Podle německého filosofa Feuerbacha jsme odcizeni v Bohu. Dochází k tomu tak, že člověk, nespokojen se svými nedokonalými schopnostmi, promítá sám sebe, opatřeného dokonalými schopnostmi, na nebesa. Tím se, ironicky řečeno, s Boží pomocí připravuje o svoji podstatu. Kdyby již za Feuerbacha existoval v dnešní mediální podobě fotbal, poučil by nás velký ateista nepochybně o tom, že člověk se spíš promítá na nebe televizní, tj. na obrazovku, kde proměněn ve zbožštěnou hvězdu hravě zvládá finty, které vždy chtěl osobně zvládnout a nikdy se mu to nepodařilo.
Mezi fotbalová božstva, která excelují za nás, patří i Magic Johnson českého fotbalu Antonín Panenka. Tento fenomén, který uměl střílet góly, jaké bychom rádi uměli střílet, ale neumíme, ve své kariéře nezastupoval jenom nás. Dříve totiž sport nahrazoval právem neoblíbenou politiku. Po pádu totality se zdálo, že neprávem oblíbená politika nahradí sport. Ten se však úspěšně brání. Čím to je?
Existuje myšlenková škola, která tvrdí, že politika i sport patří mezi hry, které zakrývají duchovní prázdno. Obyvatelstvo proto nemusí ukájet svůj přemrštěný zájem o přitažlivé prázdno pouze v politice. Navíc politika svou neschopností uvolňuje místo umění, tedy i umění fotbalovému, které bohulibě zaplňuje údajné prázdno fotbalu jakožto hry. Díky fotbalovým umělcům se může divák radovat nad proměnou upoceného fotbalu v idylický piknik se zábavnými výstupy. Piknik, který osvobozuje a nadlehčuje, i když se ho kazisvěti snaží narušit.
Občas se jim to dokonce podaří a pak zlí jazykové potěšeně konstatují: „Tak končí sláva světská.“ Panenka však povstával z vlastního popela tak dlouho, až dosáhl slávy nebeské. Není divu, že mladá generace si zdárně vykračuje v jeho šlépějích. Když se jí znelíbí strážce cizí svatyně, furiantsky se k němu otočí zády. Následují smrtonosné nůžky, po nichž se míč již nikdy nepřestane třepetat v síti.
Fotbal neslouží jen mladickému furiantství. Hodí se i veteránům. Zní to jako bajka, avšak skutečně se stalo, že v době vleklého sucha nestačil Antonín Panenka zalévat svou zahradu. I vystoupil na střechu pražského paláce Dunaj a strefoval se přes Národní třídu do vědra patrona hasičů sv. Floriana tak dlouho, až se trefil, voda ze štoudve se vylila a na vyprahlou českou krajinu se snesl blahorodý déšť.
Antonín Panenka z pražských Bohemians se málokdy zpotil. Většinou se na hřišti zasněně ploužil. Jen v magických okamžicích neodbytné inspirace se probouzel z tvůrčího spánku a elegantně předváděl svá varietní čísla. Nezpotil se ani při závěrečném děkování před „oponou“, k němuž jej, zejména po zápasech kabaretního rázu, nutili nadšení diváci.
Oč hůř na tom byli začínající „rudí“ fotbalisté v Sovětském svazu po vítězství nad Kolčakem, Wrangelem a dalšími „bílými“. K zápasům nastupovali rovnou z tréninku a této počáteční výhody se pokoušeli využít proti ještě nerozehřátému protivníkovi. Jen nejlepší hráč směl nastoupit a celý zápas odehrát v suchém dresu – zřejmě takový „sovětský Panenka“.
V novopečené zemi sovětů, tedy rad, byla dobrá rada drahá. I ve fotbale. Všichni totiž nezdrženlivě běhali za míčem. Jeden přemýšlivý kouč je proto rozestavěl po hřišti a kolem každého opsal křídou kruh, který dotyčný hráč nesměl překročit. Jen nejlepší hráč směl hrát jako skutečný libero všude. Zřejmě takový „sovětský Panenka“.
Leč zpět k Panenkovi českému. Když byl ještě Panenkou „rakouským“, tedy ve slavném období, kdy hrál za Rapid Vídeň, nezpotil se ani při mastodontských výkladech cizokrajného trenéra Bariče. Herr Barič se sice dokázal v mateřském jazyce domácích hráčů Rapidu domluvit, ale tvrdošíjně nerespektoval pořadí slov v německé vedlejší větě, kde je, jak známo, sloveso na konci, a nikoli v neustálém infinitivu. Přesto sáhodlouze cosi vykládal, k čemuž kreslil na tabuli obrazce připomínající molekulární vazby. Když se novináři ptali hráčů, jak mohou ty jazykově haprující výklady vydržet, odvětil mladý Rakušan Wilfurt bohorovně: „My ho neposloucháme.“
Když bylo nevyhnutelné se zpotit, vysílal Panenka za sebe do boje spoluhráče. V jednom z vídeňských derby proti úhlavnímu rivalovi Austrii si například před trestným kopem z nemožně ostrého úhlu zavolal osvědčeného Wilfurta a takto k němu promluvil: „Poslyš, Wilfurte, já teď kopnu tak loudavý trestňák, že všichni zkoprní. Ty ale běž za míčem a vůbec se ho nedotýkej, dokud se nedokutálí do sítě. Jen kdyby se ho chtěl nedejpánbůh na cestě do brány někdo zmocnit, nouzově ten balón sám doťukneš.“
Wilfurt tentokrát pozorně naslouchal, a jak slyšel, tak učinil. Zatímco všichni znehybněli jako v závěru Gogolova Revizora, běžel Wilfurt za míčem, a protože se nikdo ze zkoprnělých obránců, o brankáři nemluvě, do akce nepřipletl, mohl se dotknout míče jako první, ale až když ho jásaje vytahoval ze sítě.
Panenka neždímal triko ani po úsporných rozcvičkách. Kdo může za to, že rozcvička v jeho provedení přechází v exhibici? Ještě méně se Panenka zapotil, když obcházel protihráče. Používal při tom starý dobrý návod Josefa Bicana: Útočník se s míčem blíží k obránci a pozorně sleduje jeho nutně roztažené nohy. Pokud obránce stojí nehybně jako rhodský kolos, prostrčí mu útočník míč mezi nohama a pokračuje nerušeně k bráně. Pokud obránce nohama pohne, což je pravděpodobnější, nemůže jimi pohnout jinak, než že nejprve zdvihne jednu nohu. V tom okamžiku mu útočník posune míč podél nohy, kterou obránce nezdvihl, a opět pokračuje nerušeně k bráně, neboť obránce tak rychle nestačí zdviženou nohu postavit a postavenou zdvihnout.
Stejně jako obejití protihráče bylo i střílení gólů pro Panenku hračkou. Ze všeho nejméně se zpotil při otázce drzého reportéra: „Pane Panenko, proč dáváte tak málo gólů hlavou?“ Antonín Panenka, který v životě gól hlavou nedal, bez váhání odvětil: „Hlavu, tu mám pouze k myšlení.“
Autor je básník a tvůrce happeningů.