Ratatouille

Režisér snímku Ratatouille Brad Bird už o té­matu jinakosti jednou vyprávěl. Velkolepý animovaný trhák Úžasňákovi líčil existenční krizi komiksových superhrdinů, jímž bylo zakázáno hrdinství. Používat nadpřirozené schopnosti ve světě vládnoucím šedí, unifikací a průměrností, bylo zakázáno, stejně jako je odjakživa nepřípustné mít krysu v kuchyni. Za roztomilým příběhem z romantické noční Paříže se tak skrývá velké Birdovo téma o boji s předsudky, malostí a o schopnostech výjimečného jedince, jenž bez přátel stejně nezmůže nic.

Filmy pro celou rodinu, určené beztak primárně dětskému divákovi, musí nutně stavět na morálním poučení, v lepším případě zahaleném do poutavého příběhu, v horším do okaté morality, jako tomu je například ve třetím pokračování zeleného Shreka. Bird, jenž stvořil postavičku krysy Remyho spolu s Janem Pinkavou a Jimem Capobiankou, má na nenucené rovnání žebříčku hodnot zvláštní talent. Ačkoli stejně jako jeho kolegové z Pixaru a ostatních animačních studií staví princip přátelství a důležitosti rodiny na první místo, nikdy se neuchyluje k opisování věčné šablony (na rozdíl třeba od Johna Lassetera a jeho pixarovského snímku Auta). Birdovi je vzdálen rodičovský a kazatelský patos, stejně jako snaha zavděčit se všem. Naopak, posunuje možnosti animovaného celovečerního snímku a rodinné podívané dál.

Sen pro dospělé děti

Způsob fungování špičkové kuchyně, tajemství dobrého vaření nebo propastný rozdíl mezi dobrou kuchyní v malé restauraci a ekonomickým prospěchem z předvařeného dehydratovaného polotovaru, to nejsou zrovna fenomény, které by dvakrát zajímaly dítě, natož aby pochopilo jejich metaforický význam. Stejně tak usínající Remy v krabičce od sardinek a zálibně se dívající na noční Paříž je více zobrazením tužby dospělého občana, toužícího po sklence červeného a milence v rádiovce, než ilustrací snu roběte s plyšovou myší pod polštářem. Ratatouille se z produkce Pixaru zatím nejvíc vzdálil požadavkům malého diváka a rozhodl se naplnit touhy mlsných adolescentů, které nadchne nejen úchvatné prostředí, vábný vzhled jídel, ale zejména herecká, dějová i režijní drobnokresba, na které celý film stojí. To samozřejmě neznamená, že by snímek nebyl vhodný pro děti. Ale zběsilé honičky mezi kuchyňskými noži, hrnci a struhadly, stejně jako nutná schematičnost a stylizace postav, jež k animovanému filmu prostě patří, ustupují kráse detailu, neprvoplánovému humoru a dospělému snění.

Remy není specialistou na přesně načasované gagy ve stylu Laurela a Hardyho. Přestože se párkrát vykoupe ve stoce, projede kanály na kuchařce, zazávodí si v příšerném pařížském provozu, jeho humor je bližší postavě smutného mima v bouři rychle běžícího času. Radostí pro animátory musel být prostor pro jemná gesta, pečlivě odkoukané pohyby a hru s naznačením, který je v dynamické a zkratkovité americké animaci vzácností. Právě v místech, kde počítačem stvořená myš němě hraje a komunikuje s nepříliš bystrým člověkem, který přistoupil na mezidruhovou komunikaci, přichází divácký smích. Ačkoli se tahle hra stupňuje s každou další minutou – krysa tahá kuchtíka za vlasy se stejným efektem, jako když loutkář vede loutku –, jsme svědky animace rozšafně taneční s důrazem na sám život objektu, nikoli na pouhý gag, jakým by mohlo být banální uklouznutí po banánové slupce.

Tvůrce hledá kritika

Kromě Remyho, jeho rodiny (jež není zrovna nakloněna normativní odchylce svého člena, ač jeho talent používá k identifikaci neotrávených „jídel“), smutného naslouchajícího losera, jeho průbojné temperamentní milenky a záporné postavy nového šéfkuchaře, se v Ratatouille objevuje ještě jedna vděčná komediální postava. Tou je kritik Anton Ego. Nemilosrdný soudce všech šéfkuchařů a restauratérů města nad Seinou je stylizován do podoby upíra Nosferatu. K psacímu stroji usedá, jako fantom Paříže sedal k varhanám, a dlouhými prsty i upřeným pohledem jako by z oka vypadl Maxi Schreckovi namíchanému s kavárenským intelektuálem. Jeho finální monolog je pak dokonalou charakteristikou práce nejen kritika gurmánského (v plném znění ji otiskl časopis Reflex č. 37/2007). Proměna hodnotící bestie v nadšeného obdivovatele díla kuchařského umělce – jež se musí zalíbit zejména všem českým filmařům, kteří mluví o tajné pisálkovské konspiraci, jejímž úkolem jest vyhladit českou kinematografii a do posledního znechutit všechny tak talentované české tvůrce – se zařadí mezi scény ikonické.

Brad Bird je mistr metafory a alegorie. Koneckonců, animace je pro symbol a četnost jeho významů nejlepší platformou. Bylo by možná přetažené vzpomenout si při scéně, kdy krysí otec ukazuje Remymu vystavená umučená krysí těla s poznámkou „tohle dělá člověk krysám“, na analogii ke slavnému komiksu Arta Spiegelmanna Maus. Jedná se samozřejmě o reminiscenci individuální, ale také o důkaz, že Birdovo dílo nepostrádá mnohovrstevnatost, pro animovanou komedii o mluvícím myšákovi velmi neobvyklou.

Luxus, čas a vkus

Od roku 1995 natáčí studio Pixar filmy stvořené technologií 3D animace. Pixar byl první, kdo pustil do kin celovečerní snímek a dokázal, že jde o svébytnou uměleckou techniku, jejíž možnosti limitoval pouze výpočetní výkon. Dnes je jediným mantinelem talent tvůrců. Technologicky a vizuálně je Ratatouille o dva řády výš než konkurence. Četnost a detailnost pečlivě vymodelovaných a nasvícených prostředí bere dech. Kvůli realistickému vzhledu šťavnatého jídla byl vytvořen speciální materiál a algoritmus pro rendering (tj. finální výpočet digitálního obrazu), který si Pixar nechal patentovat. Nuance hrají v Ratatouille hlavní roli. Znamená to, že namalovaný flek na vařečce, suk na dubové bedýnce s kořenkami a hraní s postavami v pozadí záběru má rovnocennou důležitost jako hlas a pohyb hlavního hrdiny. Právě schopnost věnovat každému projektu dostatek času a pozornosti, neuspěchat žádnou z fází přípravy, produkce i postprodukce, je zárukou neměnné kvality. Talentovaný Brad Bird, který začal s animací již v sedmnácti letech a prošel Disneyho školou, dostal unikátní možnost dělat v obrovském studiu plném specialistů velmi osobní filmy.

Ratatouille rozhodně není předurčen pro tak masivní úspěch, jako měli Úžasňákovi. Jednou z příčin je i jeho očividná „evropskost“, jež se projevuje nejen ve výběru lokací, ale také v přístupu k vyprávění a v sympatickém zaujetí kulturou fajnšmekrů oproti kultuře masové, té předvařené z pytlíku anebo usmažené v housce. Na druhé straně je Ratatouille obyčejné venkovské jídlo ze zeleniny, neobsahuje žádné lanýže, ústřice nebo kaviár, a přece dokáže ve své prostotě vyvolat ten nejúplnější chuťový zážitek.

Autor je filmový publicista.