Jedné noci v jednom městě

Režisér a scenárista Jan Balej je známý jako tvůrce večerníčků o hrošících a autor povídky Moře strýčku, proč je slané? z pásma Fimfárum. S druhým jmenovaným se také dostal letos na prestižní festival Berlinale. Není tedy divu, že jeho celovečerní počin vzbuzuje očekávání, stejně jako řadu pochybností, zda lze něco takového dnes v České republice vůbec realizovat. Samozřejmě, že Balej nenasnímal za tak krátký čas plnohodnotný „celovečerák“; mnohem spíše stmelil pod jedním názvem dvojici svých starších projektů a doplnil ji novými povídkami o jedné noci v jednom městě. Nicméně kromě toposu metropole mají všechna tři povíd ková pásma společného ještě něco – a to je zoufalá absence pointy.

Leporelo pro dospělé

Jan Balej stvořil se zkušeným týmem animátorů a modelářů, kteří s ním spolupracovali už na předchozích projektech, slepenec „příběhů“ o bizarních postavičkách ze Žižkova, kde má sám své kořeny. Ponuré světlo, křivolaké uličky a tajemné domy onu temně hororovou atmosféru kouzelného města doopravdy evokují. Ve výpravě a řemeslném zpracování je také největší a dost možná jediná devíza autorova leporela pro dospělé. Nicméně to, na čem by měl dlouhý loutkový film stavět především, totiž brilantní scénář a vytříbená dějová linie, chybí od začátku do konce v každé jednotlivé povídce. Spíše než vypointovanou grotesku či medailon ze života některého z podivuhodných obyvatel připomíná naivní momentku. Balejova bujará fantazie kdesi selhává: krom zobrazení fetišů, manýr a koníčků figur se vlastně ničeho nedočkáme. Život obyvatel nehostinného místa nám zůstane skryt, stejně jako vazby mezi postavami i jakékoli, byť sebemenší dobrodružství vedoucí k vyústění.

I v prostředním filmu o stromu a kapru, který v rozmezí čtyř ročních období mapuje život zvláštních patronů, chybí k hlavě pata. Tu se stromu narodí jablíčko, tu zas píše zoufalý dopis, jak by toužil být kytarou, a tu se svým přítelem slaví Vánoce. Malebné obrázky nevzhledných postaviček mohou sem tam zaujmout jednotlivým nápadem (jako když si pan strom obuje květináče), někdo se odváží hovořit i o poetice, ale jako náplň celého filmu to přece jen nestačí. Strom s kaprem sice vykonají spoustu roztodivných činností, žádná však nevede přímo k další, ze žádné nakonec nic není. Snad má autor pocit, že život je opakováním činností a náhod, které nikam nesměřují, a tyto chmury provázejí i jeho dílo dramatické.

Jan Balej rozhazuje spousty motivů, z nichž mnohé jsou originální a plodné, ale záhy na ně zapomíná. Žádné z jeho děl nikam nesměřuje, a když už to vypadá, že se před námi začal rozvírat jakýsi krátký příběh, Balej ho vmžiku ukončí dalším prvoplánovým obrázkem. Když špatný pouliční harmonikář sezná, že nemá talent, což vytuší po příliš dlouhé scéně falešného a hřmotného vyhrávání v sále opravdu každý, čeká ho poučení v podobě utrženého ucha, které se před nešťastníkem klepotá v balíčku. A tak si harmonikář své ucho uřeže a přišije si to nalezené. Hle, světe, div se, je z něj hotový van Gogh, čmárá slunečnice po zdech a raduje se z nalezeného talentu. Ač je to snad jediná vypointovaná povídka filmu, takhle se talent nerodí, ba dokonce ani metafora, natož vtip. Vypadá to, jako by někdo psaní scénáře podcenil, kupil výplody fantazie a zapomněl na linku, která by je měla vzájemně spojovat a zejména někam vést. Ostatně podobně je na tom i řada večerníčků o malém hrošíkovi a jeho dědečkovi. Zatímco u dětského televizního cyklu se banálnost dá snést, u animovaného filmu pro dospělé představuje problém, kvůli němuž se hroutí celé dílo, i kdyby animátoři pohybovali detailně propracovanými loutkami sebevíc. Jestli animace znamená vdechnout duši neživému předmětu, pak příběh je životodárnou injekcí filmu.

První a poslední?

Podobně nedotažená jako scénář je i producentem velmi propagovaná hudba Tadeá­še Věrčáka. Ta místo dokreslení atmosféry drtí sluch diváka svými repetitivními motivy z autorova nejposlednějšího šuplíku (digitální smyčce, řinčení a romantický cinkot) bez přestávky celý film. Přesto se nad podprůměrností a zřejmými nedostatky smutného opusu Jana Baleje nikdo z kritiků nijak zvlášť nepozastavil. Jako by byl lačný český divák uchvácen i drobty smetenými ze stolu a už se ani neodvážil chtít celý koláč, jako by v provinční kinematografii, neustále se obhajující špatnými produkčními podmínkami, nikdo nečekal, že mu bude nabídnuto dílo světové úrovně. Spokojí se s několika nápady bez ladu a skladu uplácanými v jeden tvar bez významu či přesahu. Absolutní recenzentskou berlí pak jsou nemístné meditace na téma tradice, kterou česká animace má. Jediná, kterou lze v Jedné noci a jednom městě vysledovat, je tradice nastavená výtvarným pojetím Petra Poše nebo Martina Velíška. Děsivostí, v dobrém slova smyslu, jejich postaviček se Balej inspiroval a vsadil na stejnou kartu. Pochmurná atmosféra navazuje zas na tradici detailního a vybroušeného nasvícení scén Jiřího Trnky; v tomto ohledu má ale Jan Balej ještě velký prostor k sebezdokonalování.

Stačí-li vám přehlídka fotoalba z činžovního domu plného úchylek, příběh-nepříběh kapra a stromu či finální meditace nad žižkovskými uličkami, kde žijí v kavárně duchové nebo přebývá džin, který splní i to nejblbější přání, stanete se spokojeným divákem „rozjímavého“ díla. Nabízí se však srovnání s opusy ze zlatého fondu české kinematografie, a to především s těmi, které nevypráví Jan Werich. Výpověď a poezii, jaké obsahovaly filmy Trnkovy, nápaditost provedení, jakou měla díla Pojarova či Švankmajerova, v nichž se bravura provedení potkává s hloubkou smyslu, nic z toho v povídkách Jana Baleje nelze najít. A pokud se podíváme na tvorbu zahraniční, ať už loutkovou nebo ne, musí na nás nutně padnout smutek. Všeobecná radost z jediného porevolučního animovaného celovečerního snímku pro dospělé je zarážející. Na místě jsou spíš obavy, aby nešlo zároveň o dílo poslední.

Autor je redaktor Pražského deníku.