Původně kuráž znamenala přesvědčení a víru: Já stojím zde a nemohu jinak. Takový byl třeba Martin Luther. Jeho zbraní bylo převědčení a podle toho jednal. Jenže člověk může uvěřit i mylnému názoru, své představě či cílům, které jsou jen pro něj prospěšné, a proto se naše západní civilizace přiklonila k termínu civilní kuráž. V měšťanské či občanské společnosti, kterou se snažíme v České republice budovat, znamená civilní kuráž odhodlání prosazovat etické hodnoty naší civilizace proti ostatním a i proti státu, pokud je porušuje. Takovou kuráž v minulých letech projevil třeba Ondřej Cakl, který monitoruje neonacistická hnutí, a za ni obdržel před pár dny cenu Františka Kriegla. Takovou kuráž projeví policista, který netoleruje přestupky svých kolegů nebo jim je schopen předcházet, či úředník, který se odmítne podílet na zavedené korupci.
Nejznámější německý novinář Ulrich Wickert (tak ho titulují německá média), bývalý korespondent veřejnoprávní televize ARD ve Washingtonu a Paříži a později šéfredaktor zpravodajství téže stanice, ve své poslední knize napsal: „Každodenní život vyžaduje kuráž už třeba jen proto, aby člověk dokázal za každé situace říci pravdu svému nadřízenému. To může samozřejmě mít pro dotyčného negativní finanční následky. Ale být odvážný znamená překonat strach. Nic nevyžaduje víc odvahy a charakteru než v pravou chvíli a otevřeně k špatné věci říci ne.“ Tak by se měly chovat i veřejnoprávní instituce, které zajišťují služby veřejnosti: připomínat nezpochybnitelné etické hodnoty, bez nichž žádná společnost nemá šanci na přežití, protože dynamika vývoje každé společnosti je přímo závislá na počtu lidí s dostatečně vyvinutou civilní kuráží. Bez ní nelze prosadit ve společnosti žádnou změnu.
To všechno mě napadlo ve čtvrtek 31. května 2007 v primátorské rezidenci, kde Ondřej Cakl dostával cenu. Chyběl tam ale jak primátor, tak Česká televize. Absence primátora a místopředsedy ODS dokládá, že k civilní kuráži je minimálně lhostený, a absence ČT, že s výkladem služby veřejnosti má stále problém.
Wickert v závěru knížky píše: „Gaunera nazývat gaunerem musíme proto, abychom připomínali pravidla společenství, ve kterém žijeme.” A to je přesně to, co právě pan Cakl systematicky činí. Navíc dokazuje, že když to dělá někdo důsledně a dlouho, lze ve společnosti i něco změnit. Podle pana Cakla jsou již lokality, kde s jejich hnutím policisté spolupracují a problémům se snaží předcházet. My můžeme dodat: Taková místa poznáme podle toho, že se tam lidé chovají jako občané, a ne jenom jako spotřebitelé, to znamená, že tam má přednost civilní kuráž před nabitou peněženkou.