. Rovněž diskutovaná alternativa silového řešení íránské vůdce pravděpodobně vzhledem k tomu, jak se vyvíjí situace v sousedním Iráku a regionu Blízkého východu, nijak zvlášť neděsí.
Autor je orientalista.