V Bagdádu si promluvili Američané s Íránci, nemá ale smysl si dělat přehnané naděje.
V bagdádské rezidenci iráckého premiéra Núrího al-Málikího zasedli 28. května k jednacímu stolu americký velvyslanec v Iráku Ryan Crocker a jeho íránský kolega Hassan Kázemí-Qomí, aby spolu čtyři hodiny hovořili o situaci v Iráku. Před objektivy fotografů si vyslanci Washingtonu a Teheránu podali ruce poprvé po sedmadvaceti letech – od chvíle, kdy milionové davy stoupenců ajatolláha Chomejního, liberální nacionalisté a radikální levice svrhli proamerického íránského šáha Muhammada Rezu Pahlavího.
Je ale samotný fakt, že spolu staří nepřátelé Amerika a Írán opět veřejně mluví, důvodem k tomu, aby se o bagdádském setkání psalo jako o historické či dokonce průlomové události ve vzájemných vztazích mezi někdejšími spojenci?
Za uplynulých sedmadvacet let, co spolu Írán a USA neudržují formální diplomatické vztahy, měli zástupci obou států řadu příležitostí k tomu, aby se pokusili prolomit ledy. Utajená jednání s emisary Ronalda Reagana přinesla v osmdesátých letech svobodu diplomatům z teheránské ambasády i Američanům zajatým během občanské války v Libanonu výměnou za dodávky zbraní pro íránskou armádu. Američané byli tehdy poníženi a zdá se, že na to stále nezapomněli. Když se pak po 11. září pokusil íránský prezident Muhammad Chátamí ukázat vstřícnou tvář, byla šance na normalizaci vztahů větší než kdykoli předtím. V roce 2001 dokonce Íránci navázali spolupráci s Američany, kteří chystali úder proti společnému nepříteli – tálibánskému režimu v Afghánistánu. Vzápětí ale americký prezident George Bush zařadil Teherán spolu s iráckým režimem Saddáma Husajna a komunistickou Severní Koreou do „osy zla“. Údajně proto, že nevěděl, koho k prvním dvěma do trojice zvolit. Ani to neodradilo Íránce, aby na jaře 2003 poslali do Washingtonu nový návrh. Podle diplomatů, kteří s íránským dokumentem přišli do styku, Teherán nabídl, že přestane podporovat libanonský Hizbulláh a palestinský Hamás a zprůhlední svůj jaderný program. Za to požadoval, aby USA přestaly usilovat o svržení režimu íránských ájatolláhů a ukončily svou nepřátelskou politiku. Dopis však dorazil do Washingtonu ve špatnou chvíli. V té době se americké tanky proháněly Irákem a Bílý dům byl zřejmě opojený nečekaně snadným svržením Saddáma Husajna. Washingtonští jestřábi podlehli iluzi, že teheránští ájatolláhové přijdou na řadu vzápětí.
To se nestalo a dnes jsou Američané od vítězství v Iráku mnohem dále než před čtyřmi lety. Na iráckých ulicích umírají spolu s tisíci bezejmennými Iráčany další stovky Američanů a místní slabá vláda se nedokáže vypořádat se sektářským násilím. Irák je teď více než kdy jindy rozdělenou zemí a naděje na obrat k lepšímu je mlhavá. Krvavá válka s povstalci a teroristy je v USA čím dál méně populární a prezident Bush odolává rostoucímu tlaku demokraty ovládaného Kongresu, aby z Iráku začal stahovat americké vojáky. Nikdo se ale dnes neodváží předvídat, co se stane, až americké hlídky zmizí z ulic Bagdádu. Jen málokdo ještě věří tomu, že Američané odejdou se vztyčenou hlavou jako vítězové. To je jasné i Íráncům, kteří chtějí, aby odchod z Iráku Američanům co nejvíce zhořkl. Jednoduše proto, aby washingtonské stratégy nenapadlo přesunout americké vojáky o pár set kilometrů dál směrem na východ do Íránu.
To, že jednání vůbec začalo, je nepochybně příznivá zpráva. Ještě důležitější ale je, aby americko-íránské rozhovory nesledovaly osud vyjednávání o jaderném programu s Evropany, které se už několik let točí v bludném kruhu. Bez ohledu na rezoluce a sankce Rady bezpečnosti Íránci odolávají tlaku na zastavení svého jaderného programu. Jaderný program je pro Íránce zdrojem mimořádné prestiže a odznakem pozice regionální mocnosti. Měl-li by se tedy jaderný program stát předmětem vyjednávání, byla by cena, za niž by se Íránci byli ochotni byť jen části jaderných aktivit vzdát, velmi vysoká. Navíc Evropané nejsou íránskému režimu schopni nabídnout to, o co nejvíce stojí. Budoucnost. Tu mohou Íráncům zaručit jen Američané, kterých se íránský režim navzdory silným slovům stále nejvíce obává. Íránci jsou si dobře vědomi toho, že teheránský režim je další na seznamu americké politiky změny režimů. Jednat s Íránem o atomu ale USA nechtějí. Přinejmenším dokud Íránci nepřestanou s obohacováním uranu. Ti to ale jako podmínku pro zahájení dialogu odmítají a zdůrazňují, že se svého práva na atom nevzdají.
Po pondělním jednání v Bagdádu se jak Američané, tak Íránci nechali slyšet, že schůzky mezi zástupci obou znepřátelených zemí mohou pokračovat. Otázkou ale zůstává, zda nezůstanou na úrovni zdvořilostních setkání, kdy si obě strany vymění své názory, aniž by byly ochotny si naslouchat.
Úskalí na cestě k dialogu je celá řada. Jedním z hlavních je skutečnost, že teheránští politici mají problém zdůvodnit íránské veřejnosti, proč jednat s někým, kdo je tři desetiletí označován jako ztělesnění zla na zemi. I proto se v íránském tisku v komentářích o bagdádské schůzce vyslanců objevovala slova o tom, že Íránci nepřišli smlouvat, ale vysvětlit americkým okupantům, že oni jsou hlavním zdrojem problémů Iráku a potažmo celého regionu Blízkého východu. Uvnitř íránského režimu navíc stále plane mocenský souboj mezi prezidentem Ahmadínežádem a pragmatičtějším křídlem režimu, které je urovnání vztahů se Západem více nakloněno. Zatčení jaderného vyjednavače předchozí administrativy Muhammada Mussavijána, který byl spolu s dvěma íránskými akademiky žijícími v exilu v USA a novinářkou Rádia Fardá, vysílajícího z Prahy, obviněn ze špionáže a přípravy „sametové“ revoluce v Íránu, ale naznačuje, že v poločase v souboji s umírněnými pragmatiky Mahmúd Ahmadínežád rozhodně neprohrává. Toto znamení nevěstí dalším jednáním velký úspěch.
Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.