Šedesáté výročí úmrtí Karla Tomana 12. 6. t. r. připomněl Proglas č. 2/2006 výběrem básní ve své vstupní rubrice Básnická zastavení.
V literárně-hudební příloze týdeníku Prager Zeitung č. 18/2006 se sešly na jedné straně recenze německého výboru z básní, próz a deníkových záznamů Jakuba Demla Pilger des Tages und der Nacht (doslov Vladimír Binar a překladatelka Christa Rothmeier) a recenze německého překladu románu Ludvíka Vaculíka Sekyra (Das Beil, doslov Eckhard Theile). Obě knihy vyšly v prestižní edici Tschechische Bibliothek mnichovského nakladatelství Deutsche Verlagsanstalt.
Týdeník Prager Zeitung byl jedním z několika periodik, kterým poskytla rozhovor v předvečer svých devadesátin 17. 5. t. r. Lenka Reinerová. Další rozhovory vyšly v Týdeníku Rozhlas č. 20/2006, v Naší rodině č. 20/2000 a v den spisovatelčiných narozenin v Právu. Tam s ní rozmlouval Jaroslav Rudiš.
V Uni č. 4/2006 se Radim Kopáč vyptával prozaičky a překladatelky Nataši Reimanové na léta strávená ve Francii a tamní českou literární komunitu.
Po stopách díla Milana Kundery v prózách současných českých autorů se vydal Lubomír Machala v Hostu č. 5/2006.
V Divadelních novinách č. 10/2006 Michal Procházka kriticky komentoval „editorial“ filmového časopisu Cinepur č. 44 (březen 2006), v němž se jeho autor Kamil Fila zamýšlel nad množstvím a kvalitou nekrologů publikovaných po smrti Jiřího Cieslara.
Miloš Skalka v Květech č. 21/2006 a Jan Sobotka v Hospodářských novinách 24. 5. 2006 oslavili svými články 65. narozeniny Boba Dylana. – O den později zavzpomínal Jan Rejžek v Lidových novinách, jak se po Dylanově koncertu 17. 9. 1987 na Treptowské louce v hlavním městě někdejší NDR „potichu začala drolit nedaleká zeď“.
Jiří Suchý doprovodil úvodním slovem druhý díl Fonogramu Gabriela Gössela (Radioservis 2006, 540 s.) – knižní podobu rozhlasového seriálu z dějin zvukového záznamu (předmluvu k prvnímu dílu napsal Ondřej Havelka).
Na rozhlasového publicistu Petra Hořce (4. 5. 1926 – 24. 9. 2002), moderátora kdysi oblíbeného pořadu Chvilky v zákulisí a autora mnoha knih o hercích, vzpomněly medailonem u příležitosti jeho jubilea noviny Prahy 4 Tučňák ve svém květnovém čísle.
S určitým zpožděním jsem si v čtvrtletníku Nezávislého diskusního klubu Milady Horákové Masarykův lid č. 1/2006 přečetl, že 28. 1. 2006 zemřel v USA žurnalista, básník a autor literatury faktu Zdeněk F. Šedivý (nar. 12. 3. 1923 v Řevnicích), známý z Rádia Svobodná Evropa (pseudonym Ondřej Baraba), po roce 1989 načas šéfredaktor dnes už nevycházejícího deníku Lidová demokracie.
František Knopp
Rumunsko
To, že rumunská literatura čerpá z dlouholeté venkovské tradice, je známá věc. V jejích dějinách existovalo mnoho trendů venkovského rázu či původu. Spisovatelům byly často „doporučovány“ děje s venkovskou tematikou a idealizací venkovského způsobu života pro jeho údajně čistší a autentičtější hodnoty. Mezi tyto trendy patřily například poporanismus a samanatorismus, které se projevovaly hlavně v prvních dvou desetiletích minulého století, moderní doba jimi však pohrdala. Jako všude v Evropě, přinesla meziválečná doba také do rumunské literatury určitý „měšťácký“ duch, tendenci zapomínat na pole, na lesy a na zděděnou farmu, ztracenou kdesi v sedmihradských horách či uprostřed nekonečné moldavské roviny, zájem byl spíše o „intelektuálnější“ problémy jednotlivce osamělého v metropoli. Ztracený jedinec se stal významnějším než ztracená společnost, město důležitějším než venkov. Tato tendence dominovala rumunské literatuře – respektive jejímu rádoby intelektuálnějšímu okruhu – do dneška. Dokonce ani komunismu se v tomto ohledu mnoho nepovedlo: donutil sice některé spisovatele psát o „idylickém socialistickém venkově“ a o „progresivních změnách v zemědělství“, ale nemohl je donutit psát dobře. Odmítnutí psát o vesnici se stalo znakem pasivního odporu: napsat román s „měšťanskou“ (či dokonce „měšťáckou“) tematikou znamenalo stát se disidentem. Naopak ten, kdo o venkově psal, upadl do podezření, že akceptoval nežádoucí politický kompromis, že podepsal smlouvu s ďáblem a že spolupracoval s diktátorským režimem. Provenkovský postoj nebo „farmářská“ tematika poznamenaly na dlouho daného spisovatele: do roku 1989 byl považován za komunistu a po revoluci se mu vyčítalo, že se brání demokratickým změnám. Nikdo by tedy asi neočekával, že se 17 let po převratu v prosinci 1989 „venkovské“ tendence vrátí. Mladí spisovatelé (někteří z nich dokonce bývalí „postmodernisté“) začínají znovu psát o tom, o čem psali jejich pradědové: o farmě, o poli, o nekonečných lesích, o neposkvrněném venkovu. Někdo mluví dokonce o „novém poporanismu“. Je třeba říci, že současným povídkám a románům s venkovskou tematikou nelze vyčítat ani povrchnost, ani naivitu nebo tendenčnost. Nelze mluvit o politickém či společenském kompromisu: tito spisovatelé jsou upřímní a věří v to, co píšou. Jak k tomu došlo? Může to znít neuvěřitelně, ale za renesancí venkovské prózy stojí znovuobjevení skoro zapomenutého autora Iona Marina Ioveska, který psal své romány a povídky s venkovskou tematikou ve třicátých letech minulého století. Za připomenutí stojí jeho romány Zbyteční lidé a Nešťastná svatba. Unavena elitářstvím a mnohými arogantními experimenty v současné rumunské literatuře, dnešní generace čtenářů a spisovatelů znovu objevila sílu malebné Ioveskovy metafory, přesvědčivou autentičnost zážitků jeho postav, jeho hlubokou a komplexní symboličnost, založenou na okamžitých a víceméně běžných zkušenostech. Byl tu tedy silný vzor na nepřesvědčivém pozadí a splněny všechny podmínky pro to, aby se projevil literární mimetismus a manýrismus. Iovescu se stal modlou: organizovaly se debaty a semináře, objevily se časopisy, literární kruhy a hnutí s jeho jménem a jejich manifesty často vycházejí přímo z Ioveskových románů. Existuje dokonce skupina mladých spisovatelů nazvaná Zbyteční lidé a pět režisérů chce pro film adaptovat Nešťastnou svatbu. Přesvědčivé povídky s venkovskou tematikou napsali Dana Gontu, Marian Moldoveanu a Nicu Papura (bývalý postmodernista), zatímco mladý divadelní režisér Anton Nicorici inscenoval v bukurešťském Divadle Karikatury představení na motivy Ioveskovy povídky U soudu. Ioveskův a provenkovský literární postoj je „trendy“ a tato euforie je zatím jen znovuobjevením jednoho z nejoriginálnějších rumunských spisovatelů meziválečné doby, dál se uvidí.
Dan Mircea Duta