Ledovka sypaná pískem

Vladimír Michálek má za sebou řadu divácky více méně úspěšných snímků, jako je Amerika, Je třeba zabít Sekala, Babí léto, ale i Anděl Exit. V komorním vyprávění o rodičích a dětech ustoupil od klasického dramatického oblouku a pustil své dva hrdiny, starého otce v téměř divadelním podání Josefa Somra a syna středního věku, jehož ztvárnil civilnější David Novotný, na houpavou procházku pražskou Stromovkou a okolím. Spletité nitky lidských postojů a vzájemných vztahů, včetně neúspěšných lásek, opěvovaného sukničkářství, těžko pochopitelných manželských rozepří a dětských přání, rozmotává a odhaluje prostřednictvím civilního dialogu, místy protkaného krátkými retrospekcemi.

Odpolední idylku narušuje druhý, nepříliš pozorně vystavěný příběh o synově mladé přítelkyni, se kterou se náhodou právě poprvé setkává jeho syn, a tedy otcův vnuk Petr. Před rozpačitou studentkou filosofie vzpomíná na to, jak v pětadvaceti uviděl svého utajovaného „otecka“ poprvé, a tatínkovu milou při té příležitosti okatě svede. Michálkovi se docela daří strefovat se dialogy do všedních pocitů té části divácké obce, kterou reprezentuje postava grafického designéra ve středním věku a vědeckého pracovníka na penzi. Sem tam dokonce jeho postavy řeknou i něco, co se běžně neříká, ale všeobecně ví. Tím však končí výčet kladných momentů, které vzbuzují v divákovi, jenž odhalil své malé zrcadlo, živé pocity. Zbytek filmu je blyštivou ledovkou sypanou pískem, kde jízdě chybí spád a vše klouže po povrchu.

Nuda pro staré i mladé

Co by mohlo být postavami prožito, je pouze řečeno. To funguje ve stejnojmenné knižní předloze Emila Hakla, na jejíž motivy byl film natočen, nicméně sto deset minut poměrně opakujícího se filmového dialogu, který možná mnozí z nás v méně stylizované formě se svými rodiči či dětmi vedou, je na přednášku o kamarádech a chybných rozhodnutích poměrně dlouhá doba. Zpestřující retrospektivy oscilují mezi pouhou ilustrací, kamínkem v dramatické stavbě, snem či reálnou historií. Když se vzpomíná na dětské křivdy a vzpoury proti rodičům či momenty uvědomění si faktu zásadního pro celý život, všechno funguje. I komické vzpomínky na „ženy jejich života“ mohou vyvolat úsměv, stejně jako neustále se opakující motiv záletnictví a hrdinské nevěry. Když však přijde zničehonic do filmu rádoby kontroverzní a znepokojivá vize o vraždě vlastní matky, která se snad v synově hlavě stala emocionálně skutečnou, celý stroj zavrže v nedůvěryhodnosti a ztratí půdu pod nohama. K podobným patří i nepovedená komická vyprávěnka o pojídání lidského masa coby soté, která vyzní vzhledem k absenci pointy do prázdna.

Oddechovka bez chuti a zápachu

Spolu s autorem knižní předlohy Emilem Haklem a spoluscenáristou Jiřím Křižanem sepsal Vladimír Michálek příběh, který by měl spojovat generace diváků od pětadvaceti do sedmdesáti. Ovšem žádné z těchto skupin nevěnoval takovou pozornost, aby ji dokázal překvapit nebo strhnout. Nabízí se srovnání s Vratnými lahvemi Jana a Zdeňka Svěrákových, které si barvitým líčením života stárnoucího muže, jenž ještě nechce být stár, získaly početné zástupy vděčných fanoušků napříč věkovým spektrem. V Michálkově filmu padají nadto věčné pravdy, spousta prázdných i poctivě odpozorovaných slov, ale nedochází k pootevření dveří do duše žádné z postav. Nejmladší charaktery, v podání Luboše Kostelného a slabší Mariany Krofotové, které vedou dosti pusté dialogy o minulosti a představách budoucnosti, je odbyta jednoduchou formou „lásky“ na první pohled, při níž dochází k nevěře vůči partnerovi a otci prostě z principu. Momenty rozhovoru mezi otcem a synem, jež narážejí na složité problémy rozvodu a soužití syna s nevlastním otcem, dávají zase přednost komediantskému talentu Jiřího Lábuse a lehkému přehrávání Zuzany Stivínové coby matky, místo toho, aby se dotkly bolestivé podstaty, o které hrdina mluví. A tak se z dramatu O rodičích a dětech stává lehká oddechovka se smutným, leč těžko uvěřitelným koncem.

Film stojí na postavách, a ty jsou v Michálkově příběhu nečekaně slabé. Zbývá tak příjemná procházka pražskými parky a zákoutími Holešovic a Bubenče. Režijně se Michálek soustředí na vedení herců, ale nijak stylově neuhrane. Již zmíněná fantaskní scéna drastického pohřbu matky pak z filmu ční snad s přáním vyvolat psychologický efekt, ale bohužel zůstává nepodepřena a osamocena. O rodičích a dětech je tudíž další z řady děl bez soli a štávy, kterým schází velký kus invence k tomu, aby se mohly stát nezapomenutelné.

Autor je filmový publicista.