Bratr Johna Duffyho

Přísně vzato, tento příběh by nikdo neměl psát ani vyprávět. Napsat ho anebo ho vyprávět znamená ho zkazit. To proto, že člověk, jemuž se udála ta podivná věc, o které budeme mluvit, se o ní nikomu nikdy nezmínil, a skutečnost, že své tajemství nevyzradil a vše ponechal v paměti pod zámkem, je samou pointou příběhu. Hned na začátku si tedy musíme uvědomit svůj handicap – že je absurdní, abychom ten příběh vyprávěli, je absurdní, aby mu někdo naslouchal, a je nemyslitelné, že by mu někdo uvěřil.

V jednom tomu člověku přesto prokážeme laskavost. Nezmíníme ho celým jménem. Budeme tak moci vyjevit jeho tajemství a on bude schopen i nadále hledět svým přátelům zpříma do očí. Můžeme ale říci, že příjmením je Duffy. Duffyů jsou na světě tisíce; dokonce i v tento okamžik se v nějakém jeho koutě nejspíš rodí nějaký další Duffy. Můžeme dokonce zajít tak daleko, že prozradíme, že je to bratr Johna Duffyho. Tím se nedopouštíme žádné zrady, neboť kdyby po světě chodilo jen jedno sto Johnů Duffyů, a i pokud by každého z nich bylo možno zastavit a vyzpovídat, žádné žinantní noviny bychom se nedočkali. Poněvadž náš John Duffy nikdy nevyšel z domu, celý život zůstal v posteli, nikdy s nikým nemluvil a viděl ho jen jediný člověk. Jmenoval se Gumley. Gumley byl doktor. Byl u toho, když se John Duffy narodil, a také u toho, když zemřel, hodinu nato.

Bratr Johna Duffyho žil sám v malém domku na vrchu v Inchicoru. Když se ráno oblékal, mohl v klidu hledět přes široké údolí řeky Liffey ke svahům Phoenix Parku. Řeku obvykle nešlo rozpoznat; bylo-li však ráno slunečno, objevila se a v dlani údolí spočívala jako dlouhé lesklé kopí. Zdálo se, že jako solidní ženatý muž chvátá do Dublinu jakoby do práce.

Občas, když si bratr Johna Duffyho vzpomněl, že se mu předcházejí hodiny, strávil volnou chvilku s otcovým dalekohledem v ruce a orlím zrakem pročesával údolí. Vesnice Chapelizod ležela nalevo a v hlubině ji nebylo vidět, avšak její obyvatelé každé ráno vztyčovali, jakoby panu Duffymu na počest, líný sloupec kouře, aby ukázali, kde přesně jsou.

Dalekohled pana Duffyho obyčejně spočinul na postavě muže, který rázoval nahoře parkem a mizel z dohledu směrem k Muniční pevnosti. Před ním poskakoval kupředu malý bílý teriér, jehož bylo ale taky občas vidět, jak sprintuje, aby předběhl pána poté, co se zdržel vzadu soukromými záležitostmi.

Muž nosil pod paží vytrčený předmět, o němž se pan Duffy zprvu domníval, že je to brokovnice nebo patentní opakovačka, nicméně jednoho rána jej ten pán při chůzi popadl za pažbu a hlavní zprudka udeřil o zem, a tak panu Duffymu došlo – a připadal si tím poněkud zklamán –, že ta věc je vycházková hůl.

Onen pán se čirou náhodou jmenoval Martin Smullen. Byl to penzionovaný strojvůdce průmyslového parního stroje a vedl poklidný život se svou neduživou sestrou v ulici Cannon Row číslo 4 v Parkgatu. Pan Duffy jeho jméno neznal a nikdy se mu nemělo poštěstit, aby se s ním setkal či se s ním blíže seznámil, ale možná stojí za zmínku, že jednou stáli vedle sebe u baru hostince v Little Easter Street, aniž by jeden druhého poznali, a měli se tak k sobě jako dva cizinci. Pan Smullen objednával whiskey, pan Duffy černé pivo.

Sestra pana Smullena se nejmenovala Smullenová, nýbrž Gogginsová. Byla vdovou po Paulu Gogginsovi, velkoobchodníku s oděvy. Pan Duffy o ní nikdy ani neslyšel. Měla bratrance jménem Leo Corr, který nebyl neznámý policii. Roku 1924 vyfásnul nucené práce v souvislosti s výrobou falešné měny. Paní Gogginsová ho nikdy neviděla, ale slyšela, že po propuštění emigroval do Labradoru.

Zpět k dalekohledu. S jeho vlastníkem, též Duffym, bývalým členem Obchodního námořnictva, se spojuje pozoruhodná historie. Ačkoli se mu nedostalo výsady vysokoškolského vzdělání – po pravdě řečeno, odešel na moře v šestnácti letech následkem incidentu vzniklého mylným pochopením vztahu mezi pohlavími –, byl to rozený badatel a často o námořní dovolené trávil odpoledne ve své jídelně a s potěchou ohmatával stránky Homéra anebo s učenými pošklebky sepisoval poznámky k bídné latině Andělského doktora. Čtvrtého dne měsíce července roku 1927 ve čtyři hodiny v jídelně zešílel. V osm hodin večer téhož dne dorazili v uzavřené dodávce čtyři mužové, aby ho z dohledu smrtelníků odvezli na místo, kde za ním pro jeho vlastní dobro zapadla vrata.

Dalo by se namítnout, že značná část výše uvedeného nemá s příběhem bratra Johna Duffyho pranic společného, avšak osmělujeme se domnívat, že moderní literatura již překonala stadium, kdy se prosté události vyjevují v prázdnotě, aniž by bylo poskytnuto jakékoli vodítko, co se týče psychologických a dědičných sil, jež působí v pozadí a tyto události zapříčiňují. Poté, co jsme toto konstatovali, můžeme nicméně přistoupit k tomu, abychom v krátkosti vylíčili povahu dobrodružství bratra Johna Duffyho.

Jednoho rána – dne 9. března 1932 – vstal, oblékl se a uvařil si skrovnou snídani. Vzápětí nato se ho zmocnila podivná představa, že je vlak. Tuto skutečnost nelze ani v nejmenším vysvětlit. Malí kluci si na vlaky rádi hrávají a po světě se pohybují tlusté dámy, které zdálky vlaky možná připomínají. Avšak bratr Johna Duffyho věděl s naprostou jistotou, že on je vlak – dlouhý, rachotící a obrovský, z nohou mu hlasitě uniká bílá pára, a tam, kde má komín, se ozývá hluboké rytmické bafání.

Navíc dobře věděl, že není vlak jen tak obecně – je osobní vlak v 9.20 do Dublinu. Vyjíždí z nádraží v ložnici. Stál zcela nehnutě dvacet minut, neboť věděl, že správný vlak má načas nejen přijet, ale i odjet. Často pohlížel na hodinky, aby odjezd nepromeškal. Na hodinkách se skvěla slova „Shockproof“ a „Railway Time Keeper“.

Přesně v 9.20 pronikavě zahvízdal, uvážlivě rozhýbal svou obří kovovou masu a v oblacích páry ztěžka vyrazil k městu. Do cíle vlak dorazil nachlup přesně; byla jím kancelář firmy Polter a Polter, advokacie a uznávání místopřísežných prohlášení. Jméno firmy je z pochopitelných důvodů fiktivní. V kanceláři seděli dva muži, starý pan Cranberry a mladý pan Hodge. Oba pracovali jako úředníci a oba byli podřízeni bratru Johna Duffyho. Obě jména jsou samozřejmě smyšlená.

„Dobré ráno, pane Duffy,“ pozdravil pan Cranberry. Byl starý a zdvořilý a ve službách firmy dočista zežloutl.

Pan Duffy se na něj udiveně podíval. „Cožpak nevidíte, že jsem vlak?“ otázal se. „Proč mi říkáte pan Duffy?“

Pan Cranberry se zasmál a mrkl na pana Hodge, který seděl za svým psacím strojem a vypadal mladě, uhlazeně a šarmantně.

„Promiňte, pane Vlak,“ pravil. „Máme to dneska chladno, pane. Hodit tam po ránu páru není v té zimě jen tak, co?“

„Není to snadné,“ odvětil pan Duffy. Posunul se zkušeně ke své židli, trpělivě počkal, než mu zřízenci společnosti obratně odpojí vagóny, a poté se posadil. Pan Hodge se za válcem stroje pochechtával.

„Děláte denní výlety se slevou, pane?“

„Ne,“ odpověděl pan Duffy. „Můžete si ale koupit permanentku.“

„Na třetí nebo na první třídu, je to tak?“

„Ne,“ opáčil pan Duffy. „S ohledem na názory Herr Marxe byly veškeré třídní rozdíly ve vozovém parku osobní dopravy zrušeny.“

„A tak,“ pokývl pan Cranberry.

„To je komunismus,“ prohlásil pan Hodge.

„On tím chce říct,“ konstatoval pan Cranberry, „že už jezdí jen první třída.“

„Kolik kol má vaše mašina?“ zeptal se pan Hodge. „Tři velká?“

„Nejsem nákladní vlak,“ ucedil pan Duffy ledově. „Uspořádání náprav u osobní lokomotivy je čtyři-čtyři-dva – dvě velká hnací kola na každé straně, samozřejmě spojená se čtyřkolovým podvozkem vpředu, a dvě malá kola pod budkou. Proč se ptáte?“

„Překáží mu perón,“ oznámil pan Cranberry. „Nevidí tam.“

„Aha. Ovšem,“ uvědomil si pan Duffy. „Já zapomněl.“

„Určitě spotřebujete spoustu uhlí,“ prohodil pan Hodge.

„Přibližně půl tuny na třicet mil,“ oznamoval pan Duffy pomalu, neboť si v duchu kontroloval spotřebu za dnešní ráno. „Asi nemusím dodávat, že častým zastavováním a rozjížděním na předměstských zastávkách mi značně vyhládne.“

„To se rozumí,“ pravil pan Hodge účastně.

Takto spolu rozmlouvali půl hodiny, než dorazil postarší pan Polter a zachmuřeně vešel do své kanceláře vzadu. Když se tak stalo, rozhovor skončil. Až do oběda bylo téměř naprosté ticho a ozývalo se pouze škrábání per a přerušované cvakání psacího stroje.

Bratr Johna Duffyho vždy o půl druhé odcházel z kanceláře a šel na oběd domů. Proto ve 12.45 začal roztápět kotel, aby na odjezdu nenastalo žádné zpoždění. Když jeho železniční hodinky ukázaly, že je 13.30, opět zprudka zahvízdal a s hlasitým syčením pomalu vyjel z kanceláře, aniž by s kolegy prohodil slova či se na ně podíval. Domů dorazil přesně načas.

Nyní se dostáváme k nesmírně důležité části zápletky, tedy k události, v níž tkví význam celého příběhu. V polovině oběda ucítil bratr Johna Duffyho, jak se mu v hlavě děje cosi závažného. Cosi záhadného, velevýznamného a magického. Jako by povolilo obrovské napětí a do míst, kde bylo temno, se valila záplava ryzího světla. Upustil nůž a vidličku a s ohromeným výrazem chvíli nehnutě seděl, nedbaje na ústa plná brambor. Poté polkl, zvedl se ztěžka od stolu a šel k oknu. Cestou si otíral pot, který mu vyrazil na čele.

Pohlédl z okna na svět venku. Pan Duffy už nebyl vlak, ale hrozně vyděšený člověk. Krok po kroku si v duchu procházel dnešní dopoledne. Pokud si dobře vzpomínal, tak nikoho nezabil, nevykřikoval žádné obhroublosti, ani nikde nerozbil okna. Pouze hovořil s Cranberrym a Hodgem. Dole před domem nezastavila žádná tmavá dodávka, ze které by se řinuli uniformovaní pánové. Opět sklíčeně usedl vedle nedojedeného oběda.

Bratr Johna Duffyho byl ale kurážný chlap. Když se vrátil do kanceláře, měl v břiše whiskey a večer už pokročil o něco více, než měl. Zdálo se, že Hodge a Cranberry jsou ponořeni do svých lejster. Pan Duffy si pověsil klobouk jakoby nic a pravil: „Omlouvám se, vlak se na zpáteční cestě trochu opozdil.“

Sklopeným zrakem se velmi pátravě zadíval Cranberrymu do tváře. Přišlo mu, že zahlédl, jak klidným obličejem starého pána, který upřeně hleděl do papíru, mimoděk přelétl lehounký úsměv. Ten pohyb koutků jako by říkal, že vtip, který někdo udělá ráno, už k večeru za mnoho nestojí. Hodge se v rohu náhle vztyčil a beze slova odešel s fasciklem do kanceláře pana Poltera. Bratr Johna Duffyho si povzdechl a unaveně zasedl ke svému stolu.

Když pozdě večer opouštěl kancelář, bylo mu u srdce už lehčeji a dospěl k názoru, že má dobrý důvod, aby si koupil další lihovinu. Nikdo krom něj nezná jeho tajemství a nikdo jiný se ho také nedozví.

Pan Duffy se beze zbytku vyléčil. Ten podivný neduh se již ani jedenkrát nevrátil. I tak sebou do dnešního dne bratr Johna Duffyho trhne, když slyší, jak v tunelu u Liffey rachotí vlak, a kdykoli se ocitne znenadání na železničním přejezdu, stojí jako přikován – oněmí, jak praví básník, na vrcholku Darienu.

Z anglického originálu John Duffy’s Brother přeložil Ondřej Pilný.