V květnu proběhl kongres mezinárodního PEN klubu, na němž byl zvolen do čela opět český spisovatel a diplomat Jiří Gruša a jenž byl otevřen velmi zajímavou řečí německého spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Güntera Grasse.
Tuto řeč, byť v trochu zkrácené verzi, přetiskly všechny světové kulturní časopisy či literární přílohy prestižních novin a řada z nich přinesla i rozhovor se staronovým prezidentem Grušou. U nás média citovala jen zprávu ČTK. Jako kdyby se nás to netýkalo, třebaže do značné míry právě i PEN klubu můžeme vděčit za to, že se o pronásledování českých spisovatelů a novinářů za totalitního režimu svět něco dozvěděl a protestoval proti jejich zatýkání do posledních hodin, kdy tu vládla komunistická zvůle: připomeňme protesty při zatčení novinářů samizdatových Lidových novin v roce 1989 – Jiřího Rumla, Rudolfa Zemana a dramatika Václava Havla. Dnes podle Jiřího Gruši, jak uvedl v A2 č. 4/2006, registruje PEN klub 15 000 pronásledovaných a 700 stíhaných nebo již potrestaných autorů, kterých bychom se měli rovněž zastávat, a toto byla promeškaná šance, jak alespoň na některé z nich hlasitě upozornit.
Podle organizace Reportéři bez hranic (RSF) bylo v roce 2005 při výkonu povolání usmrceno 63 novinářů, což je nejvíc za posledních deset let. Je to o deset víc než v předchozím roce a stejně jako v roce 2001. Za posledních deset let je to dohromady asi 600 zabitých novinářů. Žurnalistika je v žebříčku úmrtnosti hned na druhém místě za povoláním kosmonautů.
V Kolumbii bylo za dvacet let zavražděno 150 novinářů. Jen v Iráku američtí vojáci zabili při práci osm žurnalistů či jejich pomocníků, tedy tlumočníků a techniků. Sedm reportérů a fotografů bylo zabito na Filipínách. Ve svém bytě byl nalezen zabitý ranou do hlavy běloruský novinář Vasilij Grodnikov, kritický vůči režimu prezidenta Lukašenka. Předtím rovněž v Bělorusku byla v říjnu ubodána opoziční novinářka Veronika Čerkasovová. Koncem roku 2005 bylo stíhání neznámého pachatele zastaveno. Podle mezinárodního Institutu pro bezpečnost zpravodajství (INSI) skoro devadesát procent takovýchto případů zůstává neobjasněno.
Každý útok na novináře ale zároveň zvyšuje prestiž novinařiny. V Kolumbii se jeden z novinářů – bývalý moderátor TV Hoy – Ándrés Patrana stal prezidentem. I zavření šéfredaktora a vydavatele německého zpravodajského časopisu Der Spiegel v roce 1962 díky postoji celé redakce a veřejnosti proměnilo tento týdeník v důležitou mediální instituci. Rudolf Augstein byl osvobozen a ústavní soud mu dal za pravdu. Svoboda slova je základní právo naší civilizace.
Je ostudou české policie a justice, že útok na bývalého šéfredaktora týdeníku Respekt z ledna roku 2004 nikdy nebyl došetřen, i když se podařilo jednoho pachatele, Františka Čtrnáctého, dopadnout a odsoudit 6. prosince 2004 na dva a půl roku nepodmíněně. Je to ale také ostuda nás novinářů, našich médií a Syndikátu novinářů, že nevytváříme dostatečně velký tlak ve veřejném prostoru na vládu, policii a justici, aby v šetření tak závažného činu pokračovala důkladněji. Je to jen důkaz, že na cestě k ústavnímu státu jsme se ještě moc daleko nedostali.
Závěrem bych se vrátil ještě k úvodní řeči Güntera Grasse na kongresu PEN klubu, v níž řekl: „Také hlad je válka… Kdo ovládá na trhu obchod se základními potravinami a pomocí cen reguluje nedostatek a přebytky, nemusí vést žádnou válku.“ Rezignace na zprávy o takovýchto událostech jsou zároveň naší rezignací na odpovědnost za stav světa, od kterého již nejsme odděleni žádnou železnou oponou, a nemáme se tudíž na co vymlouvat.