„Klasické“ války, popsané teoriemi mezinárodních vztahů, jsou dnes vzácné. O to více však, zejména od skončení studené války, probíhá vleklých válek, kde velké procento jejich obětí tvoří civilisté. Tyto války přinášejí všeobecný rozklad a namísto jasných a srozumitelně deklarovaných válečných cílů slouží často k zastření politických a ekonomických motivů: budování osobních režimů nebo obohacování místních elit. Není proto divu, že zejména v posledních dvou desetiletích prodělává rychlý rozvoj relativně mladý obor mezinárodních vztahů – řešení konfliktů. Šárka Waisová, přednášející na univerzitě v Plzni, se tomuto tématu věnuje již delší čas a je u nás v tomto oboru v podstatě jediným specialistou.
Po krátkém úvodu Šárka Waisová ve své nové knize o řešení konfliktů seznamuje čtenáře s vývojem oboru, s hlavními teoretickými přístupy, stručným přehledem četnosti konfliktů a nastíní obvyklou dynamiku jejich průběhu. Tyto úvodní pasáže zabírají asi čtvrtinu knihy. Následující polovina pak tvoří hlavní část publikace. Dočteme se zde zejména o možnostech předcházení konfliktům, pak podstatně zhuštěněji o možnostech postkonfliktní rekonstrukce i úloze OSN v řešení konfliktů. Ať už autorka dané téma pojednává zeširoka, nebo naopak stručně, snaží se o mnohostranný pohled. Ke cti je jí nutno přičíst, že si nic nevymýšlí, nedomýšlí, pečlivě se opírá o prameny. Tyto prameny jsou ovšem v naprosté většině shrnující, jde hlavně o teoretizující práce. Případových studií využívá pomálu – a i tehdy, pokud nějaké cituje, jedná se hlavně o kratší shrnující příspěvky ve sbornících, ne o monografie nebo články věnované speciálně určitému konfliktu. Autorka tedy pracuje především se závěry jiných, o daných konfliktech má víceméně všeobecnou představu, a proto se také do textu občas vloudí drobné nepřesnosti. Jedná se například o tvrzení, že Severní spojenectví v Afghánistánu bylo spojenectvím kmenů. Takových nepřesností je více zejména v jediné podkapitole věnované konfliktu v Makedonii po rozpadu jugoslávské federace. Bohužel je příliš vidět, že autorčiny vědomosti pocházejí hlavně „z druhé ruky“ (jak dosvědčují i chyby ve jménech a místních názvech typu Trajkovskij místo Trajkovski, Osvobozenecká armáda „Preševského údolí a Bujanovce“ místo „Preševa, Medvedje a Bujanovce“). Předkládané informace jsou místy zmatené a příliš neúplné na to, aby si čtenář mohl udělat o konfliktu obrázek.
Waisová píše například o tom, že Albánci v Makedonii vyhlásili roku 1992 autonomní republiku Ilirida, čímž může vzniknout dojem, že šlo o něco podobného jako jednostranně vyhlášené srbské, chorvatské a albánské „republiky“ v jiných částech bývalé Jugoslávie. Nedodá však, že v případě Iliridy zůstalo pouze u formálního vyhlášení, nevznikly žádné státní orgány a Albánci ani nepřestali participovat v existujícím makedonském politickém systému. Píše, že se na konci devadesátých let se zdálo, že Makedonie je na dobré cestě k urovnání vnitřních sporů, ale že situace se změnila po útoku albánské Národní osvobozenecké armády na policejní stanici v Tearcích v lednu 2001. Jenže ve skutečnosti už v prosinci 1997 došlo v Makedonii k prvním bombovým útokům; k prvnímu přímému útoku na policejní stanici došlo už v lednu 2000, a situace se opravdu změnila až v únoru 2001, kdy NLA obsadila jednu pohraniční vesnici a vybudovala zde opevněné předpolí, kolem něhož se rozvinuly první frontální boje, do kterých už se zapojila i makedonská armáda. O tom se bez bližšího kontextu zmiňuje i Waisová, když píše, že Makedonie požádala jednotky OSN z Kosova „o spolupráci při ochraně hranic“ – ve skutečnosti šlo o společnou vojenskou operaci s cílem vytlačit NLA z dotyčné vesnice. A když pak dále píše o ilegálním vlastnictví „obrovského množství zbraní a munice“ mezi albánským obyvatelstvem jako příčině rychlé eskalace konfliktu, očividně (nejspíš zprostředkovaně) vychází z propagandistických tvrzení makedonské vlády, která se snažila veškerou vinu shodit na albánskou stranu. Autorka přitom ohledně vlivu ilegálně držených zbraní i reálného odhadu jejich množství mohla vyjít z výborné studie UNDP na toto téma z roku 2004.
Tam, kde se však Waisová drží shrnující roviny, dá se jí vytknout jen máloco. Kniha se vyznačuje pečlivým přístupem – autorka zřejmě těží z let pravidelných příprav na univerzitní přednášky. Samozřejmostí je uvádění mezinárodních (anglických) termínů souběžně s českými. Protože zřejmým posláním knihy je přinést maximum informací, nezbývá už prostor na bližší oslovení čtenáře, snahu zaujmout ho pro téma, vysvětlování a přibližování problémů z více úhlů. Proto je text spíše příručkový, na mnoha místech připomíná až zrychlený rychlokurs oboru řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. K tomu přispívá i to, že Waisová sama píše občas suchým, těžkopádným stylem, místy až zbytečně plným latinských výrazů, což zřejmě potvrzuje známou bolest: čeští vysokoškolští učitelé často neumějí přednášet zrovna poutavě. Na druhé straně je autorka věcná, podává látku uspořádaně, přehledně. V knize nepředkládá výsledky vlastního výzkumu ani vlastní interpretace problémů zkoumaných v oboru. Spíše jí jde o to seznámit čtenáře (studenty především) s aktuálním stavem vědění v oboru. Oceněníhodný je jistě i fakt, že na závěr knihy připojila několik rozhovorů s Čechy, kteří mají s konflikty osobní zkušenosti. Pokud by se autorce dalo něco vytknout, tak snad trochu přílišná víra ve spolehlivost údajů o výsledcích různých misí OSN, OBSE a dalších mezinárodních organizací, které mají často podstatně menší dopad, než tyto organizace samy tvrdí. Hlubší „pohled pod pokličku“, například na účinnost projektů sloužících k poválečné rekonstrukci nebo národnostnímu usmíření, by však sám o sobě byl námětem na celou knihu.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.
Šárka Waisová: Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Portál, Praha 2005, 208 stran.