Před necelým měsícem se v pražském divadle Nablízko konala diskuse na téma politické divadlo. Diskutujícími byly nejvýraznější osobnosti současného českého angažovaného divadla, mimo jiné režisér a bývalý zástupce uměleckého šéfa divadla Rokoko Thomas Zielinski. Ten zde hovořil o zvůli politiků pražského magistrátu, která neočekávaně přerušila umělecký program divadla, jenž tak mohl fungovat jen necelé dva roky – namísto původně plánovaných čtyř.
Tým kolem Tomáše Svobody byl „shora“ nahrazen Ondřejem Zajícem s jeho koncepcí sloučit Rokoko s bulvárním divadlem ABC a v centru Prahy vytvořit další středněproudé a sympaticky konzumní divadlo. Tuto skutečnost „předešlé“ Rokoko glosovalo Svobodovou inscenací Zlý jelen, která hovoří za všechno: to je tak, když staří nahrazují mladé. Pro divadlo Rokoko je to možná krok zpátky.
Dochází tak nyní k mnoha „komickým“ situacím: premiéra poslední části trilogie Oresteia a její kompletní uvedení je téměř zároveň její derniérou, do programu už se prosadily nové inscenace nastupujícího Zajícova týmu, takže jeden den se v Rokoku můžete rozčilovat nad americkou zahraniční politikou (případně nad tristní domácí situací), druhý den vám nabídnou vřelou komedii o složitosti mezilidských vztahů. I proto se může pohled na směřování divadla Rokoko v sezonách 2004 až 2006 zdát poněkud paradoxně unáhlený a předčasný – zároveň s křížkem po funuse.
Opožděná recenze poslední premiéry
Nový projekt Thomase Zielinského a Tomáše Svobody Oresteia, který měl jako celek premiéru na konci května, se skládá ze tří původně samostatně uváděných jejích dílů: Agamemnón, Úlitba mrtvému a Laskavé bohyně. Inscenace antické tragédie v Rokoku je v mnoha ohledech na poměry českého divadla výjimečná. Byla totiž naprosto jednoznačně politicky aktualizována a vyjadřuje společenskou angažovanost tvůrců.
Odehrává se v současných USA a zabývá se otázkami spojenými s euroamerickou civilizací. Ústředním hrdinou první části je de facto americký prezident George Bush (Václav Mareš). Zobrazení Agamemnóna tu především demonstruje negativní pohled na válku v Iráku.
Druhá část, v níž se Orestés (Jan Bidlas) a Élektra (Hana Vagnerová) chystají pomstít otcovraždu, se neodehrává na jeho hrobě, ale v McDonaldu. Takový kontrast zasazení a původní myšlenky textu nutně vyvolává šok, ne-li skandál. Chór složený z karikatur Američanů pije coca-colu a jí hamburgery. Orestés jako hrdina tarantinovských filmů vhodí mrtvolu matky do odpadkového koše.
V závěrečné části trilogie dojde k převrácení tragédie ve frašku, která má výpovědní hodnotu bulvárního časopisu. Odehrává se během soudu mezi Apollónem, obhájcem matkovraha Oresta, na jehož stolku je vlajka USA, a bohyněmi výčitek, které reprezentují starý kontinent a postoj Klytaiméstry, vražedkyně Orestova otce. Apollón (Jan Plouhar) zastupující Nový svět je stylizován jako hvězda amerického showbusinessu. Spor nakonec rozsoudí bohyně spravedlnosti Athéna (Jiří Hána), tou je pitvořící se homosexuální Afroameričan, ve prospěch Agememnónova syna. Staré důstojné božstvo rozsudek takového soudu ponižuje a uráží, ale nakonec se nechá přesvědčit blyštivými hodnotami Nového světa.
Politické divadlo v Čechách
Podle Miroslava Bambuška, dalšího účastníka zmíněné diskuse, by divadlo mělo být přímo nástrojem politického aktu. V duchu bambuškovského přístupu by bylo vhodnější v Orestei použít například autentické projevy současného amerického prezidenta, ale Svoboda se Zielinským radši předvedou reálného George Bushe, kterého představí jako správného sebevědomého chlapíka, jednajícího svévolně, bez jakéhokoliv hlubšího smyslu. Tak ovšem na egoistického politika nijak neútočí, naopak, pouze se karikuje antická tragédie, jejíž text zůstane sice zachován, ale jeho smysl zploštěn. A zde evidentně spočívá největší slabina celé inscenace. Čekala jsem od mladých inscenátorů radikálně zdvižený prst, nejen pouhou zábavu.
Inscenátoři připravili také další nesrozumitelné schválnosti – proč je věštkyně Kassandra Arabka? Scéna, ve které se s ní americký voják před popravou vyfotografuje, vyznívá samoúčelně a nedostatečně, i když vizuální stránka celé trilogie je velmi působivá (viz tragédie umístěná do McDonaldu, vražda v přímém přenosu atd).
Václav Havel ve svém předvolebním rozhovoru v Hospodářských novinách vyjádřil překvapení nad skutečností, že české politické strany vůbec nemají potřebu vyjadřovat se k velkým, diskutabilním tématům. Kromě studentů DAMU a jejich inscenace hry Terorismus (premiéra 3. 12. 2005), která ale přímo o konkrétních teroristických útocích nevypovídá, nýbrž se jen snaží v každodenních obyčejných událostech vystopovat ukryté násilí nepředstavitelných rozměrů, se těmito tématy nikdo nezabývá ani v českém divadle.
Politika zdviženého prostředníčku
Kultovní punkové skupině Sex pistols stačilo jen pár let k tomu, aby se stala nesmrtelnou legendou. I týmu Tomáše Svobody stačily dva roky k vytvoření několika výrazných inscenací. Dramatička Iva Klestilová prohlásila, že text své hry Má vlast divadlu věnovala jako reakci na zvláštní praktiky politiků („provázkotahačů“) na pražském magistrátu. Hra jako reflexe aktuální české politiky je jakýmsi dobovým dokumentem o událostech posledního volebního období. Jako výchozí materiál autorce posloužily jednotlivé kauzy posledních let (například doposud nezodpovězené otázky kolem bydlení Stanislava Grosse, kvůli nimž se z nejpopulárnějšího politika stal přes noc téměř vyvrhel).
Má vlast se skládá ze tří samostatných částí: Standa má problém, Paroubek je kamaráth a Strejda nás má všechny rád. První naplňuje sen o šťastné české rodině, vyznávající normalizační hodnoty disco kultury, kterou reprezentuje mladý premiér Stanislav Gross a jeho žena Šárka. Druhá část portrétuje velké muže u moci (Bohumila Klepl – ubuovsky robustní Paroubek, „chalupář“ Zeman ve flanelové košili a Špidla „běžící v červených trenýrkách a bílém tričku do Bruselu“). Třetí část ironizuje naše mýty: rozkradená česká Vlast je prodána tajemnému strýci za milion, jejž přinese v igelitce.
Estetiku inscenace charakterizuje určitá lidová jadrnost, zemitost, jevištní tvar nastavuje zrcadlo českému buranství a omezenosti. Stejně jako v originálním pojetí klasického Klicperova Zlého jelena, v němž se fušerství stává přímo tématem. Demonstrace celé škály hereckého amatérismu je vědomě primitivním humorem, působícím na stejné úrovni jako bizarnost politiky v Mé vlasti a ostatně i americké showmanství v třetí části Orestei. Buranem se stal i „počeštěný“ Molièrův Don Juan (premiéra 29. 4. 2005) v podání Bohumila Klepla coby rocker formátu Sagvana Tofiho.
Svůdce žen není chápán jako rouhač a buřič proti konzervativní společnosti, ale naopak jako naprostý konformista, jehož jediným cílem zůstalo „si to všechno nějak užít“ bez jakékoliv zodpovědnosti. Dona Elvíra nepředstavuje jeho špatné svědomí; se svými výčitkami ve společnosti, kde neplatí žádné šlechetné a rozumné lidské hodnoty, působí prostě směšně.
My jsme svět, my jsme děti
Divadlo pod vedením Tomáše Svobody udělalo několik významných kroků k oživení divadelního ducha v Čechách. Svým rebelujícím a znesvěcujícím přístupem, který lecjakého konzervativního diváka může pobouřit, jako například hamburgery, pornočasopisy, americké vlaječky a náznaky orálního sexu v antické tragédii nebo zesměšňování národního dědictví například v podobě souložících jelenů ze hry Zlý jelen, prošláplo stopu, po které se nyní mohou vydat ostatní.
Tak jako bohyně Athéna na závěr, kdy se snaží smlouvat se starými mystickými bohyněmi o jejich přízeň a porozumění, snímá svou kašpárkovskou masku, tak i pod zdánlivým furiantstvím vzniklo divadlo, které svým originálním a mladistvým přístupem otevřelo dveře k modernímu evropskému divadlu.
Autorka je na mateřské dovolené.