V jako Vendeta

Obecně nízká úroveň komiksových filmů odrazuje od možnosti zadaptování vlastního díla ty autory grafických novel, kteří do obrázků a bublin dokážou dostat i víc než jen prostoduchý pohádkový příběh o maskovaných primadonách, ďábelských zločincích a vnadných krasavicích. Jedním z nich je i mnohými vyzdvihovaný britský scenárista Alan Moore. Jeho dílo se těší ve světě (a dokonce i v našich končinách, kde již byla vydána podstatná část jeho počinů) velkému uznání právě proto, že přesahuje komiksové konvence a žánrové mantinely.

Ačkoli se zdá, že adaptovat komiks je díky vizuální formě vyprávění snazší nežli převést na filmové plátno román literární, není tomu tak. Ve fantazii potenciálního diváka už bývá konkrétní podoba daného komiksového světa důkladně zapsána, což činí tento úkol ještě odpovědnějším a složitějším, pokud jde o naplnění očekávání a vlastní tvůrčí svobody režiséra a scenáristy. Komiks ale pracuje odlišně i s časem, umožňuje čtenáři „listovat“ dějem nazpět, vyprávět několik příběhů zároveň, používat dialogy i monologický myšlenkový tok najednou, či obraz zmrazit a vyvolat dojem výtvarného díla. S komiksovou řečí převedenou na plátno zatím doslovně experimentoval jen režisér Robert Rodriguez v případě Sin City (2005) Franka Millera a relativně uspěl také díky tomu, že Miller kreslil film; doslova film noir, s přímočarým a stručným vyprávěním.

Se sebedůvěrou sobě vlastní se nesnadného, nicméně lákavého úkolu adaptovat V jako Vendeta pro plátno chopili bratři Wachowští, stvořitelé megalomanské sci-fi trilogie Matrix. V režisérském křesle dostal šanci jejich bývalý asistent režie James McTeigue. Tento námět ovšem není tak efektní jako akční Matrix, není v něm prostor pro klipové pozlátko a strhující speciální efekty. Maska ústředního hrdiny, tajemného V (aluze na chrabrého Guye Fawkse, který chtěl 5. listopadu 1605 vyhodit do povětří britský parlament), sice oku lahodí, avšak tím je vizuální fantastično komiksu v podstatě vyčerpáno. Režisér pochopil, že látka stojí na klasickém jednání, nikoli na umění kaskadérů, a na herce
dohlíží někdy až příliš bedlivě. Natalii Portmanové tak začnou utíkat časové návaznosti a pomáhá si školními „berličkami“, zatímco Stephen Rea jako dumavý inspektor exceluje.

Wachowští však tušili, že pro diváka musí film trochu okořenit, že není možné, aby hrdina jen postával v sídle zaplněném uměleckým sběrem, sem tam někoho zastřelil či otrávil jedem a opíjel posluchače svými intelektuálskými monology. A právě zde se hýbe zobáček vah mezi předlohou a filmovým scénářem; tady těžkne strana kinematografická pod přívalem několika tuhých přestřelek, házení dýk a jedné komediální scény z televizní show – zbytečné, přehnané, nevkusné a z jiného světa. Tvůrčí „vzmach“ bratrů Wachowských uzurpuje stránky komiksu se znatelnou vervou. S láskou oba scenáristé opatrují a do celuloidového mramoru doslova tesají své oblíbené scény, momenty, záběry a průpovídky. Dávají povzdechnout sečtělému divákovi, jenž slyší ta velká slova o revoluci v sugestivním přednesu australského herce Hugo Weavinga. Ale záhy se tentýž divák rozpakuje, když se jejich význam začne zjednodušovat skrze vpisky obou scenáristických „škrabalů“, kteří odkaz oněch slov směřují k pointě docela chudé a průzračné, takříkajíc pro všechny. S výjimkou těch, kteří se doteď snažili o věci přemýšlet.

Boj předloha versus film vrcholí velkým finále. Ve Wachowských se, stejně jako u dvou hrozivých pokračování původně svižného Matrixu, probouzí touha poučit davy, srozumitelně kázat všem a vyhnout se nepochopení, a tak přetaví vítězství nad totalitou v laciný kýč, v zástup masek jdoucích přes vojáky jako v operetě na motivy pádu berlínské zdi. Výsostné umění Mooreovo se prolíná s laciným špektáklem. Síla symbolu podléhá síle efektu. Vzniká koláž z tuctového braku, nadužívaných šablon a místy prosvítající nápaditosti.

V závěrečných titulcích marně hledám byť jen letmou zmínku, že těch padesát lepších procent snímku napsal před téměř dvaceti lety jistý sir Alan Moore. Říkám si, proč se nikde nepodepsal, dokonce je tu jako autor předlohy jmenován výtvarník David Lloyd. A pak se dozvím, že tento fousatý Brit si po neblahých zkušenostech s příšernými adaptacemi své Ligy výjimečných, úctyhodného grafického románu Z pekla a také po přečtení scénáře k filmu V jako Vendeta nechal ujít tučný bakšiš za prznění svého dítka a nechce být s touto věcí nijak spojován. Nijak.

Autor je komiksový scenárista a editor časopisu Houser.